Mojmír Kallus je předseda české pobočky Mezinárodního křesťanského velvyslanectví Jeruzalém. Tato organizace usiluje o usmíření mezi Židy, křesťany a Araby. Hovořili jsme spolu několik dní před konáním pravidelné pražské akce Pochod dobré vůle, jehož cílem je bojovat kulturou proti antisemitismu. I letos proběhla akce se závěrem ve Valdštejnské zahradě s velkým úspěchem za účasti stovek lidí. Tématem našeho rozhovoru byl nárůst antisemitismu v Evropě a protiizraelské zaměření mnoha západních intelektuálů a elit.
Jaká je dnes situace ohledně antisemitismu? Odkdy se objevuje jeho nárůst?
Musíme oddělit to, co se děje u nás, a co je v jiných zemích. Co vidíme dnes, je výsledek delšího vývoje, který trvá už řadu desetiletí. Po válce, když se lidé dozvěděli, co se dělo židům za války, byli židé v Evropě spíše předmětem sympatií. Také nově založený stát Izrael všichni viděli jako malou kapku v obrovském arabském moři, takže až do konce 60. let byl vnímán jako malý David, zatímco Goliášem byly okolní arabské státy, které ho chtěly zlikvidovat. Západ Izrael podporoval, jedním z největších podporovatelů byla tehdy Francie.
Kdy se to změnilo?
Výrazná změna se datuje od roku 1973, kdy proběhla jomkipurská válka, nastalo ropné embargo a evropské země začaly budovat spolupráci s arabskými zeměmi. Zdá se, že ropná otázka tam hrála dost velkou roli. V 70. letech začal Jásir Arafat svoji kampaň, která byla jednak teroristická, ale také propagandistická. Podařilo se mu úspěšně vytvořit nový národ, Palestince. Až do 60. let slovo Palestinec znamenalo žida žijícího na území svaté země. Arafat vytvořil z arabského obyvatelstva fikci národa, který bojuje za sebeurčení. Na této vlně se ten diskurz veze až dodnes. Je Arafatovým velkým úspěchem, že se mu podařilo tuto myšlenku prodat světovému společenství, takže to všichni akceptují. Aby nebylo mýlky, já to Palestincům přeji, ať jsou považováni za národ, který je součástí širšího arabského národa, ale má nějaké své atributy, proč ne. Tato změna ale vedla k tomu, že Izrael začal být prezentován jako Goliáš, který ovládá a okupuje palestinské území. Úplně se podařilo změnit pohled na tamní situaci. Dnes je to tak, že levicové intelektuální elity v západní Evropě jsou ostře na straně Palestinců proti Izraeli. Podporují třeba nezávislý palestinský stát, který nemá atributy životaschopného státu, takže jeho uznání je čistě propagandistická a symbolická záležitost, zatímco Izrael je stále více terčem kritiky za okupaci a údajný apartheid. Celou řadu takových propagandistických výmyslů se v Evropě daří docela dobře prodávat. To pak vytváří podhoubí pro nárůst předsudků proti židům a ošklivé násilné projevy.
U nás ale tohle úplně neplatí…
V Česku byl tento vývoj naopak jakoby v protipohybu. V době, kdy západní Evropa podporovala Izrael, jsme byli součástí sovětského bloku, takže jsme podporovali tu druhou stranu, s výjimkou krátkého období v letech 1948 – 1949. V roce 1967 jsme po šestidenní válce dokonce pod tlakem Sovětského svazu zrušili s Izraelem diplomatické styky a oficiální komunistická propaganda nebyla moc odlišná od toho, co dnes slyšíme na straně protiizraelské propagandy ve světě. Izrael je tam představován jako agresor, který utlačuje Araby. Po revoluci se všechno zase obrátilo. Lidé si to překlopili ve stylu, že to, co říkali komunisté, bude nejspíš naopak. Z Izraele se stal ten, kdo je hoden podpory. To zřejmě trvá.
Je více faktorů, proč je v České republice dost silná intuitivní podpora Izraele. Máme zkušenost s propagandou a sovětským režimem a lidé tomu rozumějí. K tomu se pojí dobrá tradice našich vztahů, které se projevily už v roce 1948, kdy Jan Masaryk, samozřejmě se svolením Stalina, ale přece jen s velkým osobním podílem, prosadil vojenskou pomoc Izraeli. Tehdy vlastně porušil mezinárodní právo, protože Rada bezpečnosti vyhlásila embargo na dodávku zbraní, které ovšem konzervovalo naprosto nevyrovnaný stav výzbroje na straně arabské a izraelské. Izraelské děti se dodnes učí ve školách, že nebýt československých zbraní, tak stát Izrael ve svém počátku nepřežil. Ty společné prvky sahají ještě dál do historie, začaly už u T. G. Masaryka a jeho angažmá v Hilsnerově aféře, kdy se postavil na stranu pravdy proti pověře, proti propagandě. Pak je tu zkušenost Mnichova, která je pořád u nás vnímána jako trauma, jemuž většina ostatních národů nerozumí. My i Izrael oboustranně vnímáme, že naše situace je v něčem analogická. Jako by dnes mocnosti také měly chuť uzavřít „mír pro naši dobu“ na úkor malého státu, který pořád dělá potíže. Přitom je to stát, který je demokratický a dělá, co umí, aby nelehkou situaci zvládl.
