Jakkoli to tak nevypadá, čuník ve filmu přežil svou smrt FOTO: Cinemart / se souhlasem
FOTO: Cinemart / se souhlasem
RECENZE / Kina obchází Mord. Po dlouhé době svěží český snímek, který napsal a natočil Adam Martinec a který si ze soutěže na karlovarském festivalu odvezl Zvláštní uznání. Odehrává se na venkovské zabijačce a je to nářez. Nejen vepřový.
Osoblažsko, severní Morava. Na dvorku chátrajícího vesnického domku se schází dle každoroční tradice rodina čtyř generací. Chystá se zabijačka, což je záležitost veskrze vážná a pánská, ostatně patriarchát je tu slyšet a znát od první chvíle. Ženy mají své místo v kuchyni, mezi krájením cibule a vařením vody si stěžují na muže, přesto si slíbí: „Uděláme jim to hezký.“
Jenže leccos tu drhne, od zvlhlých patron potřebných k usmrcení zvířete přes zavilého souseda práskače a chlapečka, kterému nedovolí být u zabijačky, a tak se ztratí kdesi v polích, až po unaveného dědu, který neví, jak ostatním říct, že už další zabijačku nechce.
A to není zdaleka všechno. Každoroční rituál na dvorku se zvolna stává ventilem, který pouští ven stará traumata, manželské i generační nedorozumění, citové frustrace některých žen. „Ani tu cibuli neumíš nakrájet pořádně,“ rozčiluje se pán domu Karel. Nezkrotný macho má na všechno názor a kraluje panovačně rodině i zabijačce, ovšem jen do chvíle, než sám uklouzne a rozlije drahocennou krev právě zabitého zvířete určenou na polévku.
Zabijačka naoko
Mimochodem, zní to trochu bizarně, ale během natáčení nebylo usmrceno ani jediné prase. Ještě před dvěma třemi dekádami by něco takového asi nebylo myslitelné. Jenže poměry v branži se změnily. „Původně jsem si dlouho myslel, že se to bez skutečného zabití neobejde. Jenže jsem zjistil, že jsou na to zákony a určité morální optiky v branži, a ty jsem byl nucen respektovat,“ vysvětluje čtyřiatřicetiletý absolvent FAMU, který Mordem debutuje v oblasti celovečerního hraného filmu. S tím, že jej různí konzultanti, hlavně v zahraničí, ostrakizovali, aby si dal pozor.
Už jen fakt, že se film odehrává na zabijačce, může prý negativně ovlivnit festivalové diváky, možná i ty v kinech. „Hodně mě to během psaní scénáře překvapilo. Možná je to i mýtus vytvořený uměle, ale srovnal jsem se s tím,“ dodává filmař. „Chápu, že západní filmařský svět nechce ubližovat ani působit stres živému zvířeti. Přesto si myslím, že ti, kteří aspoň jednou na zabijačce byli, vědí, že klíčový akt, kdy zvíře odejde, je strašně silný a mění lidi i jejich vztah k němu. Protože si uvědomí, jakou oběť jim dalo. Je to určitá forma rituálu. Když se mu budeme takhle urputně bránit, o něco se ochudíme.“
Že nakonec vyhlíží film i tak autenticky, a to včetně nezbytného „mordu“, je zásluhou režiséra, jeho neherců a kameramana. (Jen na okraj, vypomohl představitel řezníka Antonín Budínský, který pořídil z masny potřebné kusy masa.) Prostě projekt v pravém slova smyslu kolektivní.
Osobní prožitek
Autor scénáře a režisér v jedné osobě se inspiroval vzpomínkami na vlastní dětství, jež prožil v Krnově (kde se také natáčelo), a na filmu je to znát. Osobní prožitky a historky z rodiny, ale také dobrý pozorovací talent a dar napsat přesné charaktery a dialogy dávají filmu to, co zoufale chybí v současných domácích žánrovkách. Nemluvě o půvabném nadhledu, který lze číst mimo jiné ze zmínky o tom, že zabijačky zakázala Evropská unie, nebo z groteskní štvanice na prase, kterou při zpomalených záběrech doprovázejí tóny bojové písně Ktož jsú boží bojovníci…
Zásadní je obsazení neherců, kteří filmu dávají svou rázovitost a punc autenticity. Jejich propojení s několika profesionálními herci (mimo jiné Albert Čuba, Aleš Bílík, Pavlína Balner) funguje na jedničku, klobouk dolů před režií. Dominuje jim Karel Martinec, režisérův otec, který suverénně opanoval zabijačkové pole v roli Karla a který – mimochodem v civilním povolání finanční poradce – má přirozený talent. „Adam mi dával pokyny jako ‚Nehraj, nejsi na divadle‘ nebo ‚Mluv normálně‘,“ usmíval se při setkání s médii režisérův otec Karel Martinec. A pro jistotu připojil: „Mimochodem, tak hrozný jako filmový Karel opravdu nejsem.“ Otcův vklad do filmu je klíčový, zvládá všechny proměnlivé nálady své postavy – pýchu, vztek, radost i smutek. Jeho živočišná energie a nasazení strhává i ostatní kolem.
Formanovský nádech
Srovnání Mordu s českou novou vlnou 60. let (člověku při jeho sledování vytanou občas na mysli hlavně Passerovy či Formanovy filmy) je zcela namístě. Aniž by Martinec cíleně opisoval, natočil svižný, hořce vtipný a trefný pohled do zákulisí jedné rodiny, v němž nejde jen o hlášky nad panáky slivovice, ale do nějž se vešla i výpověď o české povaze, rodinných a sousedských vztazích, o hnilobné samotě i neschopnosti naslouchat a mluvit s blízkými. A také o obrazu českého venkova.
K tomu má co říct hlavně kamera Davida Hofmanna, jež se stává aktivní součástí děje při zabijačce, jindy jako by mimochodem zabírá chátrající lidská stavení i budovy JZD. Ale také nabízí poetické záběry krajiny obklopující tenhle odlehlý kout Moravy, kde se lidé sice občas nesnášejí, závidí si, udávají a hulákají na své ženy, ale mají se přitom jaksi po svém pořád rádi.
