Druhá republika čili pomnichovské Československo je v moderních českých dějinách pouze epizodickou záležitostí. Trvala od podepsání tzv. mnichovské dohody z 30. září 1938 do rozbití a okupace československého státu 15. března 1939. Vnější okolnosti jí tak vyměřily necelého půl roku, a mohlo by se tudíž na první pohled zdát, že to není nic, co by stálo za zmínku. Pár nezajímavých měsíců na přelomu smutných let 1938 a 1939. Nic víc a nic méně. Opak je ovšem pravdou. Toto období, přirovnávané některými publicisty k třeštění a blouznění, bylo pozoruhodné hned z několika důvodů.

Za prvé to bylo pro šok, který česká společnost v tu dobu prožila. Národ připravený se bránit byl zbaven této možnosti. Tehdejší československý ministr František Ježek a jeho národní demokraté se nechali sice slyšet, že o hranicích se nevyjednává, nýbrž se o ně bojuje, ale realita byla jiná.

Mnichov jako československá Golgota

Československá republika v hranicích z let 1918–1919 přestala ze dne na den existovat, její nástupkyní se stala okleštěná „druhá republika“, jež ztratila třetinu území i obyvatelstva, obranyschopnost a fakticky i spojence, kteří ji mlčky postoupili do zájmové sféry nacistického Německa. Následně všechny demokraticky smýšlející československé občany a prakticky celý národ zachvátil pocit zoufalství a deziluze.

Dále čtěte

Čtěte Revue FORUM! Velký rozhovor s Dagmar Peckovou a mnoho dalšího

Aktuální číslo Revue FORUM je na stáncích od pondělí 9. listopadu. Pokud jej raději budete číst z pohodlí domova, můžete.

Staleté, od středověku stabilní hranice Čech se staly minulostí. Velmi často se v této době můžeme setkat s popisem mnichovských událostí jako boje o tisícileté hranice, který pro nás skončil neúspěšně. Naše pohraničí s „věrnými hraničáři“ se stalo během okamžiku minulostí a všichni si najednou bolestně uvědomovali význam hranic. Dykova báseň Hranice z roku 1930, otištěná v čase vrcholící zářijové krize v Národních listech, nabývala v této situaci na nové aktuálnosti a naléhavosti. „Vlast nemění se ze dne na den/ a sloup ten nesmí býti kladen/ jen pro nic za nic sem a tam. / Chránit se musí mírem, bojem. / Bez stálosti jsou klam a mam. /.“ A o několik dnů později Lidové noviny z 1. října 1938 komentovaly mnichovský verdikt slovy: „…A země se zahalila v hluboký smutek. Jen prorocký verš Viktora Dyka ze světové války zněl jako hlas víry: Věc poražená není ztracena, / zůstává národ, kde se mění mapa. /

Ztráta pohraničního území byla tehdejší společností vnímána jako ztráta přirozených, po staletí uznávaných hranic, což v případě českých zemí bylo ve vývoji středoevropského prostoru nesporné unikum. O to více byly důsledky Mnichova českou společností považovány za akt historické nespravedlnosti. Britský novinář Sydney Morell se v knize Viděl jsem ukřižování z roku 1939 vyjádřil, že pozoroval lidi naplněné „žalem, vroucností a bezmocným hněvem, kteří si byli vědomi, že jejich vlast byla roztržena ve dví a že byla jedna polovina darována Německu, všichni slzeli a jejich zármutek vzbuzoval soucit“.

Výsledky Mnichova způsobily výše připomínaný šok. Mnozí se jen bezmocně ptali, jak je to možné. Kdo za to může a proč právě my? Proč právě my máme pokládat takovou oběť ve jménu světového míru.

