Do diskuse o zvůli komunistického režimu, vyvolané vzpomínkovými akcemi k 70. výročí procesu s Miladou Horákovou, se zapojili i čelní představitelé relativizace této éry. Děkan Filozofické fakulty UK Michal Pullmann a historička Muriel Blaive ji vnímají „komplexněji“ a sekundují tak KSČM.
Sedmdesáté výročí zinscenovaného politického procesu symbolizovaného obětí Milady Horákové v červnu 1950 zaostřilo pohled na temnou éru stalinismu padesátých let. Komunisté pod dohledem sovětských poradců a všemocné Státní bezpečnosti ovládli celý stát a okamžitě zúčtovali s „protistátními živly“. Stovky lidí popravili, desítky tisíc poslali do vězení, stovky tisíc byly okradeny a perzekuovány.
Spor o slogan
Do vzpomínkových aktivit se zapojily i mnohé vysoké školy, které vyvěsily transparent s Miladou Horákovou a heslem „Zavražděna komunisty“. Tento slogan působil jako červený hadr nejen na komunisty, z nichž mnozí dodnes slaví Vítězný únor a klaní se odkazu diktátora Klementa Gottwalda.
Trnem v oku se stal i části levicových intelektuálů, kterým tato „kampaň“ připadala přepjatá a neadekvátní. Mezi ně se zařadila i Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v čele s děkanem Michalem Pullmannem, která jako jedna z mála odmítla vyvěsit transparent s podobiznou Horákové a nahradila ho černým praporem.
Na tom nebylo nic mimořádného. Jednalo se o dobrovolný akt, který někomu může a nemusí vyhovovat. V případě postoje filozofické fakulty jde ovšem o něco jiného. Její děkan je hlavním představitelem revizionistické školy, směřující ke zjemňování pohledu na represivní charakter komunistické éry.
Režim nebyl totalitní
Sociální historik Pullmann, který sám sebe označuje za postmarxistu, na sebe upozornil už v minulosti svéráznými názory, že komunistický režim byl údajně postaven na společenském konsensu. Zpochybňoval „totalitní model výkladu“ čtyřicetileté komunistické historie, a to dokonce i v nejbrutálnějších padesátých letech.
„Pokud by komunismus byl skutečně totalitní, lidé by vůbec neměli mít možnost autonomně jednat, dokonce ani samostatně myslet. Jenže právě prameny ukazují, že za fasádou proklamované jednoty se skrývala poměrně vysoká míra názorové plurality. Není to tak, že by lidé o svých názorech nemohli vůbec mluvit,“ uvedl Pullmann v rozhovoru pro server Novinky v září 2011.
To je ovšem velmi diskutabilní výklad tehdejší historie. Žít se tu jistě dalo, pokud se člověk přizpůsobil, ale v atmosféře strachu z udavačů, normalizačních čistek, zavřených hranic, nesvobody slova a systematické šikany všech, kdo projevili nesouhlas s režimem. Mnoho lidí bylo vyhozeno z práce nebo jejich děti nemohly studovat na vysoké škole.
Zlo je antikomunismus
Tento absurdní postoj může být vysvětlen dvojím způsobem. Buď ho vyslovuje někdo, kdo nežil v kontaktu s realitou a nahlížel na ni z uzavřené ulity rodiny komunistického aparátčíka, nebo dnes cíleně manipuluje fakty v ideologické „svaté válce“ proti odpůrcům komunistického režimu, na kterém přece byly i „pozitivní stránky“.
Tuto interpretaci dnes používají představitelé KSČM, snažící se vyvolat nostalgii po předlistopadových časech, které považují za lepší než současnost. Chtějí vymazat z paměti lidí totalitní prvky vlády jedné strany a doložit, že naopak antikomunismus je „zlo“, se kterým je nutné se vypořádat.
Něco podobného činí Pullmann a jeho kolegové či stoupenci. V koncentrované podobě děkan projevil svoje názory v rozhovoru pro týdeník Echo. Údajný konsenzus lidu s režimem v padesátých letech spatřuje v rezolucích z továren žádajících popravu Rudolfa Slánského a dalších „nepřátel socialismu“.
„Ty rezoluce nebyly jen zinscenované,“ uvedl. Jenže co někomu může připadat jako dialog občanů s vládnoucí mocí, někdo jiný v tom samém spatřuje jeden z důkazů zvrácené doby, kdy komunistická propaganda zapojila do prosazení svých cílů uměle vybičovanou atmosférou, v níž se děti zříkaly svých nevinných rodičů a žádaly jejich smrt.
