V posledních letech a měsících se do popředí pozornosti jindy dost indiferentní veřejnosti dostávají rozličné symptomy duchovní i společenské krize římskokatolické církve. V médiích se dosud objevovaly především zahraniční kontroverze, jako například zotročování svobodných matek a dětí v Irsku nebo odporné sadistické zacházení s nejvíce bezmocnými členy společnosti v tzv. Magdaleniných prádelnách, které skončilo až 25. září 1996. O sexuálním zneužívání chlapců snad již ani nemá smysl psát… V posledních měsících je pozornost upřena na masové hnutí proti autoritativní polské vládě, která se pokouší opět spojit moc světskou a církevní.

Tyto různé projevy krize nazývá papež František klerikalismem, tedy jakousi mocenskou deviací duchovenstva. Je třeba říci, že František není prvním, kdo takto označil úpadkové jevy v římskokatolické církvi, před ním odmítli nekritickou, zplanělou a hypertrofovanou pokoru vůči kléru již v roce 1975 Pavel VI., završitel II. vatikánského koncilu, Jan Pavel II. v roce 1990, Benedikt XVI., který v roce 2010 vyhlásil, že „Sappiamo che il clericalismo è una tentazione dei sacerdoti in tutti i secoli, anche oggi…“ (Víme, že klerikalismus je pokušení kněží ve všech stoletích, dokonce i dnes…). Nynější hlava římskokatolické církve pouze zaměřila větší pozornost na tento problém a pokouší se jej aktivně překonat.

Krize římskokatolické církve v Česku

Zůstaneme-li však na půdě české římskokatolické církve, vyvstane též celá řada otázek, stínů a problémů, které nejsou bolestí pouze katolíků, ba ani pouze křesťanů, ale jejich toxicita se šíří daleko za hranice církevních struktur. Církve a obecně tzv. náboženské společnosti, jak zní nepěkné právní označení, se před více než třiceti lety musely vyrovnávat s velkým tlakem ze strany programově ateistického, navíc totalitního státu. Část věřících i duchovních začala kolaborovat s mocí, část s ní „vyjednávala“ (alibistické označení mírnějších forem kolaborace, jaké zpopularizovala historička Muriel Blaive), ale nemalá část se tupé moci vzepřela a více či méně dokázala vytvářet alternativní prostor svobody, který sloužil nejen věřícím, ale byl otevřený všem vyděděncům, kteří zde nacházeli společenství autenticity, vzdělání, útěchy, přátelství, solidarity a naděje. To byla veliká příležitost pro komunity věřících a jejich duchovní. Tato příležitost byla po listopadu 1989 promarněna a nyní je v troskách.

O různých aspektech selhávání křesťanských denominací ve svobodné společnosti by bylo možné psát celá pojednání a také psána jsou a budou. Mezi tato selhání a choroby patří celá řada nenávistných obsesí, úzkost ze světa, pocit exkluzivity a pohrdání jinověrci, podivná příchylnost některých představitelů i laiků ke zkorumpovaným představitelům moci, k tzv. předkoncilní teologii, nostalgické adorování spirituality 19. století, idealizace spojení oltáře a trůnu. Toto rigidní duchovní nastavení bývá někdy zaměňováno s fundamentalismem, ale o fundamentalismus v pravém smyslu nejde. Ten naopak nacházíme u některých letničních komunit, tam ale nebývá spojován s vnějšími mocenskými ambicemi. Jiná situace je například v USA, kde právě tyto evangelikální, letniční a různé odnože televizního křesťanství do politiky státu aktivně zasahují. V malých poměrech České republiky aspiruje na vliv ve státě právě jen římskokatolická církev, respektive její současný kardinál a podivná skupina jeho ctitelů.

Zatímco papež František otevírá okna ecclesie a aktivně navazuje na II. vatikánský koncil, česká tradicionalistická frakce římskokatolické církve se vůči papeži opatrněji či otevřeně vymezuje. Kardinál Duka se klopotně snaží interpretovat Františkovy výroky tak, aby nevynikly zjevné rozpory mezi papežovými snahami a primasovými zájmy, mnoho tradicionalistů již tak opatrných není a produkuje texty odmítající buď jednotlivé výroky papeže, nebo celou jeho nauku, v krajním případě i jeho pontifikát. Existují stránky a články označující současného papeže za heretika. Devatenáct kněží a intelektuálů obvinilo v otevřeném dopise z 30. dubna 2019 na ultrakonzervativních stránkách LifeSiteNews papeže Františka z hereze a z „komplexního odmítnutí katolického učení o manželství a sexuální aktivitě, o morálním zákoně a o milosti a odpuštění hříchů“ a vyzvalo jej k rezignaci. Tento dopis nalezl nadšený ohlas mezi českými tradicionalisty.

