Třetí dílo úvahy o Janu Husovi. Cílem této úvahy je vrátit Husa Husovi neboli postavit se účelovým dezinterpretacím Jana Husa při útocích proti katolické církvi, proti Němcům a vůbec proti našemu kulturnímu propojení se západní Evropou.

Co vlastně sehrálo tak zásadní roli, že si koncilní otcové v Kostnici nemohli dovolit Husa neodsoudit, jakkoli se mnozí z nich pořád dokola zabývali tím, jak ho přesvědčit, aby se s nimi dohodl na kompromisním textu odvolacího prohlášení?

Karel by Husa zvládl. Václav je zodpovědný za rozvrat

V minulém dílu jsme popsali, že Jan Hus nebyl jen teologem či akademikem, ale že byl především kazatelem a vůdcem duchovního hnutí, které mělo již za jeho života značný ohlas mezi pražskými měšťany i šlechtou a sympatizovala s ním i část panovnického dvora. Jakmile kvůli jeho stanoviskům vůči pálení Viklefových knih a kvůli odpustkové kampani vzdoropapeže Jana XXIII. došlo v Praze k vypjatým davovým scénám, protestům a také pouličním střetům, bylo již jasné, že je české království na cestě k nestabilitě. Husova smrt měla tuto nestabilitu zarazit a způsobila přitom pravý opak. Dynamika hnutí se totiž již nedala zastavit, protože neschopný Václav IV. vytvořil svojí obojakostí mocenské vakuum. On uvrhl zemi do katastrofy. Kdyby na jeho trůnu seděl jeho otec, Hus by sice způsobil značný intelektuální kvas, ale vývoj by nedošel do svých tragických konců v husitských válkách, které vysokou úroveň českých zemí i jejich slávu fakticky zničily. Karel by také nepřipustil, aby mu o čemkoli v jeho rezidenčním městě rozhodoval koncil. Buď by Husa zvládl, aby se umírnil při rozněcování vášní prostých lidí, nebo by ho sám upálil. Jeho zákoník měl koneckonců paragraf o upalování kacířů hned na začátku.

Husova „pravda“ tkví z větší části ve středověku a našemu uvažování se vymyká

Pro pochopení tehdejšího uvažování je ale zároveň zajímavé, že v celém sporu zároveň hrály roli i opravdu jemné teologické záležitosti, ovšem s ohromnými důsledky.

Tehdy bylo ještě důležité, co si člověk o čem myslí. Už proto, že i myšlenkou bylo možné hřešit a sloužit Ďáblu. To nebyla žádná záminka. Musíme se přenést do doby, kdy lidé mysleli úplně všechno naprosto vážně. Spor o eucharistii, totiž nakolik a jak zůstává při mši v proměněné hostii podstata chleba a nakolik se tato hostie v rukou kněze „přepodstatnila“ v tělo Kristovo, je nad možnosti této úvahy. Rozhodně v tom nikdo soudný dnes nemůže hledat inspiraci pro zásadový přístup k „pravdě“, protože jde o takový styl uvažování, jež se našemu způsobu myšlení vymyká. Je to věc víry, a nikoli pravdy, jak ji dnes chápeme.

S tímto tématem však souvisí jiný bod, pro který se dostal Hus do křížku nejen s koncilními otci, nýbrž i se samotným králem Zikmundem. Je to téma, zda nehodný kněz skutečně proměňuje chléb a víno v tělo a krev Spasitele. A zda nehodný kněz má stejnou moc provádět svátostné úkony jako kněz hodný a zbožný. Užijme si tuto debatu nejen proto, abychom nazřeli ryzí středověk se vším všudy, ale také, abychom si ujasnili, kam by mohlo vést, kdyby tehdejší společnost jaksi v předstihu a zbrkle přijala myšlenky Jana Husa převzaté z Viklefa. Dospěla by jednoduše k právnímu rozvratu. To nijak nesráží skutečnost, že Husova teze proti nehodným kněžím neměla své zdravé jádro ve svém vysokém morálním nároku vůči duchovním osobám. Jen toho chtěl po tehdejší společnosti opravdu moc a ta společnost na to nebyla připravená.

Útok Husa na nehodné kněze a jeho rizika pro stabilitu společnosti

Tím skutečně velmi problematickým prvkem v učení Jana Husa je zejména původně Viklefova teze, podle níž kněz, který žije ve stavu těžkého hříchu, nemá moc vykonávat svátosti. Hus si byl vědom rizika takového tvrzení, a proto jej mírně upravil a relativizoval. Dopsal k tezi, že hříšný kněz nevykonává svátosti, slovíčka „náležitě“ či „důstojně“.

