Náčelník generálního štábu Karel Řehka při projevu FOTO: Jan Schejbal, Ministerstvo obrany, se souhlasem
FOTO: Jan Schejbal, Ministerstvo obrany, se souhlasem
KOMENTÁŘ / Zvolený americký prezident Donald Trump opět znejistil naše představy o západní kolektivní obraně, když se v rozhovoru s NBC News odmítl zavázat k tomu, že USA zůstanou v NATO. Připustil ovšem, že „pokud budou evropské země platit své účty“, zachová americkou roli v této obranné alianci. Naši politici většinou vysvětlují jeho podobná prohlášení jen jako pověstný budíček pro Evropu, který ji přinutí myslet více na svoji obranu. Vystačíme ale s touto interpretací?
Donald Trump – jak je jeho zvykem – neupřesnil, co to znamená „platit své účty“. Český rozpočet na příští rok počítá s 2 % výdajů na obranu. O tom, zda to bude stačit, pochybuje i ministryně obrany Černochová. Podle náčelníka generálního štábu Karla Řehky potřebuje armáda především víc lidí. Proces náboru je zoufale pomalý, odrazující a sotva pokrývá odchody. Přijatá opatření budou muset být podle Řehky radikální, jinak armáda směřuje ke stavu, kdy bude mít novou techniku, ale nebude ji mít kdo obsluhovat.
Odkud nám hrozí nebezpečí, víme. Rusko vede proti Evropě hybridní válku, při které používá celou sadu nástrojů, od ovlivňování politických diskusí a dezinformačních kampaní přes kybernetické útoky na kritickou infrastrukturu až po sabotáže. Cílem je znejistit evropské společnosti, vyvolat v nich strach z války a přimět je ke snížení vojenské podpory pro Ukrajinu. Klíčovou strategií Ruska je vnitřní rozštěpení NATO. A nelze tvrdit, že by v tom bylo Rusko neúspěšné.
Telefonáty Putinovi
Orbánovo Maďarsko již řadu let vědomě a záměrně hraje roli Putinova trojského koně. V poslední době se k němu ochotně přidalo i Slovensko. Dalším nespolehlivým partnerem je Turecko, a pokud v Rumunsku vyhraje proruský prezident, přibude Rusku další možný spojenec. Ale ruským spojencem se můžeme stát i my, pokud se příští rok dostane k moci Andrej Babiš.
V postoji k ruské agresi jsou evropské země čím dál rozdělenější a mezi evropskými vůdci přibývá různých telefonátů do Kremlu. Zatímco severské a pobaltské státy varují před různými diversními akcemi Ruska, kolektivní reakce ze strany EU a NATO byla zatím spíše krotká.
Putin se ovšem nesnaží zaútočit přímo na armády členských států NATO. Podle vojenských analytiků se chce zaměřit na testování článku 5 o vzájemné obraně a ukázat, že není dostatečnou zárukou pomoci spojenců. Tím by vyvolal paniku a ještě účinněji rozložil vůli evropských států se bránit. Donald Trump Putinovi svými výhrůžkami samozřejmě pomáhá.
Je dobré si uvědomit, že znění článku 5 je skutečně dost vágní. Uvádí pouze, že útok proti jednomu členovi „bude považován za útok proti všem“. Podle tohoto článku má každý členský stát pouze povinnost podniknout „taková opatření, která považuje za nezbytná, včetně použití ozbrojené síly“. Článek 5 tedy nezavazuje členské státy k nasazení vlastní armády, pokud je jiný spojenec napaden.
Zrádná nejednoznačnost
Tato nejednoznačnost byla záměrná a američtí vyjednavači na ní při vzniku vojenského paktu trvali. Tehdejší ministr zahraničí Dean Acheson tvrdil, že článek 5 „přirozeně neznamená, že by Spojené státy byly automaticky ve válce, kdyby se jedna z ostatních signatářských zemí stala obětí ozbrojeného útoku“. Spojené státy přišly v obou světových válkách Evropě na pomoc až po dlouhé domácí debatě a i po válce tam vládly izolacionistické nálady. A dnes izolacionismus v USA opět vítězí.
Současní vládní politici rádi hovoří o severoatlantické kotvě a dušují se, že díky článku 5 se nám nemůže nic stát. Nabízí se otázka, zda neopakujeme chybu naší meziválečné zahraniční politiky, která k velkému překvapení většiny společnosti vyústila do mnichovské kapitulace.
Tvůrce tehdejší zahraniční politiky Edvard Beneš se domníval, že politika je věda, a věřil v sílu mezinárodních smluv. Podařilo se mu přesvědčit většinu české společnosti, že spojenecká smlouva s Francií a na ni navazující smlouva s Velkou Británií jsou dostatečnou zárukou naší bezpečnosti. Jak to dopadlo, víme. Z traumatu Mnichova jsme se pak museli léčit mýtem o zradě Západu. „Zvoní, zvoní zrady zvon/ Čí ruce ho rozhoupaly/ Francie sladká hrdý Albion/ a my jsme je milovali,“ vyzpíval tehdy kolektivní bol František Halas.
Možná by bylo užitečné se z chyb předválečné zahraniční politiky Edvarda Beneše poučit a nespoléhat slepě na to, že za nás budou bojovat jiní, protože na to máme smlouvy. Je třeba počítat s různou interpretací článku 5 a více se soustředit na vlastní síly. Jak řekl generál Řehka, „Česká republika stojí před zásadním úkolem připravit se na nové závazky kolektivní obrany. Nebojím se říct, že změny budou skutečně revoluční.“
Tento přístup pro nás sice bude mnohem méně pohodlný, ale je rozhodně prozíravější než spoléhat na článek 5, a pak zase lkát nad zradou Západu.