České pařeniště

Poněkud pomateně obvinil papeže ze zavádění „pohanského kultu matky země“ pilný Lukáš Lhoťan, současný přispěvatel Reflexu. Ve svém článku z 20. října 2020 expresivně varuje: „Katolické církvi tak reálně hrozí rozštěpení na skupinu věřících, kteří slepě následují papeže Františka, a katolíky věrné původní katolické dogmatice a odmítající papeže Františka jako heretika a odpadlíka od pravé katolické víry.“ Žijeme ve svobodné zemi a každý může provozovat třeba i nesmyslnou kritiku kohokoliv, nicméně mne zaráží, že kdysi poměrně slušné médium dává prostor nevzdělanému náboženskému turistovi a vydává jej málem za religionistu. Lukáš Lhoťan býval muslimem a nyní je pokládán za znalce islámu, po své nedávné konverzi ke katolictví již mistruje papeže.

Vatikán se od sedmdesátých let 20. století potýká s konzervativním odštěpeneckým hnutím Kněžské bratrstvo svatého Pia X. (FSSPX), které (zhruba řečeno) odmítá II. vatikánský koncil. Přímo v srdci FSSPX se v osobě biskupa Richarda Williamsona projevila řada negativních vlastností katolického ultrakonzervatismu, jako je antijudaismus, popírání holokaustu, sexismus, rasismus, xenofobie a sdílení konspiračních teorií. Bratrstvo se od těchto extrémních názorů distancovalo, v říjnu 2012 byl biskup Williamson z Bratrstva vyloučen a vydal se vlastní cestou, kdy spolu s jinými radikály založil tzv. Hnutí odporu. Kněžské bratrstvo svatého Pia X., obecně někdy nazývané lefebvristé podle zakladatele arcibiskupa Marcela Lefebvra, má od devadesátých let své stoupence i v České republice. Ačkoliv jde o sdružení biskupů a kněží, bývají k nim počítáni i laikové, kteří tvoří jejich obec věřících. A právě v Česku se okolo tohoto hnutí zformovala skupina poměrně aktivních, vzdělaných a společensky uznávaných publicistů.

Biskup Williamson je jimi vnímám mnohem příznivěji než přímo v Bratrstvu, které pod vlivem biskupa Bernarda Fellaye nyní zaujímá umírněnější pozici. Ve specifických malých poměrech českého katolicismu se jako v pařeništi mohou udržovat a šířit i nejradikálnější názory a nauky, aniž vyvolají viditelné pohoršení u veřejnosti, mezi laiky nebo v řadách duchovních. Skrytý spor s Českou biskupskou konferencí zde ovšem probíhal a vyvrcholil schizmatem: přípravný výbor FSSPX zažádal 2. listopadu 2016 o registraci Ministerstvo kultury ČR jako nová církev a v prosinci 2017 se Bratrstvo stalo 39. registrovanou církví a náboženskou společností v České republice. Co se týká laiků, mnozí se však nadále pokládají za členy římskokatolické církve a tato jim rozumně ponechává otevřenou náruč. Formálně tedy v jejích řadách stále existuje určitá skupina radikálních věřících, kteří se ztotožňují s odpadlickým učením biskupa Williamsona a jinými extrémními, ne-li sektářskými postoji různých ultrakonzervativních skupin.

A co dále, kardinále?

Jakkoliv současné vedení tuzemské římskokatolické církve nenese odpovědnost za fanatické projevy heretické sekty, stále může a mělo by oslovovat laiky, kteří k naší nejpočetnější církvi alespoň formálně patří, může oslovit též řadu tápajících hledačů duchovního smyslu života. Nezavolá-li tyto ztracené ovečky pan kardinál a jiní duchovní, kdo se může divit, že tito tápající vyslyší pozvání sektářské komunity, která se navenek prezentuje jako jediná pravověrně římskokatolická, ba jedině skutečně křesťanská?