Pro dnešního člověka to může působit jako líbivá myšlenka, že hříšný kněz nemá moc udělovat svátosti. Jenže její důsledky ve středověkém uspořádání byly tak závažné, že ji žádný koncil nemohl akceptovat, a to ani v umírněné podobě.

V křesťanském náboženství je hřích intimní záležitostí mezi člověkem a Bohem. A to i tehdy, když je to hřích viditelný a zjevný. Jedinou instancí, která vidí člověku do jeho svědomí, je Bůh. Kdyby se lidé mohli sami usnést, že nějaký kněz nemá pro své hříchy moc vykonávat svátosti, bylo by možné zpochybnit tak i všechny akty, které z titulu své funkce tento kněz vykonal. Křest by nebyl křtem, svatba svatbou, pohřeb pohřbem.

Musíme si přitom uvědomit, že všechny svátosti měly ve středověku zásadní právní rozměr. Jednalo se prostě o právní akty s právními důsledky. Viklef vlastně vytvořil učení, podle něhož by šlo na základě lidového kádrování zrušit jakékoli právní skutečnosti. Není tudíž žádná náhoda, když si při tomto zjištění vzpomeneme na řádění komunistů, kteří likvidovali systematicky právní řád a rovněž při tom používali ideologické zdůvodnění z kategorie morálního radikalismu, že totiž někdo není pro svoji zlotřilost hoden vlastnit majetek či vykonávat svá práva. To není obvinění Viklefa či Husa z komunismu. Je to spíše povzdech nad hrozbou každého morálního radikalismu, o němž se jaksi samo sebou předpokládá, že vede lidstvo k pokroku. Přitom skutečný civilizační pokrok je naopak výsledkem umírněnosti, a nikoli radikalismu.

Morální radikalismus a právní řád

Radikální myšlení vůbec nesvědčí právnímu řádu. Neplatnost církevních úkonů založených na posvátné a nadpřirozené moci každého kněze by měla zcela nedozírné právní důsledky a vedla by i ke zmatení majetkových či rodinných vztahů. Každé dědictví by šlo účelově napadnout jako neplatné. Stačilo by dokázat, že manželé nebyli ve skutečnosti manžely, protože kněz, který je oddával, žil v těžkém hříchu.

Je velmi sporné, nakolik by střízlivý Hus, jakožto autor traktátů, držel Viklefovu radikální tezi. Ale Hus – kazatel se uměl vždy velmi rozohnit. Když diskuze o tomto učení došla v červnu 1415 v Kostnici až k bodu, že Hus zpochybnil i svátostnou povahu výkonu moci hříšného panovníka, muselo být i císaři Zikmundovi naprosto jasné, že se ho případné morální kádrování z hlediska hříšnosti, a tudíž práva na výkon panovnické moci týká také. Tím dostal jasný signál, že je pro něj Husovo učení potenciálně nebezpečné. Proto Husa během koncilního jednání ostře okřikl: „Nikdo nežije bez hříchu, mistře Jene!“ Císař i koncilní otcové zcela správně a logicky pochopili učení, jež zpochybňovalo způsobilost vykonávat úřad v hříšném stavu, jako útok na právní řád a stabilitu společnosti.

Morální radikalismus aplikovaný v širokém společenském měřítku obsahuje riziko, že se zvrhne ve všeobecné kádrování. Jedná se o účelové vytahování morálně sporných skutečností za tím účelem, aby se kádrované osobě zabránilo vykonávat nějakou činnost či uplatňovat vliv. Zodpovědný veřejný činitel nemůže šířit takhle přehnanou tezi a vůbec přitom nedomyslet důsledky. Radikální interpretace morálky je sice velmi svůdná, ale pro společnost je mnohem potřebnější právní řád.

Bojovný temperament Jana Husa – přitěžující okolnost

Lze se domnívat, že Jan Hus měl jakýsi bouřlivý temperament, který ho často v diskuzích i v kázáních vedl k vyslovování velmi radikálních myšlenek, které přitom v tichu své pracovny ve svých textech mírnil. Jeho bojovnost lze nahlížet dnes sympaticky. Je na místě, aby někdo vyslovoval i břitké úsudky. Středověká společnost si ale zatím nemohla tento luxus dovolit a je těžké jí to vyčítat. Příliš se bála sama o sebe, bojovala se Satanem, s Antikristem a měla tendenci ke krajnostem. Ostatně stejně jako Hus. I ten věčně bojoval s Antikristem, i on bojoval s bludy a i on považoval upalování kacířů za legitimní prostředek napravování společnosti. V takovém řádu věcí jsou pak příliš břitké úsudky a plamenné výroky, jež vedou rozvášněný dav k živelným akcím, životu nebezpečné.

Mohl kostnický koncil Husa neodsoudit?

