ROZHOVOR / „Česká diplomacie nedělá nic, co je proti zájmu Čechů,“ říká mluvčí ministerstva zahraničních věcí Daniel Drake, který byl v letošním roce nominován na prestižní cenu Mluvčí roku 2023. V rozhovoru pro deník FORUM 24 popisuje, jak chce resort ministra Jana Lipavského (Piráti) dostat velvyslance na sociální sítě a proč je dobré si z ruské propagandy dělat legraci. „Zesměšněný nepřítel už nebudí takový strach. Naším cílem není infantilní zesměšňování ruské propagandy, na druhou stranu to nebereme na lehkou váhu,“ dodává.

Ve čtvrtek to byl přesně rok, co jste nastoupil na ministerstvo zahraničních věcí. Byl jste nominován na prestižní cenu Mluvčí roku 2023. To je poměrně velký úspěch.

Nominace, byť si jí vážím, byla shoda náhod. Samozřejmě mě to potěšilo, ale beru to tak, že jsem „mluvící hlava“, která je sice vidět, ale primární satisfakce to byla pro ty, kteří jsou tady delší dobu a pracují na různých projektech. Myslím, že ti za to byli nejradši a bylo to ocenění hlavně jejich práce.

Komunikace ministerstva zahraničí je poměrně výrazná. Je to něco, za čím stojí přímo ministr Lipavský, protože chce, aby ministerstvo bylo vidět?

Určitě na to dbá. Jde mu o to, aby si Češi s českou diplomacií spojovali nějaké hodnoty, aby bylo jasné, na čí straně stojí třeba v ruské agresi proti Ukrajině, aby bylo jasné, že chceme směřovat na Západ, že se ekonomická diplomacie nevylučuje s tou lidskoprávní, aby Češi pochopili, proč děláme to, co děláme.

Dřív jste byl novinářem a věnoval jste se hlavně dění ve Spojených státech amerických a Velké Británii. Proč jste se rozhodl přejít na druhou stranu?

Myslím si, že novinařina je nejlepší práce na světě. Časem jsem ale pochopil, že mě víc láká zahraniční politiku vytvářet, nebo alespoň nakouknout, jak funguje. Říkal jsem si, že pro moji budoucí kariéru, ať už bude jakákoliv, bude prospěšnější, když uvidím, jak to funguje, seznámím se s těmi lidmi, podívám se třeba do nějakých částí světa, které bych normálně nemohl – třeba z bezpečnostních důvodů – navštívit. Myslím si, že to bylo správné rozhodnutí. Mám mnohem větší rozhled, než bych kdy mohl mít, kdybych byl zahraničář, který se soustředí na západní Evropu.

Pomáhají vám zkušenosti z médií i na ministerstvu zahraničí? Mám na mysli třeba to, že víte, co by novináři chtěli slyšet, aby to téma rezonovalo, že víte, co by během zahraničních cest chtěli vidět?

Já doufám, že ano. V nejužším týmu máme lidi, kteří mají novinářskou zkušenost, ale jsou tam i ti, kteří jsou kariérní diplomaté. Snažíme se primárně fungovat jako servis novinářům. Snažíme se předjímat. Když se stane nějaká událost, tak si řeknu, na co bych se jako novinář zeptal, a jdu si ty informace zjistit. Myslím si, že pro novináře denního zpravodajství je dobré, aby tu informaci měl hned a článek mohl vydat.

Když jezdíme na zahraniční cesty, tak si kolegyně Karolína, která se o novináře stará, sesbírá nápady, co tam chtějí dělat. Asi nemá smysl, aby jen slepě stínovali ministra a ptali se ho pořád dokola, o čem se jednalo. Diplomacie je hodně o tom, že musíte něco dělat dlouhodobě, a ne každé jednání má okamžitý výsledek. Například naše loňská návštěva v Indii má až teď první výsledky. Snažíme se novinářům vytvořit takové podmínky, aby měli veškeré kontakty, které potřebují, aby měli informace. Jsme takový servis a tohle přispívá k tomu, že jsou potom ty mediální výstupy smysluplné.

Jako novinář jste měl asi nějakou představu, jak ta jednání probíhají. Když ale mluvíte o tom, že jste chtěl vidět tu druhou stranu diplomacie, překvapilo vás na ní něco?

