Po napadení Ukrajiny Ruskem sehrál a stále hraje smutnou úlohu moskevský patriarcha Kirill. Válka, která je vedena ze zjevně lživých důvodů a která znamená smrt nevinných lidí, se stala jakýmsi lakmusovým papírkem, který může zjistit, jestli ještě v Ruské pravoslavné církvi zůstaly nějaké stopy křesťanství. Jiné, než jsou jen obřady, modlitby a náboženské fráze. Při pohledu na špičky Ruské pravoslavné církve tento test nedopadl dobře.
Novaja Gazeta, kde se ještě dají číst i jiné články, než jsou ty fanaticky proputinovské, se věnuje postoji patriarchy Kirilla k válce. Ten vyvolal v křesťanských kruzích ve světě značné zděšení.
Novaja Gazeta píše: „‚Boj, který má metafyzický význam‘ – tak charakterizoval dění na Ukrajině představitel Ruské pravoslavné církve ve svém kázání na neděli odpuštění. To znamená, že není jen na zemi, ale také na nebi, v neviditelném světě. Je těžké zbavit se asociací s islámským džihádem, svatou válkou, v níž je vnější násilí jen odleskem duchovního obsahu. Kirill přirovnal své vlastní postavení v tomto boji k ukřižování na kříži. O tři dny později, 9. března, se v novém kázání věnoval problému povahy státu a právu některých států na násilí vůči jiným. Státy ‚jsou instituce, které mají legitimní právo použít sílu, aby donutily … jiné země, pokud je považují za hrozbu, zajistit, aby tato hrozba neexistovala‘. Takový výklad by v zásadě ospravedlnil jakoukoli válku mezi zeměmi, včetně druhé světové války.“
V článku se připomíná, že sociální koncepce Ruské pravoslavné církve, přijatá před více než 20 lety jako její oficiální učení, přitom naopak odsuzuje státní násilí, pokud je spojeno s hříchem: „Pokud úřady nutí pravoslavné věřící (…) k hříšným, duši poškozujícím činům, musí Církev odmítnout poslušnost státu. Křesťan, který se řídí svým svědomím, nesmí uposlechnout příkazů autorit, které ho nutí k těžkému hříchu.“
Pro patriarchu a jeho církev je ovšem obtížné odmítnout cokoli státního, i kdyby to bylo hříšné. Po staletí je Ruská pravoslavná církev součástí ruského státního aparátu. Car rozhodoval o tom, jestli nějaký patriarcha bude, nebo nebude. Svatý synod, nejvyšší správní orgán církve, byl vlastně v carském impériu ministerstvem. Církev přečkala v SSSR pronásledování od Lenina až do pádu komunismu. Do ruské společnosti byla natolik zakořeněna, že i komunisté a loajální sovětští občané nechávali tajně křtít své děti. Takto byli v dětství pokřtěni i Boris Jelcin a Vladimir Putin. Georgij Malenkov, vysoce postavený stranický boss a po Stalinově smrti krátce předseda vlády, začal po svém politickém pádu chodit do kostela a prý vedl i církevní sbor. Postavení církve paradoxně zlepšilo napadení SSSR Německem. Stalin potřeboval národní jednotu a represe církve polevily. Za SSSR bylo možné studovat teologii a církevní funkce byly obsazeny. Ty vysoké byly ovšem vyhrazeny zcela loajálním služebníkům režimu a agentům KGB. Pověstný patriarcha Pimen z Brežněvových dob byl (ještě před svým zvolením) dokonce poctěn vyznamenáním „Řád rudého praporu práce“. Po pádu komunismu se církev stala (s požehnáním státu) i mocným ekonomickým subjektem. Její vedení ale dobře ví, že všechno závisí na vůli státní moci.
