Za dobu, kdy v naší zemi nevládnou komunisté, politici bohužel nedokázali jednu zásadní věc. Přimět občany, aby si důsledně uvědomovali, že za 40 let pod vedením zločineckého režimu skutečně nebylo tolik momentů, na něž by mohli s láskou vzpomínat. Tuto zvláštní nostalgii nyní zneužívá i Andrej Babiš, který se snaží veřejnost přesvědčit, že pouze on provede zemi všemi současnými krizemi bez šrámů. Lže.
Prezidentské volby se od chvíle, kdy se staly veřejným referendem, proměnily v jeden z hlavních atributů, které rozdělují společnost. V momentě, kdy lidé z okolí Miloše Zemana začali používat rány pod pás, dehonestace či dezinformace a končící prezident jim v tom zdárně sekundoval, občané zareagovali.
Začali se chovat stejně a po vzoru svého prezidenta proměnili veřejnou debatu v nepřetržitou hádku o to, zda Zeman reprezentuje Českou republiku tak, jak by si zasloužila. Když se navíc ve vysoké politice objevil Andrej Babiš, macho, který není zvyklý, že by mu někdo odporoval, situace se ještě zhoršila.
V době vlády Paroubkova kabinetu byly nejvíce alarmujícím důkazem o nespokojenosti občanů letící rajče či vejce. Dnešní radikálnější část občanů je schopna na demonstraci přinést šibenice, slovně atakovat politiky v místě jejich bydliště, nebo fyzicky napadat lidi s odlišným názorem.
Toho příkladně využívá právě Babiš, který s ublíženým výrazem těmto lidem bez argumentů slíbí, že se o ně postará. Tvrdil to před parlamentními volbami, hlásá to i nyní, kdy se snaží dostat na Hrad. De facto slibuje stejné hlouposti jako kandidát SPD Jaroslav Bašta, jenže jeho finanční možnosti a vlastněná i spřízněná média mu dovolují, aby celá ta velká lež vypadala sofistikovaně.
Před druhým kolem prezidentských voleb se nebude Babiš štítit ničeho. Už na tiskové konferenci po prvním kole ukázal, že jeho jediným cílem bude kompromitace Petra Pavla. V záplavě slov, která expremiér „nasypal“ do svých voličů a těch, jejichž hlas generál rozhodně nedostane, bylo opět poznat, že se Babiš staví do role ublíženého, kterého jakási vyšší moc, již šéf hnutí ANO občas označuje za „mafii“ či „polistopadový kartel“, chce dostat z politiky.
Přitom je to podle marketingové strategie Marka Prchala právě on, kdo by se rozdal, jen aby pomohl lidem. A je to někde vidět? Samozřejmě, na billboardech po celé republice, v Mladé frontě DNES a Lidových novinách tuto iluzi občas šíří i komerční televize.
A tak se v mnohých domácnostech nepochopitelná věta „za komunistů bylo líp“ změnila a místo komunistů je v ní náhle jméno bývalého předsedy vlády. Svým způsobem je to pochopitelné, protože pokud někdo dokáže adorovat zločinecký režim, není pro něj složité vynášet do nebes politika, který svým chováním ony temné roky připomíná.
Pro někoho je Babiš „borec“, který dokáže obcházet pravidla, aniž by mu v tom někdo zabránil. Dokáže hodiny hovořit o svých vizích, díky nimž bude Česká republika špičkou v Evropě. Zná všechny prezidenty, důležité politické osobnosti, a když mu to bude umožněno, na summitu v Praze dojedná mír na Ukrajině.
Hezky se to poslouchá, ale tím to také končí. Jedná se jen o velkou bublinu, která postupně splaskává. Babiš už není dominantním vůdcem, jehož jakýmsi severokorejským způsobem obdivují všichni členové ANO, dokonce se dočkal i kritiky z vlastních řad. Jeden z nejpopulárnějších hejtmanů, Ivo Vondrák, totiž nejen, že svého stranického šéfa nevolí za prezidenta, ale patrně i hnutí opustí.
Bylo by dobré, kdyby se i další lidé, kteří uvěřili, že Babiš bude řídit stát jako firmu a pro každého občana udělá, co mu na očích uvidí, probrali. Stejně jako vajíčkový chlebíček už nikdy nebude stát okolo tří korun, nebude expremiér dodržovat své sliby a prezidentskou funkci využije pouze ke svým kšeftům.
Když se podaří mu v tom zabránit, svým způsobem napravíme, co se nepodařilo po listopadu ‘89. Andrej Babiš je ztělesněním toho, co tolika lidem, na něž se stát dlouhodobě vykašlal a oni to logicky dávají za vinu minulým vládám, chybí. Nalajnovaný život, který každý víkend zpestří výlet na chalupu. Už bychom měli všichni pochopit, že takhle to funguje jen ve starých filmech.
My jsme za svoje životy zodpovědní sami, a pokud se něco pokazí, stát nám podá pomocnou ruku. Rozhodně nás však za ni nepovede celým životem. V čele takového státu ale přeci nemůže stát člověk, který si myslí, že občané jsou jeho zaměstnanci.