O nutnosti důkladného mediálního vzdělávání na českých školách sice politici čas od času, v souvislosti s propagandou, dezinformacemi a falešnými zprávami, promluví. V realitě se to ale příliš neodráží.

„Většina středoškolských studentů během svého studia absolvuje méně než deset vyučovacích hodin. S tím, že průměr výrazně zvyšují gymnázia. Zároveň je řada škol, kde není mediální výchova vůbec,“ říká Karel Strachota, ředitel vzdělávacího programu Jeden svět na školách společnosti Člověk v tísni.

Do probíhajícího projektu Týden mediálního vzdělávání, který Jeden svět na školách organizuje, se zapojilo celkem 154 škol, z toho 80 % mimopražských.

Rozhovor vyšel na webu Hlídacípes.org.

Jsou české děti, žáci a studenti mediálně gramotní, či spíše negramotní?

On v podstatě neexistuje žádný relevantní výzkum, který by zkoumal mediální gramotnost mladých lidí. Moje zkušenost za ty roky, kdy se v oblasti vzdělávání pohybuji, je, že se to ohromně liší škola od školy. Propastný rozdíl je zejména mezi gymnázii a ostatním typem škol. Na většině škol není mediální výchově, navzdory tomu, že je zahrnuta v rámcových vzdělávacích programech, věnována dostatečná pozornost. Z našeho průzkumu nám vyšlo, že většina středoškolských studentů během svého studia absolvuje méně než deset vyučovacích hodin. S tím, že průměr výrazně zvyšují gymnázia. Zároveň je řada škol, kde není mediální výchova vůbec.

Jak je možné, že mediální výchova má být podle osnov součástí vzdělávání, a na řadě škol se stejně nijak neučí?

Myslím, že v tomto směru stát reprezentovaný ministerstvem školství plus Českou školní inspekcí plus dalšími institucemi úplně selhává. Je sice deklarování, co se má stát, ale nikdo už neřeší, zda se to děje. Dokonce ministerstvo ústy paní ministryně považuje mediální výchovu za něco nepodstatného. Pak není divu, že sami pedagogové tomu nepřikládají velkou váhu. Zároveň hraje roli i generační bariéra. Pedagogové každodenně komunikují na zcela jiných platformách než jejich žáci a studenti.

Tedy že učitelé sami nestíhají ten vývoj technologií – nemají Facebook, Twitter, Instagram…?

Většina dříve narozených vyučujících na sociálních sítích není. A i ti mladší, když studovali, tak sociální sítě ani neexistovaly. Už dlouho ale vzniká koncepce občanské výchovy, občanského vzdělávání a tam by mediální výchova měla patřit. Spojitost mezi mediální gramotností a zodpovědným, aktivním a kompetentním občanstvím, je zřejmá.

Člověk v tísni nyní, během června, pořádá Týdny mediálního vzdělávání. Máte pocit, že v této oblasti suplujete roli státu?

My reagujeme na situaci, kdy stát podle nás selhává. Podobně jsme v minulosti rozjeli projekt Příběhy bezpráví k moderním československým dějinám. To byla zase reakce na to, že na většině škol končila výuka moderních dějin možná druhou světovou válkou. Mediálnímu vzdělávání jsme se začali věnovat už v roce 2006. Z naší strany je to nabídka. Je na rozhodnutí ředitelů škol a konkrétních učitelů, jestli naše materiály budou využívat a zda budou chodit na naše semináře.

Na druhé straně jako Člověk v tísni máte nějakou státní podporu, takže zprostředkovaně si tu mediální výchovu nakonec stát stejně platí…

Není to tak. Když jsme v roce 2006 začali s projekty mediální výchovy, měli jsme na to finance z evropských fondů. Pak jsme poněkud ubrali právě proto, že se nám to nedařilo financovat. Pak vypsalo malé granty ministerstvo kultury, ale od ministerstva školství jsme na projekty, o nichž mluvíme, nikdy nedostali ani korunu. A probíhající Týdny mediálního vzdělávání jsou placeny od privátních dárců.

A není to tak, že na školách šíříte jediný správný názor a dopouštíte se vlastně manipulace? S tím argumentem se určitě setkáváte opakovaně…

Samozřejmě jsou vedle pozitivních ohlasů i ty negativní. Velká vlna kritiky byla, když jsme vydali sadu k současné ruské propagandě. Byly tam filmy, kniha, audiovizuální lekce a ohlasy byly různé. Těžko říct, nakolik to byli reální rodiče a nakolik najmutí trollové, protože, když jsme s nimi komunikovali, neuměli často ani říct, na kterou že to školu jejich údajný potomek chodí. Náš argument ale je, že pokud stát například ve zprávách Bezpečnostní informační služby pojmenovává manipulativní a dezinformační práce řízené z Kremlu, je na místě na to reagovat. Další vlna kritika byla v souvislosti s migrační krizí.

Na školy vyjíždějí na debaty vámi oslovení novináři (včetně členů redakce HlídacíPes.org). Ale oslovujete pro podobné debaty i média typu Parlamentní listy, AC24, Aeronet?

Dávat prostor takzvané alternativě, o níž je zřejmé, že přináší lži, dezinformace? Nevidím důvod, proč takovou alternativu školám nabízet. Rozhodně to zároveň není tak, že bychom někoho na školách indoktrinovali. Kolegové, kteří na debaty jezdí, představují obecné zásady zodpovědné novinařiny. Rozhodně nedáváme školám seznamy doporučených médií – ty čtěte, ty nečtěte, na ty se dívejte a na ty se nedívejte. Ostatně na náctileté žádná doporučení tohoto typu nefungují. Pokud něco doporučujeme, pak je to kritický přístup. Ale zástupce Parlamentních listů neoslovujeme. Neoslovujeme ani novináře z médií Andreje Babiše.

Co studenty na médiích zajímá nejvíc?

Hodně se ptají na fake news. To je něco, co k nim nemůže nedoputovat. Zajímají se o to, jak jim čelit, jak je rozpoznat, zda by měla být nějaká intervence státu, technologických firem. Mladé lidi bych v tom nepodceňoval. Uvědomují si rizika a nechtějí být za hlupáky, kteří věří nějakým nesmyslům.

Setkáváte se s přesvědčením i ze strany pedagogů, že se médiím nedá věřit, že produkují falešné zprávy?

Nemáme to nijak změřené, ale jestliže podle několika nezávislých výzkumů vychází, že nějaká čtvrtina našich spoluobčanů upřednostňuje takzvaně alternativní weby, tak nepochybně budou i mezi pedagogy. Co ale slyšíme často je, že se sami učitelé bojí, že vedení škol nebo rodiče budou podobná témata ve výuce vnímat jako něco, do školy nepatří. Je to takové zaklínadlo – politika do školy nepatří. A jsou i pedagogové, kteří si to skutečně sami myslí – že probírat ve škole aktuální společensko-politická témata není na místě. Odkazují se přitom na znění školského zákona, který ale nic takového neříká.