Případ bratrů Michalákových, kteří žijí už několik let v Norsku, jeho hrubé zkreslení a manipulace ze strany většiny médií i politiků podávají poměrně žalostný obrázek o naší společnosti. Neschopnost používat kritické myšlení a nepředpojatě přistupovat k faktům osvědčil jen málokdo. Byli jsme spíše svědky každodenní mediální masáže, jíž se účastnili dokonce lidé s lékařskými diplomy nebo se zkušeností s týranými dětmi.
Bude zajímavé sledovat, jak se situace změní poté, co budou zveřejněny rozsudky norských soudů. Měla jsem možnost do nich nahlédnout. Dokumenty norské strany pečlivě a nezaujatě skládají obrázek rodiny Michalákových. Domácí násilí, bití matky otcem, bité děti.
Starší hoch opakovaně vyprávěl, že v7 rodině docházelo jak k bití, tak i k sexuálnímu násilí. Uvedl takové podrobnosti, které jsou zcela šokující, a je těžko představitelné, že by si je vymyslel. Popisoval sexuální „hry“ nejprve s jedním z rodičů za přítomnosti druhého, později za účasti obou. Tyto výpovědi jsou součástí rozsudků. Norský soud konstatuje, že tyto případy nelze stoprocentně doložit, protože se opírají jen o výpověď dítěte a dále o zprostředkované výpovědi učitelky a pěstounky. Dítě otevřeně hovořilo pouze v bezpečném prostředí, když se učitelce ve školce a později i pěstounce svěřilo se svým „tajemstvím“. Na policii nevypovídalo. Prý ho rodiče postrašili, že když bude mluvit s policajty o sexu, tak ho zavřou.
Podivné praktiky
Rodiče nejsou odsouzeni. I když je zřejmé, že výpověď staršího z chlapců je velmi sugestivní, včetně detailů podivných sexuálních praktik. Je známo, že tak malé dítě není schopno zkonstruovat nebo reprodukovat podrobné detaily sexuálního násilí a věrohodně je opakovat po delší době. Chlapeček vypovídá, že když ho otec znásilňuje, matka stojí vedle a říká svému muži „nedělej to, bude ho to bolet“.
Soud odebrání dětí jasně vysvětlil skutečnostmi, které nijak zpochybnit nelze. Starší hoch viditelně zhubl, bál se otce, byl unavený, apatický, měl noční můry. Obě děti byly zanedbané, zaostávaly psychicky i fyzicky za ostatními dětmi. I přes upozornění chodily do školky s horečkou. U obou dětí se našla krev ve stolici, jeden ze synů měl rozšířený konečník. Tatínek upřednostňoval mladšího potomka, k němuž se choval hezky a dával mu i pamlsky. Staršímu synovi nadával a ten se ho bál. Když se dále začteme do jednotlivých rozsudků, tak jsme konfrontováni se zcela otřesnými skutečnostmi. Syn, který říká „maminko, nebij mě“. Matka, která u soudu přiznává, že děti párkrát zbila a jednou tekla i krev. Protože ale matka výpověď svého syna nepotvrdila – z logických důvodů, pokud by ji potvrdila, byla by ona i její muž odsouzeni na několik let do vězení –, nejsou rodiče trestně stíháni.
Celkový obrázek rodiny ale stačí k tomu, aby úřady a později i soudy v opatrovnickém řízení rozhodly o tom, že život v rodině děti akutně ohrožuje a je bezpodmínečně nutné dostat je pryč. Otec je postaven mimo hru. Děti jsou svěřeny pěstounům. Sociálka se snaží pracovat s matkou. Když se později ukázalo, že děti v pěstounských rodinách začaly prospívat a přestaly se trápit, když se starší syn zničehonic zbavil poruchy příjmu potravy a začal normálně jíst, bylo zřejmé, že rozhodnutí odebrat sourozence z rodiny bylo správné. Starší syn poté projevil přání stýkat se s matkou jen omezenou dobu a odmítal fyzický kontakt s ní.
Jak se chová matka
Matka při návštěvách dětí podle svědectví mluvila jen o sobě. Kdykoliv synové chtěli něco vyprávět, vstoupila jim matka do řeči a obrátila pozornost ke svým problémům. Podle psychologických posudků a z šetření vyplývá, že se ke svým dětem neumí projevovat vřelým způsobem a že do poslední chvíle nepochopila, co se v rodině vlastně dělo a jaký to má dopad na děti.
Toto všechno se dá vyčíst z rozsudků, které má k dispozici Česká televize a některá další média. Objektivně o této cause ovšem informovaly kromě ČT (Reportéři ČT, 168 hodin) pouze Respekt a Svobodné fórum. Politici, kteří se k případu vyjadřují, podle všeho rozsudky vůbec nečetli, nebo nemají schopnost je pochopit. Svaté nadšení, s jakým se chopili obhajoby jedné strany sporu – totiž matky –, aniž by přemýšleli o tom, co je dobré pro děti, je úplně děsivé. Evidentně představa toho, jak budou v médiích „páchat dobro“ a získají tím body u svých voličů, jim musela zatemnit mozek. Tím hůř, že tak de facto znevažují výpověď týraného dítěte a dehonestují západní demokratické instituce, které mají vypěstovány mechanismy, jak takovému bezpráví na dětech čelit.
Ať se seznámí s fakty
Ať už to byl Jan Bartošek (KDU-ČSL), Zuzana Baudyšová (nezávislá za ANO), Jitka Chalánková (TOP 09) nebo Bohuslav Sobotka (ČSSD), všichni se zaklínali mantrou pomoci dětem a opakovali obecné fráze o tom, že děti patří do rodiny. Přitom jim ovšem uniklo, že pomáhají leda k tomu, aby oba chlapce, které žijí už několik let v bezpečném prostředí, vytrhli z jejich světa a vrátili zpět biologické matce, která jim takové prostředí zaručit nemůže. Navíc tímto postojem ještě podpořili silnou českou lobby ústavních zařízení, která se zuby nehty brání tomu, aby šly děti z ústavů do rodin.
Představa, že lidé, jako jsou místopředseda a poslankyně Sněmovny, senátorka, a dokonce předseda vlády, rozhodují s podobným přístupem o dalších věcech, je strašidelná. Ani jeden z nich nedokázal odolat populismu a sebezalíbení, s nímž se jen tak od pasu vyjadřovali nalevo napravo k věcem, o nichž vůbec nic neví. Ani jeden z nich neřekl: „Počkejte, paní Michaláková, toto je vaše verze. Jaká je verze dětí, jejich otce a těch ostatních?“ Přitom by úplně stačilo říct: „Promiňte, o této konkrétní cause nic nevím a vyjádřím se pouze v případě, že budu znát podrobnosti.“
[ctete]26087[/ctete]
Je velmi nezodpovědné, když se ke cause někdo vyjadřuje jen na základě lidového názoru na soudy v cizí zemi a neseznámí se s dokumenty a s fakty. Jako třeba prezident Miloš Zeman.
[ctete]26193[/ctete]
Autorka je režisérka a spisovatelka