Víme, že různé dosti hlasité a důrazné výzvy směrem k veřejnosti i věřícím patří k častým aktivitám úřadujícího kardinála: varování před muslimy, před přijímáním imigrantů nebo před komunistickou ideologií, před hnutím LGBT, které se podle Dominika Duky rozšiřuje o ateistickou a satanistickou agendu, před adopcí dětí neúplnými či homosexuálními páry, před liberální demokracií, před Evropskou unií, před genderem (podle Dukova přítele Klause genderismem) atd. Pana kardinála nelze obviňovat z nečinnosti či lhostejnosti a zdaleka ne všechny jeho výzvy jsou určeny pouze pro domo sua, tedy pro členy římskokatolické komunity. Český primas přímo zálibně hovořívá k národu. Čekali bychom tedy rovněž jeho starostlivý zájem o vlastní stádečko bloudící v páchnoucích močálech.

Dominik Duka proslul jako vězeň komunistického režimu a druhdy přítel Václava Havla. Jeho přátelé nyní spekulují, proč se jeho názory posunuly zcela jiným směrem, podivují se, komu vyslovuje podporu a koho odsuzuje. Jaké myšlenky hájí, akceptuje a hlásá a jaké hlasitě kaceřuje. A pozoruhodná jsou též témata, ke kterým mlčí. Například k antisemitským článkům Ladislava Malého.

Mgr. Malý v boji se světovým židovským spiknutím

Ladislav Malý je ne zcela neznámý katolický (ultra)tradicionalista, který má velmi blízko k neonacistické scéně. Jednu dobu byl jakýmsi duchovním poradcem Vandasovy Dělnické strany, pro kterou mimo jiné připravil koncept „konečného řešení cikánské otázky“ nebo jejím jménem přednášel emotivní projevy na pravidelných neonacistických demonstracích ve Svitavách. Tehdy veřejně vyjadřoval podporu Vlastimilu Pechancovi, který si odpykával třináctiletý trest za zavraždění Roma Oty Absolona.

Poté co vandasovci v roce 2009 odmítli ve své straně Malého katolickou frakci, zhrzený ideolog na stránkách Altermedia zveřejnil článek „V očekávání“, kde vyzradil interní stranické spory a orgánům činným v trestním řízení poskytl důkaz pro soudní zákaz Dělnické strany. Pro potřeby soudního jednání bylo těžké dokázat vazby mezi Dělnickou stranou, Národním odporem a Autonomními nacionalisty, ale Malý ve svém článku poťouchle sdělil, že „někdy na jaře došlo k gentlemanské dohodě mezi Dělnickou stranou a Národním odporem o vzájemné podpoře a současně byli do strany přijati i lidé z hnutí Autonomních nacionalistů“. Poté co takto gentlemansky odstřelil své bývalé soudruhy, stal se osamělým bojovníkem. Udržoval kontakty s Národní demokracií Adama B. Bartoše, občas někam něco napsal. Nyní porůznu marně kandiduje do rozličných politických funkcí, pravidelně bývá viděn na poutích k hrobu „panny a mučednice Anežky Hrůzové“ a provozuje virtuální spolek Národní sjednocení.

Na stránkách svého Sjednocení publikuje konspirační bludy, v nichž figurují zednáři, sionisté, zlí liberálové atd. Rovněž vydává hagiografická pojednání o polenské mučednici, v nichž například píše: „Rituální vražda Žida Hilsnera na árijské panně Anežce Hrůzové dodnes patří k úporně střeženým exponátům třinácté komnaty levicových liberálů a sionistů. Že Žid Hilsner vraždil, to se ukázalo být nad slunce jasné, neboť byl odsouzen porotním soudem, který na základě nezvratných důkazů mu prokázal vraždu, za což si pak odpykával doživotní trest.“