Jednání jsou v porovnání s tím, co jsem si myslel, hodně odlišná. Hrozně záleží na tom, jak si ti lidé sednou. Byl jsem u jednání, kde vymysleli konkrétní projekty a spolupráci, kterou potom jejich podřízení rozjeli vteřinu poté, co odešli z místnosti. Potom ale byla jednání, kde jsem viděl, že si nerozumí, že je to teprve první krok k tomu, abychom se třeba za pár let dostali na stejnou úroveň jako s jinými státy.

Nevím, jestli to bylo překvapující, ale bylo zajímavé sledovat, jak se ta jednání mohou vyvíjet. Když je nějaké jednání delší, než se avizovalo, tak to buď znamená, že je to fakt úspěšné, nebo fakt problematické. Já tam většinou nemám žádnou aktivní roli, ale je fascinující u toho být.

Máte nějakou zahraniční cestu, na kterou nikdy nezapomenete?

Je to cesta do Iráku. Nikdy jsem nebyl v zemi, kde bych musel mít neprůstřelnou vestu, kde bych se musel krčit v autě, kdyby se náhodou něco stalo, kde bychom jeli 40 minut od hotelu po úplně prázdné dálnici, kde jsou na každém kroku policejní auta. Z lidského hlediska je to asi tato.

Potom jsou ale cesty, na které nezapomenu, protože jsem byl u jednání, která mi připadala fascinující. Ve Washingtonu jsme seděli u jednání se zmocněncem americké vlády pro Indo-Pacifik, kde se probírala Čína a Tchaj-wan. To bylo strašně zajímavé. Bylo to něco, co se na přednášce na univerzitě nedozvíte, protože posloucháte lidi z praxe, kteří mluví hodně otevřeně.

Jaká je česká diplomacie očima jejího mluvčího?

Za ten rok, co tady jsem, si myslím, že je sebevědomá, že dává najevo, že nám jde o dodržování pravidel v mezinárodním prostoru, a pokud je někdo poruší, tak budeme na straně toho, kdo je obětí, že se zasazujeme o to, aby se ta pravidla dodržovala. Zároveň je sebevědomá v tom, že když cítíme možnost přispět k tomu, aby se pravidla dodržovala, tak si neřekneme, že jsme malá země, která nikoho nezajímá, ale jsme připraveni například podat kandidaturu do Rady bezpečnosti OSN a lobbovat a vysvětlovat státům, že máme co nabídnout. Naplňuje mě hroznou pýchou, že čeští diplomaté si na to troufnou a že je partneři respektují.

Snažíme se, aby byla česká diplomacie vnímána jako součást bezpečnostního aparátu státu.

Už jsme mluvili o tom, že komunikace ministerstva je výrazná. Nedávno to byla třeba minikampaň s názvem Prokremelské pohádky, kde jste uváděli ruské dezinformace na pravou míru. Je cílem takové komunikace možná i trochu zlidštit diplomacii pro běžné občany? Ukázat Čechům, že ministerstvo tady je a třeba je chrání před nepravdami, které sem směřují z Ruska?

Snažíme se ukázat, že česká diplomacie je součást bezpečnostního aparátu státu. Ikonická je věta, kterou řekl generál Řehka, že po diplomatech přijdou už jen vojáci. Diplomacie tady je od toho, aby nás bránila. Celá komunikace k Ukrajině je o tom, že se snažíme lidem vysvětlovat, proč je v našem zájmu držet Rusko co nejdále od našich hranic.

Nechceme ale nic měnit na tom, že se velká část diplomacie odehrává za zavřenými dveřmi. To je dobře, protože úkolem diplomacie je většinou to, aby se něco nestalo. Nemůžeme mluvit o tom, co nechceme, aby se stalo, protože tím bychom mohli přispět k tomu, aby se to stalo. Pak je tu ale ta část práce, která prezentovatelná je, a tu se snažíme lidem představit.

Na druhou stranu třeba právě u těch Prokremelských pohádek ministr Lipavský deníku FORUM 24 řekl, že ruská obvinění jsou „absurdní a nesmyslná, že je dobré si také z toho umět trochu vystřelit“. Stačí to k tomu, aby Česko dokázalo takové lži vyvracet?

Máme studie, které říkají, že humor je dobrý nástroj proti dezinformacím, protože zvyšuje odolnost lidí. Když se umí zasmát nepříteli, tak se cítí více v bezpečí. Zesměšněný nepřítel už nebudí takový strach. Naším cílem není infantilní zesměšňování ruské propagandy, na druhou stranu to nebereme na lehkou váhu. Ukazujeme, že ta dezinformace je absurdní. Když někdo tvrdí, že během útoku na Oděsu zemřelo sedm českých důstojníků, tak chceme říct, že je to hloupost. To ale nestačí. Rozpočet, který ruská propaganda má, je mnohonásobně vyšší než kapacity, které máme my.

