Slova, která znala většina svobodomyslných Čechů před rokem 1989. V té době jsem si ke známému hlasu nedokázala přiřadit žádný konkrétní obličej.
Když se pak Ivan Medek po listopadu 1989 mohl konečně vrátit domů, k hlasu se připojila také tvář – tvář vždy dobře naloženého, usměvavého muže, s typickým humorem a šarmem anglického gentlemana. Nikdy si nestěžoval, ani když už byl nemocný a nějaký důvod ke stížnostem by se přece jen našel. Byl velkorysý a laskavý jako málokdo. A když si stěžoval na nevychovanost poslanců, se kterými jako hradní kancléř přicházel do styku, bylo to vždycky s humorem a nadhledem, s jiskřičkami v očích a s pobavením, s nímž pozoroval dění kolem sebe.
Byl nejen hradním kancléřem, zpravodajem Hlasu Ameriky, novinářem a fejetonistou, ale také a především vystudovaným muzikologem, který miloval hudbu a rozuměl jí. Jednou mi vyprávěl, jak se na koncertě České filharmonie v Rudolfinu seznámil s katolickým knězem Antonínem Mandlem zvaným Áťa. Trochu se podivoval jeho obnošeným šatům, v nichž se zápalem vyprávěl o tom, že přišel na koncert proto, že má rád Stravinského. Posléze se ukázalo, že Áťa Mandl dorazil rovnou z kriminálu. Nejen hudba, ale také společenství lidí z katolické církve, zvláště těch, kteří byli tvrdě perzekvovaní, bylo pro jeho život důležité. A také a především jeho manželka Helena, s níž sdílel útrapy nuceného exilu a se kterou byli spojení láskou k hudbě. Ivan Medek podepsal Chartu 77, aby se, jak sám říkal, zbavil pocitu schizofrenie. Důsledky, které nesl on i jeho blízcí, ovšem na sebe nenechaly dlouho čekat.
Rodina Ivana Medka a přátelé, jimiž se obklopoval, patří dnes už do čítanek. Otec spisovatel a legionář generál Rudolf Medek, matka Eva, dcera malíře Antonína Slavíčka, bratr Mikuláš Medek, jeden z nejvýznamnějších moderních českých malířů, švagrová umělecká fotografka Emila Medková, přátelé z laického katolického sdružení Opus bonum, jako byli novinář a vydavatel Svědectví Pavel Tigrid nebo břevnovský arciopat Anastáz Opasek, jeho hradní šéf Václav Havel a další. Patřili ke generaci lidí, kteří jsou dnes už trochu jako z jiného světa: vzdělaní, slušní, uctiví, se smyslem pro hodnoty, s láskou k vlasti a s vědomím, že je třeba v mezních situacích zaujmout jasné stanovisko.
Ivan Medek byl příkladem člověka, který nebyl malicherný. Přes všechny půtky a hádky a nedorozumění se dokázal nad všechno přenést a byl vždy stále stejný – neochvějně zdvořilý a laskavý. Lidé jako on tu chybí.
V sobotu si rodina a přátele připomněli při mši sloužené převorem Prokopem Siostrzonkem v břevnovském arciopatství svatého Vojtěcha a svaté Markéty, že je to už dlouhých pět let, co nás Ivan Medek opustil. V pondělí 13. července by se dožil devadesáti let.