Na tomto obskurním webu se nyní barvitě předvedl právě ve významný Den veteránů 11. listopadu, kdy si připomínáme boj našich předků za svobodu. Aniž uvedl zdroj, publikoval zde část pamfletu Augusta Rohlinga (1839–1931), kariérního antisemity působícího v Rakousku-Uhersku. Podle Malého má v ukázce nazvané „Něco z perel Talmudu“ jít o citace z normativních pramenů judaismu dokazující zvrhlost rabínského učení a o doklad tajného židovského spiknutí. Kdo, byť třeba povrchně, zná příslušné pasáže, okamžitě pozná, že jde o vylhané citace. Kdo je nezná, snadno si může pravdu ověřit například na portále „Come and Hear“, kde je Talmud hebrejsky i anglicky dostupný každému. Kdokoliv, kdo má povědomí o etice judaismu, ani nepotřebuje tyto citace hledat, neboť jejich znění je v příkrém rozporu s rabínským učením. Rohling a Malý uvádějí názvy talmudských traktátů a jiných spisů stejně jako hebrejské pojmy v podivné pokroucené či chybné podobě, už to svědčí o Rohlingově i Malého naprosté neznalosti pramenů. Samotné vymyšlené citáty, které ostatně poletují virtuálním prostorem již řadu let, vypadají například takto:

Sanhedrin 59a: „Zavraždit gojíma je jako zabít divoké zvíře.“

Abodah Zara 26b: „Nejlepší z nežidů musí být zabiti.“

Yebhamoth 11b: „Pohlavní styk s malou holčičkou je dovolený, pokud jsou jí aspoň 3 roky.“

Schabouth Hag. 6d: „Žid může přísahat falešně, pokud při tom použije úskočných formulací.“

Hilkkoth Akum X1: „Nezachraňuj gojíma v nebezpečí smrti.“

Baba Necia 114,6: „Židé jsou lidské bytosti, ale národy celého světa nejsou lidští tvorové, ale zvířata.“

Simeon Haddarsen, fol. 56-D: „Až přijde Mesiáš, každý žid bude mít 2800 otroků.“

A tak dále a tak podobně, ad nausea…

Přijde z arcibiskupského paláce napomenutí?

Netuším, zda Ladislav Malý, všude hrdě uvádějící svůj titul Mgr., prostomyslně převzal tuto pitomost v domnění, že jde o převratný objev dokazující tajné židovské spiknutí, nebo zda dobře věděl, že jde o propagandistický blábol opakovaně vydávaný například za protektorátu. V prvním případě je magistr Malý hlupáček, kterého ani vysokoškolské studium nenaučilo ověřovat a uvádět zdroje, v druhém případě je to sprostý lhář, který ve svém antisemitském zápalu nestydatě užívá jakékoliv špinavé prostředky.

V žádném případě nemám nic proti tomu, aby si pan Malý studoval Talmud nebo Šulchan aruch, aby si četl cokoliv o židovstvu, sionistech a zednářích v jakémkoliv jazyce a spánembohem s tím polemizoval, jak je mu libo. Nikdo není povinen milovat judaismus. Ať si pan Malý klidně píše a vydává třebas i ve zlatem ražené vazbě tisícistránková pojednání o neslučitelnosti judaismu a křesťanství. Ale ať laskavě nelže a své lži nešíří. Lhaním a psaním hloupostí dělá ostudu nejen křesťanům, ale i vysoké škole, která jej obdařila prestižním titulem.

Aktivity tohoto bigotního předkoncilního katolíka jsou známé již mnoho let, nicméně zůstávají víceméně skryté na jeho bezvýznamném webu, což je samozřejmě dobré v tom smyslu, že se jim nedostává popularity, po jaké Malý jistě touží. Na druhou stranu je podivné, že se k jeho opakovanému publikačnímu povyku dosud oficiálně nevyjádřil nikdo z reprezentantů římskokatolické církve. Víme, že žaloby na avantgardní divadelní představení pro pár diváků nebo důtky a různá napomenutí tu prof. Tomáše Halíka, jindy prof. Tomáše Petráčka létají z arcibiskupského paláce jako talíře v italské domácnosti. Rozumný a tolerantní člověk by tudíž očekával a ocenil, kdyby někdo z duchovních pastýřů, a to bez zbytečného povyku, diskrétně a s otcovskou laskavostí poradil aktivistovi Malému, aby se zklidnil a přestal dělat ostudu.

Nebo tyhle excesy v pražském arcibiskupském paláci – na rozdíl od brněnského představení – nikomu nevadí?

Mgr. Věra Tydlitátová, Ph.D. je religionistka a judaistka zabývající se problematikou extremismu a xenofobie, působí na Fakultě filozofické Západočeské univerzity v Plzni.