Rusko sužované nejen odvěkými problémy nepříliš rozvinuté země, ale teď i padajícími cenami ropy a koronavirem, by se možná rádo ještě jednou semklo kolem svého vůdce. Ten se ale na veřejnosti moc neobjevuje a odpovědnost přehazuje na druhé. Co se s dříve rozhodným mužem děje? Možná zase jednou prožívá období, kdy pociťuje vážné obavy, možná i strach. Kdo chce pochopit osobnost Vladimira Putina, musí prý znát historku, která se odehrála před více než čtvrt stoletím v jedné východoněmecké čtvrti, konkrétně v Drážďanech 5. prosince 1989. Líčí ji Chris Bowlby na serveru BBC.
Nedlouho po pádu berlínské zdi dav napadl budovy východoněmecké tajné policie Stasi. Malá skupina demonstrantů se pak vydala přes cestu k velkému domu, kde sídlila místní pobočka sovětské tajné policie KGB. Jeden z členů skupiny, Siegfried Dannath, vzpomíná, jak strážný od brány hned běžel dozadu do domu. Pak se „vynořil jeden důstojník, docela malý a rozrušený“.
„Řekl nám: Nepokoušejte se proniknout násilím dovnitř. Mí soudruzi jsou ozbrojeni a mají oprávnění v případě ohrožení použít své zbraně.“ Přesvědčil skupinu, aby se stáhla.
Není třeba protahovat pointu, že tím malým mužem byl Vladimir Putin. Ačkoliv na chvíli zažehnal nebezpečí, nebo domnělé nebezpečí, situace zůstávala z jeho pohledu nebezpečná. Zavolal na velitelství tankové jednotky sovětské armády a žádal o pomoc. Odpověď, kterou dostal, byla pro něj šokující. V telefonu slyšel: „Nemůžeme nic dělat bez příkazů z Moskvy. A Moskva mlčí.“
Jak říká komentář na BBC, tato věta, že „Moskva mlčí“, ho potom pronásledovala neustále.
Teď je Vladimir Putin sám Moskvou.
Klíč k Putinovi
„Myslím, že je to klíč k pochopení Putina,“ říká jeho německý životopisec Boris Reitschuster. „Bez jeho pobytu ve východním Německu bychom měli jiného Putina a jiné Rusko. Byla to zkušenost, která ovlivnila jeho chápání společnosti a posílila jeho ambice na vytvoření mocenské sítě a osobního bohatství. Zároveň musel nazřít, jak křehké jsou mocenské elity a jak snadno mohou být lidmi svrženy.“
Putin přijel do Drážďan v polovině 80. let na své první místo v roli agenta KGB. Východní Německo, komunistický stát vytvořený z části poraženého Německa po druhé světové válce, byl pro Moskvu důležitý. Ležel na hranici se Západem a byl plný sovětských vojáků a špionů. Mladý Putin se chtěl stát příslušníkem KGB, protože se mu líbily historky o statečných příslušnících tajné služby, kde, jak později vzpomíná, „jeden muž může dokázat to, co nemohou dokázat celé armády. Jeden špion může rozhodnout o osudu tisíců lidí“.
Putinův životopisec Steven Lee Myers v knize Car Putin píše: „Když Vladimir dorazil v srpnu 1985 do Drážďan, splnil si svůj dětský sen: byl zahraničním rozvědčíkem, vyslaným do ciziny potírat nepřátele státu. Avšak tento prožitek byl mnohem méně romantický, než jak si to kdysi maloval. Nepůsobil vlastně ani s krytím. Pracoval jako řídící důstojník a zařadil se mezi demoralizované, cynické kolegy v jedné provinční pobočce říše KGB. Kolegové mu vzápětí dali přezdívku ‚Malý Voloďa‘, protože v činžáku na Angelikastrasse už byli dva jiní Vladimirové: ‚Velký Voloďa‘ a ‚Kníratý Voloďa‘. Tím velkým byl Vladimir Usolcev, který sem dorazil před dvěma lety… Nároky na majora Putina v úřadě nebyly tak drtivé, aby manželskému páru nějak kazily víkendy. Putinovi měli k dispozici vůz sovětské značky Žiguli, a tak trávili spoustu času cestováním se svými sovětskými sousedy – vesměs bezpečnostními agenty a jejich manželkami. Vladimir vstoupil do rybářského spolku a spolu s Ludmilou chodíval do lesů a parků v Sasku.“
Život v Drážďanech byl nejspíš docela nuda. Na druhou stranu si zase se svou ženou Ludmilou mohli užít život ve východním Německu, kde to přece jenom bylo lepší než v SSSR. Jak Ludmila vzpomínala v interview v roce 2000, „ulice byly čisté a okna myli jednou týdně“. Putinův kolega Vladimir Usolcev vzpomíná, jak si Putin hodiny listoval západními katalogy a sledoval módní trendy. Měl také rád místní pivo a zajišťoval si pravidelnou zásobu, což není úplně v souladu s jeho pozdějším image sportovce s odhalenou hrudí.
V NDR byly dokonce i další politické strany, ačkoliv byly pochopitelně pevnou součástí komunistického politického systému. Dnes se Putin pokouší v Rusku vybudovat něco podobného, jakýsi druh východního Německa.
Vyhnání z ráje
Tento ráj v roce 1989 skončil. Právě v Drážďanech se lidé pokoušeli proniknout do vlaků, které vezly uprchlíky ze západoněmecké ambasády v Praze do Spolkové republiky Německo. Pak se všechno zhroutilo a tanky nedostaly z Moskvy žádný pokyn k zásahu. Putin sám vzpomíná na to, jak všichni od KGB horečně pálili materiály. Měli pocit, že pro ně nikdo nehnul ani prstem. Vrátili se pak do země, která se pod Gorbačovem změnila a sama stála na pokraji zhroucení.
Z východního Německa si Putinovi přivezli domů dvacet let starou pračku, kterou dostali od přátel, ale Putin ještě něco důležitějšího: cenné kontakty, které se mu ještě měly v novém Rusku hodit. Lidé, které poznal v Drážďanech, se stali později součástí jeho mocenského jádra.
Důležité ale je, že to, co kdysi prožil v Drážďanech, se stalo nejspíš jeho traumatem, které ožívá, když vidí davy v ulicích – v Kyjevě, v Moskvě. Viděl, že vlastenecká emoce spojená s touhou po demokracii může porazit režim. Také se naučil, jak může být osudné, když bude Moskva mlčet. Tehdy kádrům KGB nikdo nepomohl. Dnes jsou to kádry KGB, kdo drží moc. Zřejmě se jí nebudou chtít jen tak vzdát.
Strach měl Putin zřejmě i v době, kdy měl důvěru 80 procent Rusů. Jak je na tom asi dnes, kdy jeho obliba za koronavirové krize strmě padá?
