Zdá se, že žijeme ve světě, kde je všechno tak důkladně zorganizované, že se něco takového nemůže stát. Aspoň v Evropě ne. Jenže systém je tak důkladný, že někdo může na roky skončit v letištním terminálu, protože formálně neexistuje. Aby dokázal, že existuje, musel by terminál opustit, jenže to právě nesmí.

Jedním z takových nešťastníků a moderních robinzonů uprostřed civilizace byl Mehran Karimi Nasseri, který v prostorách mezinárodního letiště Charlese de Gaulla (přesněji terminálu 1) prožil 18 let. Kolem tohoto příběhu jsou stále nějaké otazníky a v poslední fázi k tomu přispělo jistě i to, že tento zvláštní způsob existence ovlivní lidskou mysl.

Web historyofyesterday.com píše o tom, jak se nebohý muž do této situace dostal. „V roce 1973 se Nasseri stal studentem na University of Bradford v Anglii. Během studia se účastnil studentského protestu proti poslednímu íránskému šáhovi. Íránská vláda tento počin nehodnotila moc pozitivně, takže když se v roce 1977 Nasseri vrátil zpět do Íránu (své rodné země), byl za své činy v zámoří vyhoštěn. Pak se rozhlížel po Evropě až do roku 1981, kdy ho přijala belgická vláda.“

Nasseri hledal v Evropě nějakou zemi, která by mu poskytla politický azyl, Vzhledem k tomu, že byl vyhoštěn, získal také status uprchlíka, který mu umožňoval požádat v nějakém evropském státu o občanství. Protože znal nejlépe Anglii, rozhodl se získat britské občanství a žít tam.

„V roce 1988 plánoval cestovat do Francie a z Francie pak do Anglie letadlem. Při cestě vlakem v Paříži byl zřejmě přepaden a ztratil svůj kufřík s uprchlickými dokumenty. Přesto se pokoušel pokračovat v cestě. Francouzské úřady na letišti Charlese de Gaulla mu umožnily vycestovat, ale problém nastal při jeho příletu na londýnské letiště Heathrow. Neexistoval žádný způsob, jak by se dostal přes pasovou kontrolu ven. Nakonec ho posadili na zpáteční let do Francie. Po příletu na letiště Charlese de Gaulla byl zatčen za pokus o ilegální vstup do země, protože neměl žádné doklady, které by dokládaly jeho předchozí nesnáze. Ztracené doklady také znamenaly, že Francouzi neměli žádnou zemi původu, do které by ho mohli vrátit. Tak ho policie vrátila na letiště.

Terminál letiště je považován za ‚mezinárodní prostor‘, což znamená, že není definován jako stát, a proto k životu nebo cestování tam nepotřebujete žádné doklady, nicméně bez patřičných dokladů nemůžete existovat.“

Nasseri neuměl ani jedno slovo francouzsky, byl ztracen a snažil se uživit. „Z toho, co říkali zaměstnanci letiště, se zdálo, že nikdy neměl velký zájem letiště skutečně opustit. Živil se drobnými pracemi za peníze v prostorách letiště a stravoval se v restauracích na letišti (většinou u McDonald’s). Umýval se na veřejných záchodcích a většinu času strávil pozorováním lidí kolem a čtením knih.“

Dále čtěte

Kupte si knihu rabína Lionela Blue: Zadní vrátka do nebe

Na e-shopu FORUM najdete skvělou knihu – Lionel Blue: Zadní vrátka do nebe, kterou vydalo nakladatelství…

Po několika letech zřejmě usoudil, že jeho osudem je na letišti zemřít, aniž by se ještě někdy dostal ven na čerstvý vzduch. Nakonec se o jeho situaci dozvěděl francouzský obhájce lidských práv Christian Bourguet. Ten se věci ujal, zabýval se tím asi deset let a nakonec se povedlo v roce 1999 konečně přesvědčil Belgii, aby Nasserimu poslala náhradní doklady. To by mu zajistilo povolení k pobytu ve Francii. Jenže jakmile Nasseri dokumenty dostal, odmítl se tím zabývat, protože si prý myslel, že jsou falešné, a proto se rozhodl zůstat na letišti. Zaměstnanci letiště si mysleli, že se nejspíš za všechny ty roky už zbláznil.

Nasseri nakonec v roce 2006 opustil letiště nedobrovolně, protože musel být kvůli nemoci hospitalizován. Když se uzdravil, dostal správné dokumenty a situace se vyjasnila.

Jeho příběh také inspiroval film s názvem „Terminál“. Film byl uveden v roce 2004, zatímco Nasseri stále ještě trčel na letišti. Tam ho také tvůrci filmu vyzpovídali a v roce 2005 dostal přes 300 000 amerických dolarů za práva na využití svého příběhu. Stal se tak podle médií „nejbohatším bezdomovcem v Evropě“. Svůj životní styl ale ani pak nezměnil. Dnes žije v útočišti pro lidi bez domova ve Francii, kde to nejspíš má o něco útulnější než v letištním terminálu.