Ještě nikdy nebyl život v této části světa tak bezpečný. Bez války, vyhánění obyvatel, etnických čistek. Místo nich máme sociální a zdravotní pojištění, státem garantované důchody, pojištění majetku, zdraví, krásy, manžela i dětí. Střelba z nedaleké Ukrajiny k nám nedoléhá, a pokud se zrovna nevydáváme na daleké cesty do divočejších destinací, než je Chorvatsko, a sedíme doma pěkně za bukem, nic horšího než civilizační choroby a dopravní nehody nám nehrozí. Přesto jsou lidé dnes a denně zmítáni iracionálními strachy – jestli nepůjdou na oběd do restaurace, kterou navštíví šílený střelec, nenasednou do špatného letadla nebo zda se je nepokusí někdo na ulici přejet či okrást.
Naši předkové to měli v těchto ohledech mnohem jednodušší. Pokud nebyli právě dobrodružné typy, většinou strávili celý život na jednom místě. Jestliže měli štěstí a nebyla válka, nacismus nebo komunismus, potýkali se s běžnými věcmi, které k životu patří – zrození a jako jeho přirozená součást také smrt, nemoci, stáří, bída, hlad. Na méně důležité otázky nezbýval čas.
Naproti tomu dnešní člověk má všechno, co si jen může přát, aby od sebe zahnal nebezpečí. Antikoncepci proti otěhotnění, kondom jako ochranu před HIV, epidurální anestezii, aby nebylo poznat porodní bolesti. Léky proti smutku, psychofarmaka na dobrou náladu i erekci. Život bez těchto berliček je sice možný, ale ne příliš častý. Většinou spíš musí člověk strávit řadu času neplodnými hádkami s odborníky, kterým se snaží vysvětlit, že žádné léky, epidurály ani zklidňující prostředky nepotřebuje.
„Vy ani nevíte, jak strašně bolí porod,“ řekl mi jednou porodník, když jsme spolu mluvili o tom, jak bych si přála rodit. On sám nikdy nerodil a asi ani rodit nebude, ale měl potřebu mě co nejvíc vystrašit a zároveň prodat svůj epidurál, který ženám, co rodí, sice ulevuje od bolesti, ale na druhé straně jim aktivně zamezuje podílet se na narození dítěte.
„Ta tvoje žena je otrlá,“ svěřil se zubař mému partnerovi, když jsem si nechtěla nechat dát injekci, protože jsem byla přesvědčená, že když člověk čeká dítě, neměl by do sebe nechat vpouštět žádné jedy. To jsem ještě netušila, že až porodím, přinesou ženě vedle na pokoji, které se právě narodila dvojčata, prášky na spaní, aby lépe usnula. Nemyslela si, že to je nutné, ale neměla sílu se hádat s někým, kdo si myslel, že ví nejlépe, co je pro ni dobré.
Svět úzkostí moderního člověka, bolestí z toho, že ho nikdo nemá rád, že za sebe neodpovídá, že žije ve světě plném iracionálních strachů z útoků Al-Káidy či Boko Haram, které jsou momentálně asi milionkrát menší pravděpodobností, než že vás někdo nabourá na D1, živí celý pochybný průmysl s psychofarmaky a lidskou bolestí. U některých lidí je strach ze smrti natolik ochromující, že se ani neodváží žít. Ženy se zbavují přirozené schopnosti mít děti, muži se věnují vydělávání peněz a kariéře. Vše, co nezapadá do obrazu výkonného a zdravého člověka, všechno nemocné, staré nebo ubohé je třeba odsunout někam, kde na to není vidět. Včetně smrti, která by ideálně měla probíhat na přání a v bílých rukavičkách v aseptickém prostředí nemocnic.
Člověk žije spokojený úspěšný život, zažívá pozitivní emoce. Možná mu někdo právě vyzná lásku nebo mu pomůže vyřešit jeho problém. Nese se na obláčku euforie, když vtom zavolá přítel, aby mu oznámil, že mu zbývá jen pár týdnů života.
Opakem žití nežitého života je žít život se vším, co k němu patří. S láskou, díky níž jsme stále ohrožováni zlomenými srdci, pohlavními chorobami i smrtí. S rodiči, kteří nás budou omezovat a děsit bezmocností a závislostí na nás. S domácími mazlíčky, kteří nás v průběhu života opouštějí, takže spousta lidí ze strachu z jejich smrti prožije celý život bez toho, aniž by si pořídila alespoň křečka. S porody dětí, které nás budou celý život svazovat svými nároky a nutit, abychom si zodpověděli tu nejdůležitější einsteinovskou otázku, je-li náš vesmír přátelský, či nikoliv.
Psychoanalytik C. G. Jung prý říkal, že život moderního člověka, který žije uzavřený ve městě, aniž by měl možnost účastnit se cyklů přírody, jakými jsou rození mláďátek, sklizeň úrody, oslava dožínek, chystání přírody na zimní spánek a další jaro, který žije v prostředí, kdy jeden den vypadá jako druhý, je mnohem více ohrožen depresí ze ztráty smyslu života.
Nebezpečí vyplývající ze samotné lidské existence, stejně jako smutek, který ji provází, láska, porody, stáří nebo smrt k životu patří. Projít tím a prožít to bez utlumujících prostředků a změněných stavů vědomí dává velkou sílu. Sílu žít život se vším všudy.
