Evropská unie nedávno podepsala s Kubou dohodu o normalizaci vztahů. Unijní šéfka diplomacie Federica Mogheriniová se domnívá, že se jedná o historický milník ve spolupráci mezi EU a Kubou. Já ovšem tak optimistický nejsem.

Podle mě se vztahy mezi Evropou a Kubou nikdy nezlepší, pokud nebudeme důrazně požadovat omezení restrikcí kubánské vlády proti opozici. Dohoda se vyhnula pro nás zásadním záležitostem, například otázce lidských práv. Je to pouze garance ekonomické nebo zahraniční spolupráce, nic víc, nic míň. Čili kubánští zástupci nám nedali jasný příslib zlepšení situace v této pro nás důležité oblasti. A to považuji za špatné.

Česká republika má čtyřicetileté zkušenosti s komunistickým režimem, který její obyvatele zbavil svobody a tvrdě potlačoval jiné než oficiální názory. V té době jsme byli rádi, když se nás Západ zastával a tyto praktiky odsuzoval. A nelíbilo se nám, když někteří jeho představitelé dávali přednost čistě ekonomické spolupráci a zavírali oči nad útlakem opozice. Bylo by tedy od nás nyní sobecké, kdybychom se přestali zajímat o stav lidských práv na Kubě a starali se pouze o obchod.

Já jsem byl v této zemi asi před rokem a z toho, co jsem viděl, jsem byl zhnusen. Zavírání lidí, jejich mlácení, šikana doma i v práci. Prostě to tam bylo jako v roce 1988 u nás. Bohužel Kuba je v přístupu ke svobodě lidí na úrovni některých méně rozvinutých zemí a to je škoda. Pokud by kubánští představitelé přestali lidi pronásledovat a umožnili by jim více svobody, rozhodně by to jejich zemi ekonomicky pomohlo.

Byl jsem očitým svědkem brutálního zásahu tamních policistů u hotelu Havana Libre proti třem odpůrcům režimu. Zasahující strážci zákona demonstranty brutálně mlátili a škrtili. A stejné to bylo i u zadržených žen.

Měl jsem možnost se setkat se všemi nejvýznamnějšími disidenty a na závěr jsem se sešel i s jejich rodinami a s bývalými politickými vězni. Celkem jsem mohl vyslechnout skoro 200 lidí! Bavili jsme se hlavně o složitých poměrech rodin odpůrců tamního komunistického režimu. Je běžné, že příbuzní politicky pronásledovaných lidí jsou vyhazováni z práce a novou nemohou sehnat. Tuto situaci zvládají tak, že si tyto rodiny navzájem pomáhají a peníze jim také posílají příbuzní z USA, Španělska a dalších západních zemí. Velmi často se také stávalo, že poté, co jsme nějakého disidenta navštívili, tak byl zadržen a odveden k výslechu. Castrovi odpůrci jsou ovšem optimističtí a věří, že do několika let budou na Kubě svobodné demokratické volby, a socialismus je v jejich zemi u konce jako u nás v osmdesátých letech. A to jim ze srdce přeji.

Proto na základě vlastních zkušeností nemohu souhlasit s představou, že Evropská unie se přestane zajímat o dodržování lidských práv na Kubě.

Autor je europoslanec (KDU-ČSL)