Ruská pravoslavná církev je ale také více než 60 let členem Světové rady církví (WCC), významného ekumenického orgánu, jehož hlavní prioritou je nastolování míru. A teď, po vypuknutí války generální tajemník WCC Ioan Sauca, pravoslavný kněz z Rumunska, apeloval na patriarchu Kirilla, aby působil na ruské vojenské a politické vedení. Nepochodil. Patriarcha 10. března adresoval generálnímu tajemníkovi ostrou výtku, v níž z toho, co se děje, obvinil země NATO, které údajně podvedly Rusko a údajně na něj hodlaly zaútočit rukou Ukrajinců. Ti se prý „mentálně proměnili“ v nepřátele Ruska. Patriarcha také obvinil Západ z nadměrných sankcí vůči Rusku a rusofobie.
Článek v Novoj Gazetě k tomu píše: „Tento politický koncept je od nynějška součástí bohoslužby Ruské pravoslavné církve. Patriarchát nařídil, aby každá liturgie obsahovala modlitbu se slovy adresovanými ke Kristu: ‚Musíš zakázat slova cizích jazyků, které se snaží bojovat a napadat Svatou Rus a převracet její plány.‘“
Patriarcha také prohlásil: „V naší blízké rodné ukrajinské zemi se objevily politické síly… Jak podlé je zneužívat bratrský národ ke svým geopolitickým cílům! Jak strašné je postavit tento lid proti jeho bratrům! Jak strašné je vyzbrojit, aby bojovali proti svým bratrům stejné krve a stejné víry!“ Na jiném místě téhož kázání však Kirill tvrdí, že Rusové a Ukrajinci jsou jeden národ, což znamená, že „zvláštní operace“ neprobíhá mezi zeměmi, ale uvnitř jednoho národa: „Sousedé, vyděšení jeho mocí, začali dělat vše pro to, aby tento národ rozdělili, aby části tohoto národa naznačili, že vůbec nejste jeden národ.“
Zajímavá, aspoň pro křesťany, může být kritika patriarchy a jeho stejně smýšlejících kolegů nejen z politického, ale i teologického hlediska.
„Pravoslavní teologové z různých zemí nedávno podepsali dokument, v němž se o konceptu ‚ruského světa‘ – jednom z ideologických základů ‚zvláštní operace‘ – hovoří jako o teologické herezi. Tento dokument může být základem pro odsouzení Ruské pravoslavné církve a exkomunikaci jejího patriarchy na vrcholném zasedání pentarchie (pěti starobylých církví pravoslavného Východu), které se sejde v dubnu v Konstantinopoli. Ve svém ‚historickém projevu‘ v noci na 22. února Vladimir Putin apeloval na doktrínu ‚ruského světa‘. Archimandrita Cyril (Govorun), profesor teologie, ztotožňuje tato Putinova vyjádření s manicheismem, gnostickým synkretickým učením ze 3. a 6. století, které ovlivnilo pozdější okultismus. Putinův manicheismus je přesvědčení, že NATO a USA jsou nějakým způsobem ontologicky zlé a že vše, co říkají, je lež. Na druhé straně se Ukrajina ocitla na scéně střetu světla a tmy: byla organickou součástí ‚ruského světa‘ a najednou se dostala pod plnou kontrolu Západu, což je v rozporu s její přirozeností, a proto musí být Ukrajina ‚zachráněna‘.“
V tom je ovšem Putinovo „pravoslaví“ v mnoha bodech v jasném rozporu s církevní tradicí. Putin například prohlásil, že islám má blíže k pravoslaví než ke katolicismu a že svatí Boris a Gleb by neměli být uctíváni, protože šli dobrovolně na smrt místo toho, aby bojovali s nepřítelem – Svjatopolkem Okjanijským. Profesor si všímá zjevných okultních aspektů této religiozity: numerologie (začátek „vojenských operací“ v „krásná“ data, jako 8. 8. 2008 nebo 22. 2. 2022) a závislosti na šarlatánských parapsycholozích.
V Ruské pravoslavné církvi se jistě nacházely a stále najdou postavy, které s takovou deformací křesťanství nesouhlasí. Takoví lidé, pokud jsou duchovními, ale musejí počítat s tím, že se jich církev proti státní moci nezastane, popřípadě je sama potrestá. Toxický vliv samoděržaví a imperiálního myšlení v Rusku otrávil už všechno a církev schvalující válku není výjimkou.