Karel Čapek ve známé Modlitbě tohoto večera ze září 1938 hovořil o bolesti a zklamání, když naše země přišla o „kus svého těla“. Mimochodem: přirovnání státu k organismu se objevovalo velmi často. Československo bylo popisováno jako živý organismus a následné změny jako strašlivá amputace: „jako by nemocnému člověku byly odňaty ruce a nohy a vyňaty plíce“. Nebo Svět v obrazech napsal: „Operační rouška, pod kterou mnichovští chirurgové provedli řez na těle naší republiky, zove se sebeurčení.“

A podobný příměr použil vlastně i Edvard Beneš ve své abdikační řeči z 5. října 1938, když hovořil „o koruně stromu naší vlasti, která byla osekána“. Mnozí přirovnávali celou věc dokonce ke křížové cestě, Kalvárii (Československá kalvárie), anebo se též používalo expresivního označení Československá Golgota. V některých případech se dokonce můžeme setkat s výroky o vraždě (Československo je zavražděno) či zmrzačení nebo mučení (zmučené Československo), například lidovecký tisk psal o kalichu utrpení a hořkosti, které bylo nutno vypít naší společnosti až do dna. A snad nikde v české společnosti nenajdeme hlas, který by tyto události označoval jinými slovy než národní katastrofa, neštěstí, tragédie, zlý osud, křivda na národě spáchaná, hluboké ponížení a podobně.

Předseda československé vlády generál Jan Syrový ve vládním prohlášení o Mnichovu napsal, že oznámit toto rozhodnutí patřilo mezi nejbolestnější úkoly jeho života, „nad které lehčí by bylo zemřít“. A náčelník hlavního štábu československé branné moci generál Ludvík Krejčí se v podobném duchu vyjadřoval o hlubokém smutku „nad okleštěným dědictvím našich předků“.

Nová Bílá hora

Události též byly přirovnávány k nejrůznějším přírodním živlům a běsům. Živnostenský Národní střed je 4. října 1938 popisoval jako povodeň, která se převalila přes naše území: „Přes náš stát přehnala se dravá vlna, která od našeho státu odervala územní prostor s jeho hospodářskými hodnotami.“ V podobném duchu komentovaly tyto události později i Lidové noviny: „Svět je ve varu. Hraniční kameny se přesouvají. Hranice se ztrácejí pod vodou a opět se vynořují. Je třeba jen síly vydržet, až do okamžiku, kdy odplave povodeň, která nám zaplavila, co je opravdu naše.“

Jindy byla situace líčena též jako vichřice, která se přehnala přes Československo a zničila to, co po dvacet let bylo budováno. V souvislosti s vichřicí byl často používán výrok Jana Amose Komenského: „Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu… vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český.“ Celá událost byla popisována rovněž jako bouře. Lidovecké Lidové listy tak například psaly o bouři, která „rozbila větve [naší země, našeho zemského stromu] a pohmoždila tvar našeho státu“. V neposlední řadě pak byly události přirovnávány ke zlému snu či probuzení ze snění, jako například v časopise Masarykův lid: „Těžko říci, zda tragicky převratné události dvacátého poválečného podzimu se podobají více hroznému snu či probuzení ze snění, v němž jsme svět i lidi viděli jinak, než ve skutečnosti byli.“ A celá událost byla následně srovnávána s tragickými historickými okamžiky, jako byly bitvy na Bílé hoře a u Lipan.

Nová podoba hranic vyvolávala přirozeně strach a obavy z budoucího vývoje: „Jak smutný pohled nás jímá na dnešní ohraničení českých zemí! Jaký to rozdíl dříve a nyní! Pryč jest ono krásné a pevné horské orámování, jež po více jak jedno tisíciletí pomáhalo brániti českou zemi, posunuto dějinami jako klín do oblasti mocného souseda. Roztržen je náš vžitý obraz přirozené české země, přirozené to kotliny, ovroubené na všech stranách okrajními horami. Při tom soused zabral nejen pohraniční vysočiny – Šumavu a Český les, Krušnohoří, Děčínské stěny a Sudety – nýbrž postoupil i hluboko do Čech, až po samé okraje české roviny a nížiny. Zúžené Čechy jsou nyní rozevřeny a sedí po celé délce nových hranic všude níže než Německo, nemají na svých hranicích nikde hor, leč ve svém vnitrozemí nebo vůči Moravě, kde právě naopak by si bylo přáti největší volnosti. Hranice Čech vůči Německu jsou důsledně volné, nikde ani horské, ani říční.“

V podobném duchu se vyjádřil i významný český historik Josef Šusta, když v Českém časopise historickém napsal: „Právě historik ví sice dobře, jak měnlivý býval i v minulosti rozsah starého státu českého, ale v přirozeném masivu česko-moravském viděl jeho nezdolné jádro, věky posvěcené a pevně skuté již od 10. století, kdy se teprve rodily vůdčí národy dnešní Evropy. Naše oko se zaráží s prudkou bolestí u nových těsnějších hranic, které nenakreslil, jako kdysi pomezní horstva, prst boží, nýbrž vzrostlá moc sousedů.“

Nynější historik Jan Rataj v této souvislosti výstižně poukazuje na fakt, že Československo bylo v té době vedle Chile nejužším státem světa, přičemž chilský stát měl alespoň přirozené hranice, zatímco pomnichovské Československo takové štěstí nemělo. A jistě výstižná byla i dobová charakteristika Huberta Ripky, který o tomto novém státě prohlásil, že je to monstrum, které v evropské minulosti nemělo obdoby a ve všech ohledech je neschopné života. Tento příměr můžeme ovšem najít i jinde. Lidovecký tisk například v říjnu 1938 přirovnával okleštěné území k „tasemnici smotané kolem nitra Čech a Moravy“ a nové hranice komentoval slovy: „Prostý pohled na mapu ukazuje, že žalostný obraz zbytku Čech a Moravy je útvarem proti přirozenosti i rozumu; je to rozbití přírodou vytvořeného celku hospodářského i politického, ale co hůře, znamená už takové sevření životního prostoru národa, že mu je znemožňován téměř další normální růst a rozvoj.“

Kdo je vinen? Bezbožná první republika?

Vnitrozemí bylo zaplavováno proudy uprchlíků z pohraničí. Do vnitrozemí přicházeli vojáci, úředníci, učitelé, ale i čeští kněží stejně tak jako židé a antinacisté. Lidé nevěřili svým očím: Jak je to jen možné? Tento šok vyvolával klíčovou otázku: Kdo za to může? Nastalo krátké, avšak o to vášnivější hledání viníka. Může za to první (někdy se objevovalo i „bezbožná první“) republika? Ale obviňován byl i prvorepublikový kosmopolitismus či dokonce T. G. Masaryk, Edvard Beneš a Karel Čapek. Lidé byli jakoby kolektivně omámeni a průvodním projevem byla též ztráta jakékoliv soudnosti připomínající hon na čarodějnice.

Hledání viníka doprovázela snaha vytvořit – dle hesla „malá, ale naše“ – nový systém. A tak v krátkém období se nezměnil jen prezident republiky a československá vláda, ale došlo i k výměně politických elit. Poslanci a ministři, často svými kariérami spojení ještě s dobou Rakouska, odcházeli do nedobrovolného politického důchodu, zatímco na jejich místo nastupovali noví lidé. Byla to personální revoluce. Vyjádření nových poměrů můžeme nalézt i v radikální reformě politického stranictví. Už v listopadu 1938 se strany dobrovolně slučují do dvou stran: jedné pravicové (vládní) nazvané Strana národní jednoty a jedné levicové pod názvem Národní strana práce. Mimo to jsme také svědky pokusů o transformaci Československa ve federativní, autoritativní a silně nacionální stát. Nejednou se ve velkém řešilo, co je domácí a co cizí, vypisovaly se soutěže na nová česká slova nahrazující dosavadní francouzské či anglické termíny.

Na druhé straně se v tomto období mění postoj vůči Německu. Velmi často zaznívala myšlenka, že když nemůžeme s Německem bojovat, tak se s ním musíme spřátelit. Nikdy předtím a nikdy po tom české noviny neobsahovaly tolik upřímně míněných výzev k nalézání nového, lepšího poměru k nacistickému Německu, jakkoliv tyto výzvy byly tehdy pochopitelné.  Je nutné říci, že narážely na základní nepochopení ze strany nacistického Německa. To se na Čechy dívalo jako na podřadný národ, který je třeba nemilosrdně zlikvidovat, jakmile to dovolí příhodný čas.

Je samozřejmé, že ze všech druhorepublikových plánů, vizí a přání se realizovalo jen naprosté minimum a většina zůstala na papíře. Zůstává otázka, jakým směrem by se druhá republika vyvíjela, kdyby měla okolnostmi vymezeno více času. Odpověď se jen těžko a hledá. Mnozí se domnívají, že by se Česko-Slovensko proměnilo v diktaturu.

PhDr. Michal Pehr, Ph.D. je historik a někdejší vědecký pracovník Masarykova ústavu a Archivu AV ČR (2003–2018), zabývá se politickými dějinami Československa v období 1918–1948, zejména politickým katolicismem