Danuše Nerudová nemluví pravdu o svém fungování v čele Mendelovy univerzity a především o vyšetřování skandálu s rakouskými a německými turbostudenty. Shoduje se na tom stále více odborníků z vysokoškolského prostředí, včetně jejích bývalých spolupracovníků. Informací o kauze je ve veřejném prostoru dost. Přesto marketingově skvěle zacílená prezidentská kampaň Nerudové oslovuje i vzdělanější část mladých Čechů. Pro ně je minulost nezajímavá a vnímají ji pouze v heslech.

Reklamní tvrzení bývalé rektorky, že nebyla pytlákem, ale hajným, který pytláka chytal, začíná připomínat spíše rčení o tom, kdo nejhlasitěji křičel „chyťte zloděje“. Danuše Nerudová, která v čele univerzity působila od února 2018 do ledna 2022, by proto měla odpovědět na tyto základní otázky:

Dále čtěte

Andrej Babiš junior obhájil svoji důstojnost i svá práva. Navzdory otci a jemu poplatným médiím

Před Městským soudem v Praze zazněly dva odborné posudky ohledně věrohodnosti Andreje Babiše juniora, které jasně dávají za pravdu postoji,…

1) Je pravda, že fakulta dostávala pouze pět tisíc eur z dvaceti pěti tisíc, které si účtovala agentura od každého studenta? 2) Je pravda, že agentura si za zprostředkování ponechávala pouze dalších sedm tisíc eur a o využití zbytku částky není doposud nic známo? Nebo snad to známo je?

A nejdůležitější otázka pro Danuši Nerudovou: Jak si vysvětluje, že tak zásadní porušení zákonných předpisů a etických standardů, jaká zjistila hloubková kontrola Akreditačního úřadu, neodhalila hned od začátku sama Rada pro vnitřní hodnocení Mendelovy univerzity, kterou jako rektorka vedla?

Třetí možnost neexistuje

Rada pro vnitřní hodnocení je totiž podle pravidel Mendelovy univerzity zodpovědná za nastavení a sladění kontrolních mechanismů na všech fakultách, a nesla tedy od samého počátku plnou zodpovědnost za všechny zjištěné podvody a pochybení. K problémům se ovšem sešla až po propuknutí skandálu a jeho zveřejnění v Rakousku a Německu.

Zveřejnění skandálu vedlo koncem srpna loňského roku k tříměsíční hloubkové kontrole Akreditačního úřadu a letos v květnu k výjimečně ostudnému odejmutí institucionální akreditace pro doktorské studium všech ekonomických oborů na fakultě. Podle vyjádření Akreditačního úřadu byl takový trest uložen vůbec poprvé.

Přehled kontrolou zjištěných vad a podvodů sám o sobě vede k jedinému závěru. Paní Nerudová byla v rektorské pozici buď naprosto neschopná a slepá, nebo dnes nemluví pravdu. Tertium non datur, jak říkali staří latiníci – třetí možnost neexistuje.

Pro každého, kdo přišel s univerzitním prostředím alespoň trochu do styku, je nepředstavitelné, že by si vnitřní kontrola po několik let nedokázala všimnout, že jedna z fakult přijímá do prvního ročníku dvojnásobný počet studentů, než jaký stanoví vnitřní předpisy i takzvaný akreditační spis.

Dále čtěte

Dárek od Zemanovy vlády. Babišův holding vydělal miliardy bez povšimnutí policie

Nejproblematičtější kapitolou v historii podnikání Andreje Babiše je dvojí privatizace petrochemického gigantu Unipetrol. U obou hrály klíčovou roli jeho nadstandardní vztahy s vládami…

Nebo že existuje onen zvláštní formát doktorského studia pro zahraniční studenty a že značný počet z nich končí studium a dokonce získává doktorát za dobu o třetinu kratší než studenti v ostatních oborech. A co čert nechtěl, právě v takových případech se shodou okolností nedodržovala ani pravidla vedení protokolů o obhajobě dizertační práce a státní doktorské zkoušce, takže celé takové doktorské studium je velmi často nepřezkoumatelné.

