Oldřich Kaiser a Štěpán Kozub ve filmu Zahradníkův rok FOTO: DONART FILM / se souhlasem
FOTO: DONART FILM / se souhlasem
RECENZE / Po satirických komediích Vlastnící a Mimořádná událost natočil režisér Jiří Havelka pozoruhodně smutný až depresivní film. Nebude vám z něj dobře, nejspíš se i naštvete, ale na rozdíl od většiny českých filmů poslední doby na něj hned tak nezapomenete.
Scénář Zahradníkova roku vznikl podle skutečných událostí z podkrkonošské obce Dolní Olešnice. Ruský podnikatel Alexej Zacharov tam před lety koupil místní zámek a postupně se čím dál brutálnějším nátlakem, vyvíjeným prostřednictvím najaté bezpečnostní agentury, snažil přesvědčit majitele zahradnictví přiléhajícího k zámku Reného Mandyse, aby mu dům i s pozemky prodal. Jiří Havelka ve svém filmu líčí události v zásadě tak, jak se před cca patnácti lety staly, formálně je ale zpracoval způsobem, který má širší přesah a nutí diváka přemýšlet o obecnějších etických a společenských otázkách.
Když postava nemluví
Scenárista a režisér v jedné osobě Jiří Havelka tak dlouho redukoval dialogy, až dospěl k filmovému tvaru, v němž hlavní hrdina neřekne po celou dobu ani slovo. Hlavně v první třetině filmu to zavání schválností a divák si na tenhle zvláštní způsob vyprávění musí dost složitě zvykat. Třeba v prvních scénách se zákazníky nebo s družkou v podání skutečné životní partnerky Oldřicha Kaisera Dáši Vokaté, kdy se nemluvnému zahradníkovi ještě nedějí žádná příkoří, to působí vyloženě divně a odtažitě.
I ve zbytku Zahradníkova roku pak hlavní postava funguje spíše jako jakýsi odosobněný archetyp mučedníka, u něhož se až na pár světlých okamžiků můžeme jen dohadovat, co cítí nebo co si myslí. Poněkud tím trpí herecký výkon Oldřicha Kaisera, který jen v několika, avšak o to vzácnějších momentech může projevit na tváři nějakou emoci, na druhé straně nám to ale umožňuje projektovat si do hlavní postavy vlastní pocity a představy a vyprávění to z čistě realistické roviny přesouvá blíže k té mytické. Napomáhají tomu i citace z Čapkovy stejnojmenné literární klasiky. Ty fungují jako hrdinův vnitřní hlas, snímek hezky rámují, když zasazují žití a počínání šikanovaného zahradníka do přirozeného a smysluplného řádu přírody, a místy nabývají i příjemně ironického kontrastu vůči tomu, co se na plátně děje.
Ve stopách Franze Kafky
Jakkoliv Zahradníkův rok, stejně jako Havelkovy předcházející snímky, popisuje reálné události, tentokrát se režisérovi podařilo přesunout od sžíravého realismu, blízkého třeba českým filmům Miloše Formana, k symboličtějšímu tvaru. Díky tomu, že režisér neprozrazuje identitu vlastníka zámku, který zůstává jako temná, nedostižitelná síla v pozadí, a členy bezpečnostní agentury redukuje na jednoho dveřníka z karavanu, který má své instrukce, blíží se atmosféra filmu té, jakou známe z románů slavného pražského rodáka Franze Kafky.
Zrovna tak kafkovská je nakonec i atmosféra jednání na obecním zastupitelstvu, kde se starostka s právníkem obce zaplétají do bizarní pavučiny zákonů, vyhlášek a nařízení, které jim neumožňují proti zjevnému bezpráví zakročit. Podobně jako zeměměřič K. v Zámku nebo Josef K. v Procesu čelí i Havelkův bezejmenný zahradník destruktivní síle, jíž nerozumí a jež s ním komunikuje pouze prostřednictvím najatých slouhů. Ať už vědomě, nebo čistě shodou náhod dokazuje i Zahradníkův rok, že kafkovská témata nevyšla z módy ani sto let od úmrtí geniálního spisovatele. Tenhle film totiž není ani tak obžalobou bezohledných grázlů, jaké najdeme v každé zemi. Cílí především na systém a instituce, které se s ním nedokážou vyrovnat a náležitě ochránit své občany.
