Protest proti ruské invazi na Ukrajině v Helsinkách 26. února 2022. FOTO: commons.wikimedia.org/CC BY 2.0
FOTO: commons.wikimedia.org/CC BY 2.0
Ve čtvrtek ráno uplynul rovný týden od zahájení ruské invaze na Ukrajinu. Vzhledem k rozložení sil, které má daleko k čemukoli, co by šlo jen vzdáleně označit za ruské vítězství, lze celkem jistě konstatovat, že ruskému vedení se přihodilo to, co se diktátorům a jejich generálům odnepaměti stává – propagandě, kterou servírují svým občanům, sami uvěřili.
Je až neuvěřitelné, jak zůstává vše při starém. Jak se vše, co Kreml vůči Ukrajině podniká, odvíjí podle vzorců, které Rusové nastavili a opakovaně použili v dobách komunismu. Jak je tento stát, ať už nese název Rusko, či Sovětský svaz, neschopný mentální modernizace. A k efektivnímu vojenskému postupu mu nepomohou ani špionážní satelity, rakety s plochou dráhou letu či elektronikou vybavené letouny.
Na začátku invaze nestálo nic jiného než imperiální arogance, nulová empatie a zájem o uvažování lidí na Ukrajině i jinde ve světě. Z toho vyplynulo doslova fatální neodhadnutí důsledků vojenského útoku. Ukrajinci se statečně brání a ruští vojáci, včetně důstojníků, jsou očividně překvapeni, že nejsou vítáni jako osvoboditelé.
Podobná situace nastala v mezinárodním kontextu. Západ ruský útok nebývale sjednotil. Ve velkém dodává Ukrajincům zbraně. K sankcím se přidaly neutrální státy jako Švýcarsko a Švédsko, a dokonce nad jejich rámec postupují soukromé firmy, které se raději zřeknou zisku z ruského trhu. Při hlasování valného shromáždění OSN se za Rusko postavily jen čtyři obskurní státy (Bělorusko, Sýrie, Eritrea a Severní Korea). Je tak zjevné, že v nynější Putinově agresi spatřuje světové společenství skutečně paralelu k Hitlerovu postupu na počátku druhé světové války a nikdo – dokonce ani Švýcarsko či soukromé subjekty – nechce znovu získat historický cejch toho, kdo pomáhal zlu.
Je pozoruhodné, jak neefektivní a neobratné je z ruské strany samo vedení boje. Dlouho připravovaná operace nedokázala po týdnu navzdory obrovské převaze vyřadit ani ukrajinské letectvo a protivzdušnou obranu. Ruští generálové se spoléhají na těžkopádné obrněné kolony, které se stávají snadným cílem obránců. Vázne zásobování palivem, dokonce i jídlem. Nepochybně i tato zastaralá vojenská taktika vyplývá z oné velmocenské mentality pohrdání, arogance a nezájmu o okolní svět, která ovládla ruskou generalitu i samotného Putina.
Kde je pohrdání, tam je i přemrštěné sebevědomí. To ruské je po léta budované slovanským mesiášstvím (doslova přesvědčením o vyvolenosti k obraně světa před jakýmkoliv zlem, Napoleonem počínaje, Hitlerem konče) a utvrzováním se v mýtu vlastní neporazitelnosti, jehož obrazem se rok co rok stává vojenská přehlídka na Rudém náměstí. Vedle vybraných jednotek v naleštěných uniformách při ní plují středem města i dlouhé tubusy mezikontinentálních raket.
Stále stejné – přehlíživé, bezohledné a lidsky nedůstojné – zůstává zacházení s vlastními vojáky. Ti jsou jen nevědomou masou, která je posouvána podle potřeby neschopných generálů po mapě. Řadoví vojáci očividně nechápou kontext konfliktu. Za vše hovoří událost z charkovské oblasti, kde ruským vojákům došlo palivo. Dva z nich se vypravili na místní policejní stanici, aby se optali, zda by jim ukrajinští policisté nějaké neopatřili. Že takové armádě schází motivace, je nasnadě.
Nemění se ani propaganda, s níž je formováno myšlení ruské veřejnosti. S mimořádnou cyničností využívá neskutečných lidských ztrát, které Rusko utrpělo ve druhé světové válce, přičemž ty ukrajinské nechává stranou. V tomto ohledu si ruská propaganda utrpení druhé světové války monopolizovala. A tak se běžní Rusové dozvídají, že jejich země je znovu ve válce s fašisty, jakkoli to nyní není „velká vlastenecká válka“, ale jen „speciální operace“.
Stejná zůstává i argumentace směřující do světa. Kdyby nešlo o lidské životy, byla by snad i úsměvná – Rusko tak znovu bojuje s „neofašisty“, ale také s „narkomany“, kteří vládnou Ukrajině. Podotkněme jen, že narkoman se v tomto ohledu stává symbolem západní dekadence, před níž je třeba chránit starý dobrý, momentálně křesťanský, dříve komunistický svět. Rusové tak opět vystupují jako ochránci pravých hodnot proti západnímu úpadku.
Jakkoli je to klišé, ruský prezident Putin tuto válku již prohrál. Představa, že by nepřátelské území, které se v krajním případě připravuje na partyzánskou válku, čistě vojensky okupoval, je při souběhu ekonomických sankcí zcela absurdní. Podle minimálních odhadů by k tomu potřeboval 300 000 vojáků. Taková situace by velmi rychle přivodila ekonomický i morální kolaps Ruska, respektive mocenský převrat v Kremlu.
Hlavní cíl invaze – nastolení proruské vlády, jež by měla alespoň zdání legality (tentokrát by zřejmě nešlo o vládu „dělnicko-rolnickou“ jako v Československu v roce 1968, ale o vládu „národní jednoty“) – se rozplynul po několika desítkách hodin, které od začátku invaze uplynuly. Je tak příznačné, že ruský ministr zahraničí Lavrov v posledním rozhovoru již nehovoří o denacifikaci (Zelenského vláda nemůže být svržena), ale omezil se na požadavek demilitarizace. Už také nežádá ukrajinskou kapitulaci, nýbrž jen mírovou smlouvu.
Kreml je v koncích. Izolován v míře, jakou v nejhorších představách neočekával, dokonce i na půdě hodnotově velmi rozostřené OSN, vystaven vojenskému odporu, který jeho těžkopádná armáda neschopná rychlých přesunů není sto překonat, bez reálného cíle, jehož by válečnou operací mohl dosáhnout.
S výjimkou propojení ruského území s Krymem v černomořském pásu, kde se však statečně brání Mariupol, nemá mnoho co získat. Každý další den války bude pouze ztrácet. Proto začne Moskva mluvit po míru.
Jedno je jisté. Rudé a zelené mozky se nemění a nepomůže jim ta nejsofistikovanější vojenská technika, ani nejlepší špionážní informace. Nezmění je dokonce ani luxusní mercedesy, vily na Azurovém pobřeží a západní životní styl. Jejich myšlení – a tím i podstata ruského režimu – zůstává stejné.
