Lékař, který mučil své dětské pacienty, chce stíhat matku jednoho z nich, protože o tom promluvila.

Pedagog zneužíval děti. Dětem se nevěřilo, pedagogovi ano.

Matka zneužívala syna. Syn se jí vzepřel a všechno oznámil. Místo aby byla potrestána matka, syn skončil v diagnostickém ústavu.

Je to postavené na hlavu? Je.

V poslední době dostávám řadu vzkazů a žádostí o zveřejnění podobných příběhů. Všechny jsou jako přes kopírák. Vyplývá z nich poučení, že je výhodnější být pachatelem než obětí, protože pachatelům se více důvěřuje.　

Počet týraných a sexuálně zneužívaných dětí u nás se odhaduje jen velmi těžko. Každý rok je oznámeno několik tisíc nových případů 　Ty, co jsou zdokumentovány, se považují za pouhou špičku ledovce. Existuje daleko víc smutných případů, o kterých se mlčí. A z těch, které se dostanou až k policii, část k soudu vůbec nedojde. I když by k soudu došlo, pachatelé odcházejí většinou pouze s mírnými tresty,

O čem to vypovídá? Právě děti u nás nebere nikdo moc vážně.　

Pamatuji si, jak mi někdy na počátku 90. let říkala kamarádka, že sousedi u nich v domě na Novém Městě mají novorozeně. Nikdy ho ale neviděla, ani jednou s ním nevyšli z bytu ven. Jen ho slyšela plakat za zdí.

Nebyla žádná psycholožka ani neměla své vlastní děti; pracovala v té době jako servírka v kavárně. Ale měla dost rozumu na to, aby zavolala na policii. Na základě jednoho jejího telefonu bylo dítě okamžitě odebráno. Kdoví, jak by to dopadlo, kdyby nezavolala. Možná mu zachránila život.

Podobné štěstí neměla holčička, kterou její matka s druhem umučila k smrti za to, že hladová a nemocná vypila své nevlastní sestře Sunar. Stalo se to v Praze 8, nedlouho poté, co moje kamarádka oznámila na policii, že u nich v domě pláče dítě. Tato holčička takové štěstí neměla. Byly jí čtyři roky a za svůj krátký život zažila jen bití, mučení, trápení hladem. Když ji matka přinesla do nemocnice s popáleninami, tvrdila, že si to udělala sama, když lezla na topení.

Na rukou ale žádné stopy popálenin nebyly. Matka se o její stav v nemocnici moc nezajímala. Přesto jí dítě vrátili zpět, Když už byla polomrtvá, sociálně pracovnice zvonila u dveří. Matka ji odbyla výmluvou. Nakonec holčička následky týrání nevydržela a zemřela. Ve spisu stálo, že když se o smrti matka a její druh dozvěděli, podívali se na sebe a „vypadali, jako když se jim chce smát“. Matka pak přišla k soudu v zeleném svetříku s lakem na nehty ve stejné barvě a dostala celkem čtyři roky. Kde byli všichni ti sousedi, kteří z přízemí slyšeli pláč? Ani jeden z nich neudělal nic proto, aby holčičce pomohl.

V České republice je podle odhadů týráno a zneužíváno několik desítek tisíc dětí.

Každý rok zemře několik dětí na následky bití. K tomu všechny ty nevysvětlitelné pády a úrazy, kdy se dá jen těžko prokázat, jaká byla příčina smrti.　

Většina lidí jako by před tím ale stále zavírala oči. Spousta lidí se snaží týrání dětí bagatelizovat.

Týrání ovšem není, když někdo naplácá dítěti na zadek. Týrání je bití, mlácení a kopání, které má často viditelné následky. Dále také lámání kostí, pálení cigaretou a trhání vlasů. Vidět malé dítě, které má omrzliny, protože ho rodiče nechávali za trest venku na mrazu, je něco, co si člověk navždycky zapamatuje. Poznat dítě, kterému nejsou ještě ani dva roky a vyrůstalo na ulici, kde bylo zanedbávané a zneužívané, se taky vryje do paměti. Ty děti mají takový vystrašený a smutný výraz. Je to podobné, jako když si člověk vezme domů psa, který byl zvyklý na bití. Takový pes ani nezakňourá. I kdyby mu někdo schválně ubližoval; dokáže trpělivě trpět. Anebo zaleze někam pod stůl.　

Přitom máme zákony, které děti chrání. Máme také oznamovací povinnost. Kolik lidí něco takového kdy udělalo?

Když si vzpomenu na svou kamarádku, které v té době bylo možná dvacet, ale zachovala se lépe než většina ostatních lidí, vím, že nebýt lhostejný není věcí věku, zkušenosti, ani vzdělání. Je to pouhá schopnost empatie, vcítění se do pocitů jiných lidí. Lhostejnost vůči násilí na dětech, starých lidech nebo zvířatech je jedna z nejodpornějších. Oni se totiž sami bránit nemohou.

Monika Le Fay