Jeho mučednická smrt téměř automaticky vzbuzuje představu, že Husova morální a myšlenková převaha nad kostnickým koncilem je totální a nezpochybnitelná.

To ale neodpovídá tak jednoznačně skutečnosti, jak nám to bylo již skoro po staletí prezentováno. Kostnický koncil byl setkáním špičkové evropské duchovní elity tehdejší doby. Jeho nejvýraznější osobností byl vedle nesmírně schopného politika krále Zikmunda francouzský učenec Jean Gerson, kancléř pařížské Sorbonny, jeho učitel kardinál Petr z Ailly a pak ještě velmi inteligentní florentský arcibiskup Zabarella, který měl zjevně pro Husa jakousi slabost a snažil se ho vysekat z průšvihu.

Celý koncil usiloval o reformu církve, tedy v mnoha bodech o totéž, o co se snažil Hus, ale přistupoval k tomuto úkolu pragmaticky a politicky. Snažili se přimět tehdejší tři papeže, aby se všichni vzdali své papežské koruny ve prospěch jednoty církve. Husova kauza byla důležitou, nicméně vedlejší agendou, na níž koncil demonstroval svoji moc a autoritu ve věcech víry. Mnoho účastníků koncilu tuto roli vzalo vážně a nechali se jí vést procesní logikou, a to za přispění nepříliš rozumných prokurátorů, až ke konečnému rozsudku nad Husem. Jan Hus tento konec mohl zvrátit za cenu mírného, nikoli vážného ponížení, nicméně by již nemohl nikdy stanout znovu v čele svého pražského opravného hnutí. Jeho kredit by byl nutně zproblematizovaný a nejspíš by dožil v nějakém vzdáleném klášteře kdesi v Baltském moři. Tak to alespoň říkají poslední výzkumy. Do Čech by se vrátit nemohl, protože Zikmund ho oprávněně považoval za inspirátora lidových bouří.

Kdyby se tehdejší soudci zachovali chytře a zároveň i lidštěji, tak Husa rozhodně nenechali upálit. Katastrofa, kterou zažehli spolu s jeho hranicí, měla nedozírné následky. A nelze pochybovat o tom, že se jednalo o zločin proti duchu evangelia. Zároveň je ale naprostou realitou, že jej nemohli neodsoudit a na jeho učení nemohli kývnout ani náznakem. Postupovali by totiž proti svému vlastnímu přesvědčení. Jestliže dnes čeští mediavelisté, jako je Petr Čornej, přiznávají, že Husa musel logikou své situace a svého poslání kostnický koncil odsoudit, tak zároveň ale tvrdí, že proti „Husově neochvějné morální pravdě stála jejich čistě právnická logika“. Je to silně pravděpodobné. Osobně bych k tomu ale ještě dodal, že proti „Husově pravdě“ stála v Kostnici pravda všech předchozích koncilů, na níž koncilní otcové navazovali, kterou bránili a kterou nemohli jen tak odsunout na vedlejší kolej ve prospěch českého univerzitního mistra, třebaže již tehdy jakési menšině vadilo, že by ho měli nechat upálit za rozdílné názory. I kostnický koncil bránil pravdu. To se v Česku ještě stále skoro nedá vyslovit. Jinými slovy, pravda je zde náboženský pojem. A ve středověké společnosti zcela prosycené náboženstvím byla vážná a veřejně deklarovaná odchylka od pravdy víry důvodem k soudu. Jan Hus, stejně jako třeba Karel IV., považoval upalování kacířů za správné. On se jen necítil být kacířem.

Čelem proti zdi

Jestliže papež Jan Pavel II. v roce 1999 Husovu popravu odsoudil a uznal Jana Husa za reformátora církve, tak tím vyjádřil, že se stala tragická chyba, ale nikoli to, že měl Hus v Kostnici pravdu. Studium Husovy kostnické pře ukazuje, že v tehdejším kontextu mu koncilní otcové nemohli přitakat. Mistr Jan Hus nemusel být nutně upálen, ale nemohl nebýt koncilem zproštěn obžaloby, pakliže neudělal ani krok směrem k požadavkům koncilních otců na jakýsi mírný druh odvolání, či spíše distancování se od zatraceného učení.

Tím bludným učením měli přitom koncilní otcové v Kostnici na mysli takové projevy, které vedly lid k neposlušnosti vůči duchovním i světským autoritám a proti zpochybňování základních článků víry.

Ztracené soudní protokoly z Kostnice nám sice nedovolují nahlédnout do věcného průběhu procesu nad Husem. Hus přitom všechna přímá nařčení odmítl a trval na tom, že v té verzi, v níž mu byly předloženy, je neučil. Nelze ale pochybovat nad tím, že celý duch jeho učení, které do značné převzal od oxfordského teologa Viklefa, byl namířen jak proti autoritám, tak proti podstatným prvkům tehdejší víry.

