V Kuala Lumpur (Malajsie) se 19. prosince konala jednodenní konference vůdců několika dominantně islámských zemí – malajsijského premiéra Mahathira Mohammada (řečeného „doktor M“), íránského prezidenta Hasana Rúháního a tureckého prezidenta Receba T. Erdoğana. K účastníkům promluvil i malajsijský král, který vyzval k většímu úsilí při „přestavbě islámské civilizace“.
Mahathirovo charisma a váha Turecka a Íránu v mezinárodním kontextu měly ze schůzky udělat důležitou událost. Celkem asi tři stovky delegátů reprezentovaly muslimský svět od Maroka po Filipíny a od Střední Asie po jih Afriky. Pro íránského prezidenta byla účast – podle jeho vlastních slov – součástí „obratu k východu“ při hledání těsnějších vazeb na asijské země.
Jak si povzdechl jeden malajsijský analytik, muslimové tvoří asi čtvrtinu obyvatel světa, ale přispívají jen 5 % do globálního HDP. Konference měla přispět k hledání konstruktivních a realistických cest k tomu, aby se islámské státy staly kompatibilními s moderním světem, aniž by přestaly být islámské.
Pro účely konference se komentátor al-Džazíry (ZDE) pokusil identifikovat pět témat, která jsou pro muslimy důležitá: krize kolem Rohingů, masové věznění a „převýchova“ Ujgurů, válka v Jemenu, genderová nevyváženost a ekonomická nevyrovnanost států.
Podle mého názoru je celkem lhostejné, zda se vyberou tato témata nebo jiná, více či méně podobná. Svět muslimů má bolavých míst tolik a tolik vnitřních problémů, že nabídka je téměř nekonečná. Jednodenní konference z nich nemohla vyřešit ani jedno. Hlavními tématy, jak je formuloval sám doktor M, měly být chudoba muslimských zemí, islamofobie a „osud muslimů“ v dnešním světě. V zásadě se dá říci, že to je jen obecnější formulace toho, co nabízela al-Džazíra.
Genderová nevyváženost (což je dosti zajímavý eufemismus pro realitu mnoha islámských zemí) je organická a bez vzdělání a liberální výchovy neodstranitelná součást islámské identity. Válka v Jemenu je mocenský (ekonomický a politický) střet Íránu se Saúdy, převlečený do hábitu lokální nábožensky podložené řevnivosti mezi šíity a sunnity. Typická proxy válka, kterou už neumějí zastavit ani ti, kteří ji rozpoutali. Rohingům konferující politikové nepomohou, ani kdyby skutečně chtěli. Museli by si totiž vybrat, jestli jsou spíš na straně islámského Bangladéše nebo buddhistického Myanmaru, popřípadě komunistické Číny.
Pokud jde o Ujgury, ti nejsou tématem, pro něž by šel na barikády, ani pro tureckého prezidenta. No a pokud jde o ekonomickou nevyrovnanost, ta je obvyklým jevem v celém světě. To, že se některé státy považují nebo jsou označovány jako muslimské, o jejich ekonomickém stavu neříká vůbec nic a v podstatě to s jejich ekonomickým základem nijak nesouvisí. Pokud by tomu tak bylo, musely by například Írán nebo Katar na straně jedné a Saúdská Arábie s Emiráty na straně druhé vydržovat své méně šťastné nebo méně schopné souvěrce. Nic takového v islámském světě nevidíme.
Doktor M, který rád organizuje, uspokojil své nemalé ego, čili konference byla úspěšná. Prezident Erdoğan odvedl standard v roli ochránce muslimů (však také turecký sultán býval chalífou, ochráncem všech muslimů) a íránský prezident vytáhl paty z Teheránu, aby předvedl svou konstruktivní tvář a sehrál roli šíity, který mluví se sunnity.
Jeho názor, že hlavním problémem muslimů je zaostalost (použil ekvivalent anglického slova „underdevelopment“) a bezpečnost, není velkým objevem. Íránci toho o obojím sami vědí dost a dost. Prezident hájí tezi, že za to mohou USA a Izrael. Jako správný duchovní se nechal slyšet, že „technologie a konzumerismus nejsou z muslimského světa“. Umma (obec věřících) je prý ohrožena tím, že by mohla být „těmito věcmi smetena“. Válka v Jemenu, v Sýrii, v Afghánistánu, nepokoje v Iráku, Libanonu a v Libyi, to vše jsou prý „důsledky domácího radikalismu a zahraniční intervence“. Jako sponzor Hizballáhu a jemenských Hútíů o tom nejspíš dost ví. Zato zřejmě netuší, kdo má v rukou malajsijskou ekonomiku (malajsijští Číňané), jinak by nedoporučoval „speciální bankovnictví mezi muslimy, vzájemné finanční nástroje a obchodní dohody“. Možná mu také nikdo neřekl, že doktor M už jednou narazil, když se marně pokoušel prosadit (za přikyvování tureckého prezidenta) nahrazení dolaru místními měnami, případně akceptování některé vhodné kryptoměny.
Na závěr zástupci firem a institucí pěti zemí (Malajsie, Turecka, Kataru, Pákistánu a Indonésie) podepsali pět různých dohod a smluv. Prezidenti jsou rádi, když mohou něco podepsat nebo aspoň u podpisu asistovat. Na nejvyšší úrovni tak byl podepsán blíže nespecifikovaný dokument o „boji proti islamofobii“ mezi Malajsií a Tureckem.
Před konferencí se někteří političtí zpravodajové a analytici obávali, že cílem schůzky je nahradit OIC – Organizaci islámské konference. Sami účastníci to od začátku vehementně popírali a moc dobře věděli proč. Bylo to setkání lidí, kteří měli každý jiné důvody na konferenci jet a jen slabé důvody tam nejet. Všichni ostatní, kteří „chyběli“, to měli přesně naopak – neměli důvod tam jet, zato měli dost důvodů do Kuala Lumpur nejezdit. Prohlášení OIC, že konference byla „pokusem rozdělit islám a muslimský svět“, vypovídá víc o neschopnosti OIC a o skutečném stavu ummy než o nějaké váze konference.