Monika MacDonagh-Pajerová byla jednou z hlavních postav Sametové revoluce, v 90. letech působila jako diplomatka, nyní přednáší na vysoké škole. Každoročně 17. listopadu promlouvá na nejrůznějších vzpomínkových akcích. Letos ji pozval Český rozhlas na slavnostní vysílání k tomuto  výročí. Jenže slavnostní příliš nebylo. Jan Macháček, zaměstnanec Andreje Babiše, na ni přímo ve studiu křičel sprosté nadávky. V Revue FORUM jsme ale hovořili nejen o tomto incidentu, ale také o situaci v Česku a ve světě.

Co se ve studiu vlastně stalo?

Přišli jsme do studia, ani jsem nevěděla, kdo tam bude. Dole jsem potkala Igora Chauna, ten říkal, že přijde i Jan Macháček, což se mi nelíbilo. Ve studiu byl velmi milý Jefim Fištejn a trochu nervózní moderátor Petr Schwarz, který asi tušil, že by mohl nastat problém. Ve studiu byla taková zvláštní, opatrná atmosféra. Macháček se díval do stolu a přerovnával si nějaké papíry. Nepodal nikomu ruku, nepozdravil. A měl nezdravou barvu v obličeji. Ptala jsem se ho, jestli mu je dobře. To se poprvé podíval a řekl, že ano. Pořad nebyl vysílán živě. Když nás Petr Schwarz představoval, v případě pana Macháčka řekl i to, že je ředitelem onoho Institiutu pro politiku a společnost, což zní celkem nevinně. Když představoval mě, doplnila jsem, že u pana Macháčka je potřeba říci, že ten institut, který vede, patří Babišovi, že jsem se pokoušela ho od toho odradit a že je to jako by vedl nějaký VUML (Večerní univerzita marxismu-leninismu, pozn.red.).

VUML byl zřejmě tou rozbuškou, že?

Ano. Vyskočil, roztáhl ruce a zakřičel: „Ty pi*o jedna zas*aná, to já tady nebudu poslouchat.“ Sbalil si papíry, kabát a utekl. Údajně u dveří ještě řekl „Běžte tady všichni do p*dele.“ Petr Schwarz za ním asi šel, Igor Chaun mlčel a Jefim Fištejn si popis této události chystal, až se opět rozjede záznam. Igor potom řekl, že si natáčení představoval úplně jinak.

A proč podle vás teď Macháček pracuje pro bývalého estébáka Babiše?

Tak říká se, že má velice vysoký plat. A víte, ono se to nezdá, ale je těžké udržet si charakter a být pevný. Někdo to bohužel tak nemá. Teď už ho nedrží žádná komunita disentu. Stále má tvář toho starého Macháčka z 80. let, ale uvnitř už je to úplně jiný člověk.

Jak se díváte na současnou dobu při vzpomínkách na náladu roku 1990, 1991? Tehdy jste byla vyslána do Francie, že?

Když jsem přijížděla do Paříže v roce 1990 jako kulturní atašé, tak nás všichni milovali, nadšeně vítali. Říkali, že už je vše v pořádku, vypadalo to, že skončila historie a všechno bude skvělé. Zdálo se, že dobro zvítězilo. A dlouhá léta to tak i vypadalo, celých mých prvních pět let v Paříži. Tehdy jsem si myslela, že tady v České republice už máme svobodu a že já se teď pojedu učit to, jak se dělá demokracie, do Štrasburku. Později se ale ukázalo, že to byly tak trochu růžové brýle.

Co bylo zlomem? Kdy jste přišla na to, že to tak úplně v pořádku není?

Když jsem se vracela na desáté výročí revoluce. Tehdy jsem ze Štrasburku odjela, protože do Rady Evropy bylo přijato Rusko. A kamarádi mi čím dál častěji říkali, že ta euforie a ideály se nějak vytrácejí. Velkou ránou byla opoziční smlouva. Cítila jsem se strašně. Nechtěla jsem se z dálky dívat, jak se to tu kazí. Vrátila jsem se na ministerstvo zahraničních věcí jako vedoucí tiskového odboru, kde to bylo fajn do chvíle, než nastoupil ministr Jan Kavan a jeho okolí.

Říká se, že už tam má kořeny jistý příklon naší země k Rusku…

Ano, přesně tak. Já jsem najednou viděla, jak se lidé chovají jinak, když přijde někdo z ruské ambasády. Tehdy jsme byli čerstvě členy NATO a hned jsme se předvedli jako nedůvěryhodný partner, protože naše diplomacie vyzradila informace okolo války v Jugoslávii. Po službě ve Francii jsem si připadala jako Alenka v říši divů. V reakci také na tyto skutečnosti jsme připravili akci Děkujeme, odejděte.

Zmínila jste, že jste byla v Radě Evropy v době, kdy do ní bylo přijato Rusko. Jak jste to prožívala?

Byla to obrovská rána. Převládla teorie, že když přijmeme Rusko do Rady Evropy a oni se zaváží, že nebudou mučit lidi, zruší trest smrti, že nebudou potlačovat menšiny, že skončí válku v Čečensku a podobně, takže je Evropa jaksi bude mít pod kontrolou a pomůže k tomu, aby se v Rusku lépe žilo. Tehdy proti tomu vystupovaly země, jako Česká republika, Polsko, Maďarsko. Měli jsme tam velice statečného poslance za ODS. Ten před celým shromážděním řekl, že Rusům nevěří, že nevěří tomu, že když dostanou funkce v tomto orgánu, že se to v jejich zemi zlepší. Řekl, že si moc dobře pamatuje ruské tanky v našich ulicích. A tehdy jsem rezignovala, nemohla jsem v Radě Evropy dále zůstávat.

Jak reagoval Český rozhlas na celou kauzu? Jak vidí Monika MacDonagh-Pajerová současnou situaci?

Líbil se vám rozhovor? Více v Revue FORUM! Předplaťte si jej ZDE.