Teroristické útoky v Paříži otřásly celým světem. Nikoli poprvé. Proč znovu Francie a proč Paříž? Proč byli do této zvrácené akce znovu zapojeni islamisté z Molenbeeku, nechvalně proslulého bruselského předměstí? Co tato vypjatá atmosféra vypovídá o vztahu většinové evropské populace a muslimské menšiny?

Ani v této dramatické situaci není na místě podléhat zjednodušené paušalizaci, která by se mohla obrátit vůči všem přistěhovalcům bez rozdílu. Na místě ovšem není ani zavírání očí nad tím, jaká rizika přináší koncept multikulturalismu.

Soužití různých národností vedle sebe je bezkonfliktní, pokud mají příslušníci menšin zájem dodržovat pravidla a zákony hostitelské země, či pokud nevyzývají k jejich nahrazení vlastním systémem hodnot. Pokud prosazováním těchto hodnot hostitele dokonce přímo neohrožují.

[ctete]32992[/ctete]

Merkelová 2010: Multikulturalismus selhal

Už v říjnu 2010 prohlásila kancléřka Angela Merkelová, že „pokusy Německa vytvořit multikulturní společnost totálně selhaly“. Neosvědčila se podle ní strategie, že se lidem z různého kulturního prostředí umožnilo žít vedle sebe, aniž se integrovali. Ke stejnému názoru se v únoru 2011 přihlásili David Cameron a Nicolas Sarkozy. Co se od té doby změnilo? Situace se stále více vyhrocuje.

Radikalizace části zejména muslimské menšiny v některých evropských zemích má řadu příčin. Nejde jen o aktuální válku Islámského státu se Západem a mstu za spojenecké útoky v Sýrii a Iráku, ale i o historicky hlubší důvody. Pokud se v souvislosti s posledními krvavými útoky islamistů v Paříži hovoří o jejich francouzském a belgickém podhoubí, není to náhoda.

Francie zemí naděje i zklamání

Francie se stala pro mnoho přistěhovalců zemí naděje, ale současně i zklamání z nenaplněných očekávání, které se projevuje zejména v jejich druhé a třetí generaci.

Jedním z důsledků koloniálních válek na cestě k nezávislosti bylo několik milionů přistěhovalců z bývalých francouzských území, zejména z Alžírska, ale i z jiných částí Afriky. Například v Alžírsku nedokázala zkorumpovaná státní moc po obnovení nezávislosti využít obrovské zdroje surovin pro rozvoj ekonomiky a zajištění perspektivy pro mladou generaci.

Mladí lidé emigrovali, hledali práci a svobodu ve Francii. Ale mnozí tam našli pouze existenci v nechvalně proslulých předměstích s vysokou nezaměstnaností. Opakovaně v nich dochází k násilí a k pouličním střetům s policií, vyvolaným převážně gangy mladíků původem ze zemí Maghrebu. Požáry tu jsou téměř na denním pořádku. V roce 2005 tyto bojůvky zničily tisíce vozů při nepokojích, které trvaly téměř tři týdny. Policie tehdy zatkla 2500 lidí.

V posledních letech se tyto čtvrti staly rezervoárem pro rekruty teroristů. Dnes je Francie zemí s nejrozvinutější infrastrukturou islamistů. Islámský stát tu zajistil kolem tisíce bojovníků pro válku v Sýrii, což je více než v kterékoli jiné evropské zemi. Syrští navrátilci se přitom stávají potenciální hrozbou pro celou Evropu.

Brusel: Hlavní město evropského džihádu

Podobná situace je v Belgii. Nejméně dva sebevražední pařížští teroristé pocházeli z bruselského předměstí Molenbeek, které je považováno za podhoubí evropského džihádismu. Radikálové z Molenbeeku byli spojováni už s lednovými atentáty v Paříži i s pokusem střelce vraždit v srpnu letošního roku v rychlíku Amsterodam – Paříž.

Molenbeek je epicentrem dlouhodobých problémů. Ještě před několika desítkami let se jednalo o relativně luxusní čtvrť. V šedesátých letech se do ní začali stěhovat ekonomičtí migranti z Maroka, Tuniska či Turecka. Postupem času docházelo k odlivu původních obyvatel, jelikož se zde přestali cítit bezpečně. Dnes arabští přistěhovalci v Molenbeeku dominují a belgická policie nemá nad touto oblastí plnou kontrolu.

Stále častěji se o Bruselu hovoří jako o „hlavním městě džihádu v Evropě“. V současné době zde žije čtvrtina muslimů, kteří zde podle odhadů dosáhnou většiny do dvaceti let. Je naprosto absurdní, že zázemí džihádistů se nachází nedaleko centrálních evropských institucí. Nic nevystihuje lépe laxnost či bezradnost těch, kteří mají podle vlastních slov dohlížet na dodržování a naplňování evropských hodnot.

K této pověsti Belgii přispívá i působení islamistického hnutí Sharia4Belgium, které se sice v posledních letech dostává pod tlak, ale jak je vidět, extremisté stále pod kontrolou nejsou. Jeho vůdce Abu Imran, který vyhrožoval převratem, očekává, že právo šaría bude v budoucnu dominovat nejen v Belgii, ale i po celém světě. Letos v lednu byl odsouzen na dvanáct let kvůli tomu, že organizoval nábory bojovníků Islámskému státu. Belgie je přitom zemí s největším poměrem těchto radikálů k počtu obyvatel v Evropě.

Změní se přístup evropských vlád?

Problémy s integrací části menšin a jejich kulturních a společenských zvyklostí jsou i v jiných zemích. Proto roste obliba radikálních stran, což je ovšem důsledek neřešení těchto problémů. U nás tomu zatím tak není a obavy jsou přehnané. Předběžná opatrnost je však zcela na místě.

V souvislosti s migrační vlnou, největší od konce druhé světové války, se hovoří o tom, zda má nějakou spojitost s pařížskými teroristickými útoky. Ano i ne. Jistě nelze vinit běžence, kteří prchají před válkou. Zejména ženy a děti ochranu potřebují. Navíc drtivá většina Syřanů se hodlá po ukončení konfliktu vrátit zpět.

Problém však spočívá v tom, že politika otevřených dveří umožnila vstoupit na území Schengenu podle posledních odhadů dvěma třetinám lidí, kteří na azyl právo nemají, často s neznámou identitou, a bude velmi obtížné dosáhnout jejich repatriace. Ztráta kontroly nad migračními toky, rezignace na dodržování platných pravidel, zklamání z nenaplněných představ a podceňování bezpečnostních rizik, dlouhodobě zdůrazňovaných zpravodajskými službami, může časem vést ke znásobení počtu radikálů na evropském území. Nemluvě o tom, že minimálně jeden z útočníků se do Francie dostal spolu s migranty po balkánské trase.

Je nejvyšší čas, aby evropské vlády dostaly migraci pod kontrolu a zajistily v maximální možné míře bezpečnost svých obyvatel. Pokud se tak nestane, vliv radikálních sil ve společnosti bude narůstat, a žádné apely na humanitu, zejména po zkušenostech z některých evropských zemí, tomu nezabrání.

[ctete]32935[/ctete]