
Plastiky motýlů, jejichž trupy jsou napodobeninami stíhaček spitfire, byly iumístěny na fasádu opraveného Obchodního domu Máj FOTO: profimedia.cz
FOTO: profimedia.cz

KOMENTÁŘ / Zdá se, že ve veřejné debatě o díle Davida Černého na stěnách budovy někdejšího obchodního domu Máj značně převažuje pozitivní přijetí. To je jistě dobře. Spitfiry s motýlími křídly jsou samy o sobě krásné a ani nepotřebují autorovo dovysvětlení, že jde o poctu českým stíhacím pilotům z druhé světové války a také o poctu ideálům svobody a demokracie. Když informovaný člověk v naší zemi slyší slovo spitfire, tak se mu ihned vybaví britské Královské letectvo a s ním i zapojení Čechů do vzdušné bitvy o Londýn. Ale i pro neinformovaného kolemjdoucího jakékoli národnosti může sehrát dílo Davida Černého příjemnou podívanou na cosi kreativního, co ozvláštňuje městský veřejný prostor podobně jako jeho hlava Franze Kafky z druhé strany objektu.
K debatě o motýlech-spitfirech, která začala krajně nešťastnou hádkou v České televizi mezi Davidem Černým a kurátorkou z Galerie hlavního města Prahy Marií Foltýnovou, je třeba ovšem ještě pár slov dopovědět. Foltýnová v pořadu říkala, že David Černý neumožnil památkářům, aby dílo mohli dílo posoudit, a zdůraznila, že budova Máje je památkové chráněná a sochař nedodržuje povinnosti, jež stanovují pravidla. Černý ji nazval soudružkou a záměrně a mimořádně trapně komolil její jméno a přirovnával ji ke své komunistické učitelce ze základní školy. Nakonec Foltýnová poslala Davida Černého do p*dele a sochař jí to oplatil stejným stylem.
Divák, který nepodléhá ani kouzlu slavného sochaře a ani nechová přehnanou úctu ke každému kurátorovi výtvarného umění, byl z této debaty v šoku. Výsledný dojem byl absolutně strašný, a to z chování obou stran. Černý ovšem s agresivitou začal a moderátor pořadu Události, komentáře ho měl ze studia okamžitě vyhodit. Místo toho mu v podstatě podlézal.
Je docela dobře možné, že části památkářů Černého dílo vadí. Rozhodující je ale názor majitelů domu a odboru památkové péče pražského magistrátu. Černý také uvádí, že dílo konzultoval s dosud žijícími architekty, kteří dům projektovali pro tehdejší komunistické papaláše hlavního města. Miroslav Masák, Martin Rajniš a John Eisler mají za sebou jistě pozoruhodný vývoj moderních architektů. Ale ke stávající veřejné debatě je třeba doplnit pro pořádek jeden názor, který zdaleka nezastává pouze autor tohoto textu. Motýli Davida Černého rozhodně žádným vážným veřejným problémem nejsou. Tím skutečným veřejným problémem je ta budova.
Exilový ruský básník a esejista Josip Brodskij ve své slavné knize Vodoznaky zasvěcené kráse italských Benátek poznamenal sarkasticky, že evropská města nedokázali zničit piloti Luftwaffe tak strašně jako moderní architekti. Psal to v éře architektury brutalismu a nástupu panelákových monster. Benátky miloval proto, že se jich toto více méně smutné období moderní architektury téměř nedotklo, když si odmyslíme vstupní Piazzale Roma. Příběh moderní architektury se později ovšem vyvinul mnohem lepším směrem a u nás můžeme obdivovat Gerryho a Miluničův Tančící dům a možná se dočkáme i budovy Filharmonie.
Obchodní dům Máj jsme od malička považovali za otřesnou a nevzhlednou barabiznu a je naprostou záhadou, že jej někdo zařadil na seznam památek. Je to dům, který by se měl buď důkladně přestavět, třeba podle vzoru vedlejšího Quadria, a nebo raději rovnou zbořit. Motýli Davida Černého tento truchlivý památník doby socialismu i dobových architektonických omylů mírně vylepšili, ale rozhodně nezachránili.
Kdyby se David Černý nechoval v České televizi jako arogantní frajírek, tak by umožnil některým divákům, aby byli ve sporu o dílo, které ještě tehdy nikdo pořádně neviděl, spíše na jeho straně proti skupině mezi kurátory a památkáři, kteří si myslí, že mají patent na pravdu, a vnucují veřejnosti svůj estetický kánon. Jenže to se Černému ani trochu nepovedlo. Jeho díla jsou někdy skvělá, někdy spíše pompézní a vzbuzují otázku, zda jde vždy o umění, nebo spíše o veřejnou show.
V každém případě ale Černý dokáže udělat veřejný prostor zajímavější a hravější. Jeho díla jsou na svém tvůrci nezávislá a nenesou vinu za to, že se jejich autor neumí chovat slušně. Není mezi výtvarnými umělci ani první a jistě ani poslední, kdo má tento nepěkný osobnostní rys.