Žijeme v době sociálních sítí. Vidíme, že sociální sítě se dají využívat i v diplomacii. Ukazuje to třeba britský velvyslanec Matt Field. V Česku ale tak výrazné diplomaty nemáme. Je po tom poptávka?

Je důležité komunikovat vůči tomu národu a propagovat Česko, hájit jeho zájmy. Myslím si, že dobře to dělal Libor Sečka, když byl v Londýně, příkladem jdou dále velvyslanci Nicol Adamcová v Nairobi a velvyslanec Pavel Pitel v Bangkoku. Máme směrnici, aby každá ambasáda měla kanál alespoň na jedné sociální síti, kde bude informovat o svých aktivitách. Některé to dělají dobře, jiné se to teprve učí. Máme snahu dostat velvyslance na sociální sítě, ale myslím si, že není úplně dobré, aby to byla jejich jediná činnost. Spousta velvyslanců dělá dobrou práci a třeba jen necítí potřebu to prodávat laické veřejnosti.

Takže to, jak na sociálních sítích diplomacii prezentuje třeba právě Matt Field, není vlastně zase tak důležité?

Matt Field je fenomén, dělá to výborně a je skvělé, že skoro každý Čech ví, kdo je britský velvyslanec. To bychom taky chtěli. Jde ale o to, jestli naši velvyslanci budou chtít jít touto cestou sociálních sítí, nebo budou mít jinou platformu. Snažíme se jim být oporou. Nabízíme návody, jak to dělat. Někdo třeba píše články do médií, někdo dává hodně rozhovorů, někdo dělá veřejnou diplomacii. Nástrojů je hodně. Je potřeba používat i sociální sítě, ale musí být opatrní, aby svou práci úplně nebagatelizovali, aby ji nezúžili jen na to, že budou něco pořád tweetovat.

Často se mluví o tom, že komunikace vlády jako celku je špatná, že jí lidé nerozumějí. Co dělá špatně nebo co by mohla dělat jinak?

Ve vládě si všichni uvědomují, že musí zabrat. Každý krok se snažíme vysvětlovat dřív, než k němu dojde. Pan ministr jezdí od minulého května mezi občany, nevysílá to živě, ale jezdí. Ty debaty jsou ostré. Myslím si, že existují lidé, kteří nesouhlasí s tím, jakou zahraniční politiku dělá, ale vždy vědí, že ji dělá. U nás se úplně neděje to, že by někdo nechápal, co děláme. To si myslím, že je úspěch, a měl by to být cíl každého úřadu a instituce.

U nás se úplně neděje to, že by někdo nechápal, co děláme. To si myslím, že je úspěch, a měl by to být cíl každého úřadu a instituce.

Existuje nějaký způsob, jak ty, kteří nesouhlasí třeba právě se zahraniční politikou vlády, přesvědčit, že toto je ta správná cesta?

Hodně kritiky pramení z neznalosti. Když mi zavolá nějaký člověk, který není novinář, ale naštvaný občan, tak si s ním popovídám, zeptám se ho, proč říká ty věci, které říká. Často dojdeme k tomu, že vychází z informací, které jsou zkreslené nebo už dávno vyvrácené. Jsou tři skupiny lidí: lidé, kteří nám fandí, pak ti, kteří nám nefandí, a potom největší část lidí, kteří nevědí a přikloní se v různých otázkách na nějakou stranu. Musíme k nim mluvit, aby dostávali všechny informace a mohli si udělat svůj názor.

Když politici a instituce budou schopni ty kroky vysvětlovat, tak máme potenciál takovým lidem ukázat, že ty kroky dávají smysl a jsou v jejich zájmu. Česká diplomacie nikdy nedělá nic, co je proti zájmu Čechů.

Jaký je ministr Lipavský šéf?

Já jsem měl vždy náročné šéfy. Pan ministr je ale velký detailista, takže si všímá nedostatků. Když mu něco odevzdávám, tak dává zpětnou vazbu jak k samotnému obsahu, tak si i třeba všimne, že na konci věty chybí tečka. Dává si záležet na tom, aby všechno bylo perfektní a tak, jak jsme se domluvili. Když jsem ale pochopil, jak smýšlí, tak si myslím, že to začalo být jednodušší. Po roce jsme se už sladili a těch situací, kdy by si to přál jinak, je minimum, protože vím, jak si to představuje.