Je u nás nějaká hrozba, aby bylo třeba alarmovat veřejnost?
Často se mě ptají, zda má smysl pořádat akce proti antisemitismu, když u nás není takové nebezpečí akutní. Na to říkám, že prevence a připomínání těchto věcí je důležité, protože z latentního se může stát akutní. Máme pro to historickou zkušenost, za druhé republiky došlo k razantnímu obratu ve vztahu k židům. V okamžiku, kdy zmizela společenská nálada masarykovské republiky, kdy tu byl silný tlak ze strany nacistů, tak najednou z děr vylezli různí antisemité, kteří se začali projevovat velice nechutně. Takoví lidé dnes také existují, a když jim bude dána příležitost, tak se budou projevovat. Jde nám o to pěstovat společenskou náladu, která by to neumožnila.
Židé jsou nám kulturně bližší, proč se nálady v Evropě přepólovaly tímto způsobem? Ani z ekonomického hlediska nám Arabové nemohou být sympatičtí kvůli závislosti na jejich ropě a terorismus nás také postihl před očima všech.
Mně to úplně pochopitelné není, ale je tu snad v mysli těch elit tendence stranit tomu slabšímu, méně úspěšnému. Velkou roli určitě hraje úspěšná arabská propaganda, která vytrvale své lidi staví do role obětí a přitom dovedně zamlčuje, že jejich vlastní státy je do tohoto postavení dostaly. Na Západě určitě hraje roli efekt postkoloniální, kdy národy, které měly kolonie, mají tendenci se omlouvat národům, které kdysi ovládaly, a mají pocit, že jim jsou něco dlužny. V některých kruzích se povedlo prezentovat Izrael jako další koloniální mocnost, která ovládá nějaké domorodé obyvatelstvo. Věcně je to samozřejmě nesmysl, ale na té pocitové rovině to zřejmě hraje roli. My jsme nikdy koloniální mocností nebyli, byli jsme spíš na té druhé straně, takže tento prvek u nás zřejmě úplně absentuje.
Jaký je k těmto problémům postoj západních církví?
Církve mají tendenci rozlišovat mezi postojem k historickému antisemitismu a k současné politické situaci. Církve prošly po druhé světové válce velkým přelomem. Nejvíce to symbolizuje Druhý vatikánský koncil, který řešil vztah křesťanů k židům a samozřejmě k dalším náboženstvím. Podobný vývoj probíhal i v protestantských církvích, kde už v 50. letech začali nově promýšlet vztah křesťanů k židům. Bylo třeba přehodnotit antijudaismus, který byl leckde ještě pořád přítomen, a také zhodnotit to, že se židé po dvou tisících letech vrátili do své země, což může mít i teologický dopad. Církve to řešily a ve své podstatě dnes v žádných oficiálních církevních dokumentech nefiguruje představa, že církev nahradila židovský národ. V tom církev provedla důkladný obrat a její představitelé nechybí dnes při žádném připomínání holocaustu. Pokud jde o diskriminaci židů, je ten postoj většinou jednoznačný a k židům přátelský.
Pokud jde o tu politickou rovinu, část křesťanů (a já se k nim hlásím) vidí v obnovení státu Izrael nejen souhru politických okolností, jež nastaly po válce, ale něco jako Boží ruku v dějinách, jako naplnění starých proroctví a zaslíbení, která byla Izraeli dána a myslí si, že tyto aspekty by měli křesťané podporovat. Ne nutně být zajedno se vším, co dělá Izrael a jeho vláda, ale vidět tento vývoj jako něco, co je v souladu s biblickým poselstvím. Tento druh křesťanů většinou pozná propagandu, která je politicky motivovaná a je namířena naoko proti Izraeli, ale ve skutečnosti proti všem židům. Na druhé straně některé církve, zvláště v Evropě, plují s hlavním proudem ve společnosti a staví se spíše na stranu Arabů proti Izraeli a sledují linii protiizraelské rétoriky.
Jak vidíte současnou vlnu islamismu a antiislamismu?
Smyslem naší organizace je budovat mosty mezi křesťany a židy a podporovat přátelství mezi naší zemí a Izraelem. Islámu se dotýkáme jen v míře, v níž je to nezbytné. Nejsme určitě pro žádné zakazování islámu, ale ty kriminální aspekty, které se u některých skupin ve jménu islámu objevují, je třeba razantně potírat. U nás to naštěstí není takový problém jako v západní Evropě, ale musíme si z tamního vývoje vzít poučení.
