Existují některé jedy, které jsou horší než polonium, jaké miluje KGB, nebo jak se to dnes jmenuje. Jedním takovým jedem je sentiment. Máme za sebou čtyři roky bez Havla. Kdyby to bylo čtyři roky před Havlem, vyšlo by to nastejno. Je potřeba bez veškeré piety říci, že jsme čekali po odchodu z funkce o něco více. Brilantní komentáře, jasnozřivá sdělení, texty jako v 70. a 80. letech. Nedočkali jsme se. Pozdní Václav Havel se v poslední fázi svého života zabýval více zahraničím a kosmem než českou politikou. Pro nás to byla škoda. Je samozřejmě otázka, co by se u nás změnilo, kdyby to dělal jinak. Velké myšlenky jsou jedna věc, české občanstvo druhá.
Havlovi vytýkali tisíc a jednu věc, za které nemohl. Že nezakázal komunistickou stranu (zakažte si někoho, kdo má v rukou všechny zbraně a kdo tvoří deset procent populace), že kouřil (bez komentáře), že restituoval Lucernu (jistě, když byla jeho), že pustil na amnestii z vězení zločince (90 procent z nich by se na svobodu dostalo tak jako tak do roku, těžké zločince nepropustil), že zničil zbrojní průmysl (a co má být?), že chtěl zrušit NATO (to si pak rozmyslel), že chtěl zachránit Československo (to asi nešlo, ale vyšlo by to nakonec nastejno, když jsme v té samé Unii), že si vzal Dášu (zachránila mu v Rakousku život), že pil alkohol (méně než současný pussydent), že si zničil zdraví víc kouřením než vězením (říkají ti, co neseděli ani den), že měl i v disentu zahraniční vůz (a ještě estébácký v závěsu, kdo z nás to měl, že), že byl vždycky prominent (mohl emigrovat a nikdy to neudělal), že měl rád ženy (někdo měl rád moc a prachy).
Havel byl člověk z masa a krve a ducha. Nebyl světec, ale světce celkem moc nepotřebujeme. S jedním Havlem a jedním Husem si na zbytek dějin vystačíme. Kdyby byla reklamace, přihodíme Komenského. Především byl Havel člověk, který neměl agresivní povahu, nebyl agentem Moskvy, dovedl přesně pojmenovat dění, měl v úctě svobodu člověka, měl smysl pro humor. Nejvíc mu uškodíme, když z něj uděláme mramorovou postavu. Poláci ve svém náboženském zanícení také zničili živého Karola Wojtylu, když trvali na tom, že musí být svatořečen, a to hned. Pro svět byl důležitější Wojtyla, jak ho vyfotili, když se na výletu na kajaku holí štětkou a pěnou. Někteří katolíci to asi nepochopí, ale kapky papežovy krve v relikviáři jsou hnus.
Existuje takové zenové úsloví, „zabij svého Buddhu“. To znamená „znič falešné obrazy, znič modly“. Jedno pojmenované letiště stačí. Teď už by bylo dobré ostatní uličky a nádražíčka nechat plavat. Pro naštvání Klause, až zase poletí na Rhodos za nějakým Putinovým přítelem, to stačí.
Nemusíme kopírovat Masaryka a Havla. To by bylo směšné. Musíme zabít Havla jako modlu, aby život pokračoval. Jeden evangelický teolog kdysi řekl, „nejsme tu od toho, abychom opečovávali Ježíšovu světlou památku“.
Ano. Nejsme tu od toho, abychom opečovávali jakékoli světlé památky. Památky jsou minulost. Teď jde o to, co bude. Konec sentimentu. Konec fňukání, Havel by se nám smál.
Havel na nebesích nám pomáhej, ale především si musíme pomoci sami.
