Jedu takhle na jednání, když mi volá neznámé číslo. Zvednu to a na druhém konci chlap z berňáku, který mi koženým hlasem oznamuje, že jsem před dvěma lety uvedl něco špatně v daňovém přiznání a že je třeba to opravit. Na schůzce mi pak oznámil, že jsem si v roce 2015 na řádku 65a neoprávněně uplatnil slevu na manželku, která tehdy byla na mateřské s naším třetím potomkem.
Zatracených 832 korun
Na slevu máte nárok jen za předpokladu, že manželka má v příslušném roce příjmy do 68 tisíc korun, což doložíte čestným prohlášením. Ukázalo se ale, že manželčiny příjmy byly ten rok nakonec o celých 832 korun vyšší. Za všechno mohla právě půlroční mateřská, která se mezi ně – na rozdíl od rodičovské – započítává.
Bylo marné cokoli říkat. Než jsem stačil namítnout, že oněch pár stovek představuje sotva procento a půl stanoveného limitu, měl jsem před sebou oblíbený růžový formulář a vedle sebe zarputilce, který mi diktoval, co mám kam napsat. Po čtvrthodině bylo hotovo a úředník celý šťastný utíkal na podatelnu, aby mi nechal dodatečné přiznání orazit.
Když se vrátil, zajímalo mě, jak se stane, že se někdo začne hrabat ve věcech, které jsem měl dávno za uzavřené.
„Dostali jsme shora příkaz, abychom zpětně prověřili, zda lidi nezneužívají slevy na manželky. Proto jsme zahájili akci Manželky. Všechna daňová přiznání od roku 2013 porovnáváme s daty České správy sociálního zabezpečení. Bohužel k nim ale nemáme přímý přístup; dostáváme je v dávkách, jednou za čtvrt nebo půl roku. Dotčeným hned voláme, abychom se domluvili na dalším postupu, protože čím déle problém trvá, tím delší dobu nabíhá penále, a celková sankce roste.“
Penále za úřednickou neschopnost
Fajn. Manželčino čestné prohlášení možná nebylo zas tak čestné, rozhodně jsme ale neměli v úmyslu oněmi 832 korunami „důkladně ojebat český stát“ (jak se před časem vyjádřil Bohuslav Sobotka o Andreji Babišovi). Mnohem víc mě ale nakrklo, že kromě požadavku na vrácení celé slevy na dani (24 840 korun) mám ještě platit několik tisíc penále. Jako by byl můj problém, že úřady mezi sebou nekomunikují.
Chlap se mě snažil uklidnit tím, že zná i případy, kdy penále nabíhalo skoro čtyři roky, a to ten nebožák překročil osmašedesátitisícový limit o pouhých třicet korun. Na můj dotaz, zda lze požádat o odpuštění penále, mi řekl, že ano, ale že to nedoporučuje. Zaplatil bych tisícikorunový poplatek, úředníci by si mě řádně proklepli a nakonec by téměř určitě zkonstatovali, že nesplňuji žádnou polehčující okolnost (to jen závažná nemoc nebo ještě lépe smrt).
Nemělo smysl ztrácet čas. Rozešli jsme se s tím, že nelegálně uplatněnou slevu na manželku vrátím co nejdříve, aby mi dál nenabíhalo penále (jehož přesnou výši se dozvím nejdříve za měsíc, protože úředníci to dřív nezvládnou).
Jenže za tři hodiny z berňáku volali znovu: „Dneska jste u nás byl podat dodatečné daňové přiznání a my jsme zjistili, že máte datovou schránku. Tím pádem musíte přiznání podat znovu. V opačném případě jsme vám ze zákona povinni dát pokutu dva tisíce korun. To, že jste přiznání vyplnil přímo u nás, na tom nic nemění.“
Tohle není normální
Berňák si ani nehraje na to, že je mým partnerem. Otevřeně mi dává najevo, že je vrchnost, která se po mě může vozit, jak se jí zachce. Není přece normální, aby se po roce a půl od přijetí daňového přiznání někdo ozval, že si mě na základě něčího befehlu proklepl a všechno je jinak. Nebo aby berňák nedokázal rozlišit flagrantní porušení pravidel od prkotiny zralé tak maximálně tak na napomenutí, aby občan doplácel na liknavost úřadů a na to, že si zřídil datovou schránku.
Když jsem se poprvé doslechl o tom, že existuje „daňový džihád“, nevěnoval jsem tomu pozornost. Přišlo mi přirozené, že si stát posvítí na podvody. Až později jsem se začal dozvídat, že řada řízení jsou prosté „účelovky“, které mají někomu napomoci v konkurenčním nebo politickém boji. Ani ve snu by mě ale nenapadlo, že tahle příšerná praxe sestoupí až na úroveň obyčejných lidí, kteří v téhle zemi chtějí jen žít, pracovat a vychovávat děti. Pokud možno bez koňské dávky sebezapření.