Socialistická riviéra
Pullmann zlehčuje i zadrátované hranice a zapovězené právo na svobodné cestování. „Zkuste se zeptat tehdejší uklízečky ze Žďáru nad Sázavou, jestli měla představu, co jsou Alpy. V určitých vrstvách byla imaginace jiná, představa dovolené se odehrávala na Vranovské přehradě. To byla socialistická riviéra,“ vysvětlil.
Taková generalizace vyráží dech. Komunistická moc tehdy masírovala veřejnost legendami o prohnilém, nelidském a agresivním Západu. Přesto byl zájem vycestovat a poznat civilizované demokratické země obrovský, což se projevilo okamžitě po pádu železné opony. To samé platí pro masivní poptávku po západním zboží v konfrontaci s obvykle nekvalitním šuntem z produkce RVHP.
Pullmannovy výstřední názory relativizují komunistický režim natolik, že snižují kredit celé filozofické fakulty. Není však sám. Na jeho obranu v polemice s bývalým disidentem Michalem Klímou se postavila francouzská historička Muriel Blaive, která se zaměřuje na poválečné československé dějiny.
Společenský dialog s mocí?
Blaive působila v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) poté, co jeho vedení po změně Rady ÚSTR ovládli stoupenci podobného zaměření. Chtěli za totalitní minulostí zatáhnout oponu a zaměřit se spíše na zkoumání „všech aspektů“ života v předlistopadové éře. Jak už samotný název ústavu napovídá, odchýlili se tak od původního poslání: Otevřít archívy Státní bezpečnosti a vyrovnat se s totalitní minulostí.
Muriel Blaive našla s novým vedením společnou řeč. Působila ve Vědecké radě ÚSTR, a poté jako poradkyně ředitele Zdeňka Hazdry. Upozornila na sebe řadou kontroverzních výroků. Nelíbil se jí už samotný název ústavu a stejně jako Pullmann projevila nesouhlas s nazýváním komunistické éry dobou totality.
„Čím širší výzkumy proběhly, tím více archivy zdokumentovaly absenci odporu, a naopak rozsah spolupráce. Namísto aby přinášely důkazy o zlém totalitním režimu, ukazují, že mezi vládci a ovládanými probíhal neustálý proces vyjednávání,“ řekla v rozhovoru pro anarchistický web A2larm v srpnu 2017.
Takto daleko, že by byla mezi vládnoucí komunistickou mocí a obyvateli země údajně uzavřena virtuální „společenská smlouva“, nešel ani klíčový představitel stalinistického křídla KSČM Josef Skála, který Blaive za její progresivní názory pochválil.
Na jedné lodi s KSČM
Určitě nejen Skálovi znějí libě i další názory historičky, že „antikomunismus selhal a je nejvyšší čas na smíření“. Nebo že z diskuse nelze vylučovat nikoho, ani někdejšího obávaného šéfa Státní bezpečnosti Alojze Lorence.
Muriel Blaive nebyla podobně jako Ullmann srozuměna s ústředním heslem připomínky justiční vraždy. „Milada Horáková nebyla ‚zavražděna komunisty‘, ale byla popravena komunistickým režimem,“ upřesnila na Twitteru, jako by v tom byl zásadní rozdíl.
V polemice s Michalem Klímou zpochybnila roli disentu, který podle ní žil v izolaci bez veřejné podpory. Jako bychom tehdy žili v demokratickém systému s názorovou pluralitou, nikoli v době, kdy byli oponenti režimu vykreslováni jako kriminální živly, zaprodanci a ztroskotanci. V době, kdy byl každý v jejich blízkosti monitorován tajnou policií a riskoval perzekuci celé rodiny.
Souznění děkana Michala Pullmanna a historičky Muriel Blaive nepřekvapuje, je to jeden názorový proud. Jejich pokusy o revizi pohledu na komunistickou diktaturu jsou o to závažnější, že komunisté se poprvé od pádu režimu podílejí na celostátním vládnutí, což je motivuje k přiznání barvy.
Jejich názory se příliš nemění a dodnes nesou velmi úkorně odstavení od neomezené moci. A někteří představitelé salonní intelektuální levice jim v tomto překreslování historického pohledu na jejich éru vydatně sekundují.