Je nemyslitelné, aby slušná škola dovolila, natož aby nevěděla, že takoví superstudenti psali a publikovali svoje práce kolektivně, ale články pak vykazovali jako výsledky svojí individuální práce.

Příliš snadný úspěch u mladých

Závěr kontroly Akreditačního úřadu je zdrcující, když konstatuje, že „vysoká škola nemá dostatečně účinná opatření proti úmyslnému jednání proti dobrým mravům při studiu, zejména proti plagiátorství a podvodům při studiu“.

A paní rektorka o tom coby předsedkyně Rady pro vnitřní hodnocení nejméně tři roky nevěděla? Co dělala? Přesto všechno s veselou tváří tvrdí, že je vše v pořádku, protože vyšetřování celé věci přece odvážně zahájila ona sama. Ani to není pravda.

Marketingově skvěle zacílená volební kampaň paní Nerudové zatím nepřekvapivě oslovuje především mladé lidi. Minulost je pro ně nezajímavá a vnímají ji pouze v heslech – odsud ono marketingové heslo „nemám zátěž z minulosti“. Globální oteplování a záchrana deštných pralesů jsou generačním mottem, tak proč ho v kampani nevyužít.

Sociologický problém však představuje snadnost, s jakou především vzdělanější část mladé české generace dokáže i v jednadvacátém století, kdy má snadný přístup k online informačním zdrojům, zapáleně reagovat na prvoplánovou podbízivost a zároveň neupřímnost kandidátských slibů.

Dále čtěte

Za Pavlem a Nerudovou jsou mraky lobbistů, vymezuje se Babiš, který agrofertizoval stát

Andrej Babiš, který se v kampani v roli „stínového premiéra“ navážel hlavně do vlády, nyní zaútočil na své hlavní soupeře.

Na přelomu devatenáctého a dvacátého století „vlastenečtí studenti“ bučeli na přednáškách profesora Masaryka a jednou týdně vytloukali okna jeho bytu. Podporovali naopak historií právem zapomenuté „vlastenecké žvanily“.

Nebo lze snad zapomenout na tragikomickou epizodu komunistické kampaně „Mládež vede Brno“ z května 1949?

S identickou naivitou a nadšením z nezodpovědnosti volali na jaře 1968 studenti po zvolení komunistického tajemníka Čestmíra Císaře prezidentem republiky. Nenamáhali se požadovat a hledat úplné informace o slovně oslnivém kandidátovi okamžiku, který jim říkal jen to, co chtěli slyšet. Pro ně byl představitelem „nového začátku“.

Nevěděli, a ani vědět nechtěli, že se Čestmír Císař v roce 1953 jako tajemník krajského výboru komunistické strany v Plzni podílel na brutálním potlačení dělnických protestů s více než dvěma sty padesáti zraněnými a více než třemi stovkami odsouzených pro „protistátní činnost“.

Kdy začíná historie

Každá mladá generace má pocit, že historie začíná teprve s ní. Jen ona může mít, podle tohoto pocitu, nejprogresivnější pohled na svět. Demografie kdysi ve snaze o přesnost definovala generaci jako množinu lidí, narozených za dobu, která se přibližně rovnala průměrnému věku žen při prvním porodu.

To už ale zhruba od poloviny dvacátého století neplatí. Generace (přesněji věková kohorta) lidí, narozených mezi roky 1945 a 1955, byla formována velmi odlišným prostředím než ti, kdo se narodili o pouhých deset let později. Tak jakápak generace. Pro další dekády to platilo o to víc.

Od rozšíření internetu (zhruba 1995) a sociálních sítí (zhruba 2006) platí, že sebeidentifikace tak rychle pomíjivou spotřebou stírá a zužuje popis „generace“ na věkovou skupinu zahrnující tak nanejvýš pět let. O to snazší je při jejich neznalosti historie a kontextu, bohužel, jejich manipulace. Platí to i v kampani Danuše Nerudové.