Jestliže se přitom tehdejším autoritám postavil tak, že šel vlastně čelem proti zdi, tak je na jednu stranu jisté, že tím razil cestu svobodnému a kritickému myšlení, na druhou stranu lze říci, že svým dílem přispěl ke společenskému rozvratu, jemuž chtěl zabránit kostnický koncil svým rozsudkem. Obojí pohled má totiž svoji váhu. Ve smyslu mentality středověké společnosti, kterou sám Hus představuje, byl vlastně destruktivním činitelem. Ale ve smyslu novověku, který svými postoji předznamenává, razil naopak cestu dopředu ke svobodě svědomí a ke schopnosti kritického myšlení. Těžko říci, co si z toho sám uvědomoval. Jan Hus předznamenal pozdější reformaci v tom smyslu, že přiblížil vztah mezi věřícím člověkem a Bohem a snažil se učinit Ježíše konkrétním vládcem. Problém spočívá ve středověkých reáliích. Pro středověkou společnost takový přístup totiž musel znamenat závažný problém a riziko mocenského a právního chaosu. Hus jako středověký člověk nemohl od sebe ještě oddělit duchovní dimenzi tohoto reformačního konceptu, který má nepochybnou náboženskou hodnotu, a právně politickou rovinu této věci, která nemohla být pro koncil ani trochu přijatelná.

Husova „pravda“ byla během kostnického koncilu v několika klíčových tezích neobhajitelná. Koncil ho musel odsoudit, jestliže se od ničeho nedistancoval. Tragédií celé situace je, že mnozí koncilní otcové během soudního jednání vystupovali vůči Husovi okázale arogantně, neboť jim záleželo vzhledem k papežskému schizmatu na tom, že mají právo v církvi vládnout a rozhodovat. A Hus se zase utvrdil v názoru, že se jim nesmí poddat. A to je na Husovi, jakkoli jsou různé články jeho „pravdy“ sporné, opravdu obdivuhodné. Toto je Hus, jehož má smysl si vážit a jehož má smysl i dnes připomínat.

Návrhy na mírné řešení, které mu významní představitelé církve nosili do vězeňské cely, Hus odmítal a rozhodl se pro smrt. Těžko si asi představíme duševní stav horlivého náboženského myslitele, kterého v kostnické katedrále při ponižujícím obřadu skupina kardinálů zbavila kněžských rouch, odsvětila a proklela. S papírovou čepicí, na kterou mu namalovali čerty, ho odvedli branou za hradby na mrchoviště koní a tam ho upálili.

Zemřel pro Boží pravdu

Petr z Mladoňovic ve svém svědectví píše, že ještě na hranici Jan Hus naposledy odmítl odvolat své učení a s mariánskou písní na rtech skonal. Pro koncepci mučednického příběhu je třeba jeho pravdu označit za vítěznou. Ale ve skutečnosti je situace mnohem a mnohem složitější. Existuje tu vedle sebe hagiografická a bez nadsázky řečeno nacionalistická legenda o Janu Husovi a jeho pravdě. Vedle toho tu však stojí věcná analýza jeho postojů a tezí a otázka jejich přijatelnosti a průchodnosti.

Hus nemohl odvolat, koncil ho nemohl neodsoudit, král si nechtěl pálit prsty tím, že by ho zachránil, a to už proto, že ho taky pěkně naštval tezí, že kdyby žil v hříchu, tak nemůže důstojně vykonávat svůj panovnický úřad.

Je to celé absolutní tragédie. Z jednoho úhlu pohledu drama zásadového člověka, skutečného duchovního vůdce. Z jiného pohledu je to ale také nedorozumění. A také prostě politika.

Rozhodně je nesmyslné tvrdit, že špatná církev odsoudila Husa k smrti. Hus šel na smrt proto, že se nevešel do stávajících norem stanovených celkovým společenským konsensem. A nehodlal ztratit tvář. Před Bohem jistě. Ale také patrně i před svými blízkými lidmi. Ale přesvědčení, že umírá pro Boží pravdu, v něm bylo na prvním místě.

Klíčové je, že neztratil tvář. Před Bohem. Před lidmi. A před sebou.

Nesmíme už jen tak připustit, aby byl Hus zneužíván k potlačování odlišných názorů, jako se to dlouhá desetiletí dělo. Ale máme si z něj vzít to, čím opravdu byl. Zaníceným myslitelem a vášnivým duchovním vůdcem, který se rozhodl nepodrobit moci. Tím není řečeno, že ta moc byla od základu špatná. Hus si ale svoji integritu zachoval a své osobní vnitřní drama ustál.