HISTORIE / „Když sluch mi přeješ, hned naleznu své slovo,“ vyznal se v jedné z básní Karl Kraus své lásce, šlechtičně Sidonii Nádherné z Borutína. Jméno ji dokonale vystihovalo. Její život měl však ve změti dramatických událostí minulého století i osobních tragédií k nádheře daleko.

Přezdívali jí „krásná baronka“ básníka Rainera Marii Rilkeho, „nevěsta před Bohem“ básníka a spisovatele Karla Krause, byla femme fatale své doby. Sidonie Nádherná z Borutína vstoupila do veřejného a historického povědomí jako múza slavných mužů, zázemí a inspirace pro jejich tvorbu, jako žena, za níž se velikáni světové kultury sjížděli do jejího zámku ve Vrchotových Janovicích a kterou si pamatujeme zejména ve vztahu k nim. 

Přitom byla osobností, která si zaslouží obdiv sama o sobě. Vzdělaná, intelektuální, oddaná tradicím a zároveň pokrokově nekonvenční, sebevědomá, náruživá a v rozhovorech se svými mužskými protějšky zcela jistě rovnocenná. Ztělesňovala pomalu se vytrácející svět aristokracie, přesto hbitě dokázala využívat výhod světa moderního. Její dílo spočívá podle spisovatelky a publicistky Aleny Wagnerové především v neuvěřitelné schopnosti naslouchat. 

„Právě toto naslouchání, všeobjímající naslouchání lidem, rostlinám, zvířatům, přírodě a pečlivé rozvíjení všeho, co zde již bylo v zárodku přítomno, vytvořilo janovický park a jeho samozřejmou krásu,“ podotýká ve své knize Sidonie Nádherná a konec střední Evropy. Krásu, kterou nastupující totalitní režimy zašlapaly do země. A její stvořitelku nadobro odsoudily k životu i smrti o samotě a v zapomnění. 

Dvojí blahopřání

„Budeme-li muset blahopřát jednou nebo dvakrát, už se brzy ukáže,“ četla si v říjnu roku 1885, v době očekávání druhého potomka, Amélie Nádherná dopis od své švagrové. Prvního prosincového dne skutečně porodila dvojčata – chlapečka Karla a po krátké přestávce děvčátko Sidonii. 

Baron Karel Ludvík Nádherný a jeho žena Amélie, svobodná paní z Wisenbergu (Loučné), vedli na zámku Vrchotovy Janovice poblíž Benešova obvyklý život venkovské šlechty. Spravovali statek, stýkali se se sousedy a příbuznými na šlechtických sídlech v okolí, cestovali, pořádali hony. Pranic jim nevadilo, že „staří aristokraté“ na ně shlíželi z vrchu, jako na „zbohatlíky“ své doby.

Patřili totiž k takzvané nové šlechtě, jíž se tituly propůjčovaly na základě mimořádných úspěchů v zemědělství, průmyslu či obchodu. Rod Nádherných se povýšení do šlechtického stavu dočkal za zásluhy v oblasti hutnictví a zemědělství roku 1838, rodina matky Amélie byla takto oceněna za budování železnic v Rakousku-Uhersku.

Otec pálil bonbony na stole

Prvních deset let života prožila dvojčata Sidie a Charlie, jak jim říkali, spolu se starším bratrem Janem v harmonii, poklidu a ničím nerušené bezstarostnosti. Zámek Vrchotovy Janovice se jim stal bezpečným domovem, přilehlý park skýtal mnoho možností pro dětské hry a dobrodružství. S rodiči hovořili německy, s vychovatelkou Mary anglicky, se služebnictvem „kuchyňskou“ češtinou.

Rodiče své děti zahrnovali láskou a věnovali se jim více, než bylo ve šlechtických rodinách tehdy obvyklé.

Otec je učil jízdě na koni, bruslit, plavat i potápět se, rád s nimi různě žertoval – navzdory protestům své ženy třeba zapálil laskominy zabalené v papíře, čímž na stole k radosti dětí způsobil menší požár, nebo jim k Vánocům daroval dřevěné koně bez nohou a učil je na nich cválat okolo sváteční tabule.

V březnu roku 1895 však baron Nádherný náhle zemřel na zápal plic. Bylo mu pouhých šestačtyřicet let a desetileté Sidonii i jejím bratrům nevinné dětství rázem skončilo.

Vzdělání je pro mladé aristokratky zbytečné

Vdova dle svých slov od té doby „žila jen pro děti“, roku 1897 propachtovala velkostatek a polnosti Emanuelu Peškovi. