Prezident Národního kontrolního úřadu Miloslav Kala poskytl rozhovor deníku FORUM 24. Hlavním tématem byly změny v jednacím řádu vlády, které podle původního návrhu mělo zabránit účasti zástupce NKÚ na jednáních. Premiér Andrej Babiš věc označuje za nedorozumění a Kala vysvětluje, v čem byl problém.

Zaznamenala jsem vaše vyjádření ke změnám v jednacím řádu vlády. Jaká je momentálně situace?

Situace se zdá být lepší než v době, kdy jsme vyjádření psali. Návrh jednacího řádu vlády jsme dostali těsně před Vánocemi a na připomínky jsme měli pět dnů. Poměrně zásadně se nás dotýkala změna v otázce přítomnosti zástupce Nejvyššího kontrolního úřadu na jednání vlády, takže jsme se ozvali. Nebyli jsme sami, vyjádřily se i další instituce. Poslední informace z legislativního odboru vlády je taková, že naše připomínky budou akceptovány.

Jak často chodí zástupce NKÚ na jednání vlády?

Současná praxe je taková, že jsem na vládu chodil asi pětkrát do roka. Projednávání vždy trvalo maximálně jednu hodinu, kdy jsme probrali nějakých pět až osm kontrolních závěrů. Pokud směřujete k údajné snaze jednání zefektivnit s tím, že my jsme ho zdržovali, tak taková informace rozhodně neodpovídá skutečnosti. Na jednání vlády jsem chodil ve chvíli, kdy se projednávaly výsledky naší práce.

Jakých témat a závěrů se vaše přítomnost na jednání kabinetu týká nejčastěji?

Projednávají se v zásadě dva druhy materiálů. Jedním z nich jsou naše kontrolní závěry a druhým jsou opatření, která ministerstva či příslušné kontrolované osoby k našim zjištěním přijaly. Byly to vždycky věci, které se týkaly naší kontrolní činnosti. Spolupráce s minulou vládou jsem si velmi vážil, projednávání bylo věcné, vše bylo dopředu předjednáno. Pokud jsme byli někde v rozporu, probíhala jednání mezi příslušnými náměstky a členy našeho úřadu. Minulá vláda v tomto ohledu odvedla velký kus práce a o to více mě zaskočilo, že se náhle objevil nějaký důvod to překotně měnit.

Existovaly pro změnu ještě nějaké argumenty kromě snahy o zrychlení jednání vlády?

Co se nás týče, tak nebyly. Zpráva byla poněkud zmatečná, řešila několik bodů současně a nebylo vůbec zřejmé, co se kterým myslí. Moje účast na jednání vlády je daná zákonem. Pokud by ale kabinet neměl projednávat naše kontrolní závěry, moje účast tam nebude nutná. Vládě nic neukládá je projednávat. Za posledních pětadvacet let se opravdu nic takového nestalo.

Kdo by ty závěry v takovém případě projednával?

Příjemcem našich zjištění jsou dvě instituce. Především je to kontrolní výbor poslanecké sněmovny a vláda, která na to může reagovat a může přijímat vhodná opatření. Sněmovna je dostává jako zprávu auditora, aby viděla, jakým způsobem se se závěry pracuje a aby mohla případně tlačit na vládu. My jsme ti, kdo sněmovně, a zejména opozici, poskytují informace o tom, jak věci fungují. Vláda by zase naopak měla vzít všechny připomínky, projednat je a říci, zda s nimi souhlasí či ne.

Hodně medializovaným tématem byly nákupy v policii. K čemu jste došli?

Jednalo se o kontrolní akci, která skončila poměrně nedávno. Policie deklaruje, že potřebuje mnohem více prostředků, než v současné době má. Rozdíl v investičních programech ale je 11 a půl miliardy korun. Naše otázka ovšem směřovala k tomu, že pokud je třeba takový objem prostředků, logicky některé investice nemohou být realizovány. Naším prvním požadavkem tak bylo, aby ministerstvo vnitra deklarovalo, které kroky jsou nutné a které ne. Dívali jsme se také na jednotlivé nákupy a ukázalo se, že ministerstvo vnitra nestanovilo jednotkové ceny tak, aby se z nich dala posoudit efektivita financovaných akcí. A přesně k tomu mají sloužit. Zároveň při vyhodnocování akcí resort tyto ceny nezohledňoval, přitom se i několikanásobně překračovaly. Například pro rekonstrukce a modernizace budov byla jednotková cena stanovena přibližně na 4400 korun na metr čtvereční. U stavebních úprav v Praze 7 byla ale skutečná cena přes 15 000 korun.

Závěry z této kontroly směřovaly k policejnímu ředitelství a k ministerstvu?

V každém jednotlivém případu existují kontrolované osoby. Tady to byla některá  krajská ředitelství policie a samozřejmě ministerstvo vnitra, které to celé koordinuje. Kontrolní závěry dostala i vláda, vyžádala si od ministra vnitra stanovisko a návrh opatření a současně vše dostává poslanecká sněmovna.

Ráda bych se zeptala obecně na hospodaření českých úřadů. Kde se objevily největší problémy?

Vždycky říkám, že hitparádu moc neumíme sestavit. Je to trošku problém, protože nesledujeme všechny plošně. Podle výroční zprávy z roku 2016 je pozitivem fakt, že rozpočet skončil výrazným přebytkem, ale zároveň jsme kritizovali rozdíl mezi rozpočtem, což je zákon o státním rozpočtu, a tím, co se skutečně stalo. K tomu se vyjadřujeme v tzv. státním závěrečném účtu. Dále říkáme, že se zvýšila efektivita správy státního dluhu, na čemž má zásluhu předminulá vláda (kabinet premiéra Petra Nečase, pozn. red.) díky pořízení tzv. státní pokladny. Kritizovali jsme některé aspekty provázející její pořízení, ale efektivní správa cashflow se jednoznačně daří a došlo k velkým úsporám. V roce 2016 se dočerpávaly prostředky z Evropské unie, kde jsme ocenili, že se jejich velká část nakonec podařila dočerpat, ale poukazovali jsme zároveň na to, že často za nesmysly.

A teď negativa. Pořád se něco nakupuje, ale nikoho vlastně příliš nezajímá za kolik. Obecně je tu velký prostor pro úspory, ve všech resortech, které kontrolujeme. Je to pole neorané. Dám příklad: Já jsem přišel do NKÚ v roce 2008, kdy měl úřad rozpočet přibližně 650 milionů korun a během tří let jsem ho snížil na 500 milionů. Nezrušili jsme žádná pracovní místa, znamenalo to jen spoustu snahy a přemýšlení. Prostor je vždycky.

Stát také neumí – a to se výrazně zhoršilo za poslední období – investovat a připravit investice. Pořád se bavíme o tom, kdy budeme mít vysokorychlostní trať, vidíme, že Rakušané mají dálnici z Vídně na Brno pomalu na hranicích a my nejsme schopni ten projekt ani připravit.

Pak je tu problém zákona o veřejných zakázkách. To je nástroj na to, aby na trhu byly rovné podmínky a proces probíhal transparentně. Tento zákon měl neustále velké potíže, Česká republika má ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi jeden z nejvyšších počtů zakázek bez uveřejnění, soutěží z ruky.

Také jste kontrolovali další důležitou instituci – Českou národní banku.

U České národní banky se jedná o opakovanou kontrolu. K našim prvním zjištěním se postavila čelem a přijala opatření, takže tentokrát jsme až na drobnosti nezjistili v podstatě žádné problémy. Je třeba říci, že nekontrolujeme emisní činnost, jedná se jen o hospodaření a investice ČNB. Podle mě to ukazuje dvě pozitivní věci: Když se pracuje s našimi kontrolními závěry, výsledky mohou být pozitivní, a druhá je ta, že když se k hospodaření přistupuje profesionálně, právní řád umožňuje, aby se předpisy dodržovaly. Bylo by dobře, aby si z toho ostatní vzali ponaučení.

V NKÚ jste již devět let. Jak vidíte jeho budoucnost? Očekáváte nějaké změny s novou vládou?

Ze svého pohledu žádné změny zatím nevidím. Pozitivní je, že v programovém prohlášení vlády je deklarace toho, že bude usilovat o rozšíření působnosti NKÚ, což zahrnuje například vysoké školy, veřejnoprávní média a další. Týká se to obcí i krajů.

Pokud míříte k mému vztahu k panu Babišovi: Beru to tak, jak to je. Já musím mít z principu napjaté vztahy s předsedou vlády i s ministry. Kritizuji je, ale oni vědí, že je to třeba. Měl jsem napjaté vztahy s panem Kalouskem, s panem Babišem to bylo občas divoké. S panem Sobotkou se spolupracovalo naopak velmi dobře. Ale znovu říkám: Je to přirozené, protože v ústavě je napsáno, že moci se mají vyvažovat. A vyvažování znamená i hádání se. Nesmí to překročit nějakou míru a neměli bychom se překvapovat. Jednací řád vlády byl opravdu zbytečný, ať to tak bylo myšleno, či ne. My musíme naše práva hájit. Opravdu si neumím představit, jak by to vypadalo, kdyby mě přestali zvát na vládu. To bych se toho domáhal u Nejvyššího správního soudu? To by naše vztahy narušilo mnohem více než to, že se ozveme proti nějakému návrhu. Pokud poté vzali zpátečku, tím spíše se ukazuje, že je dobře na problémy upozorňovat.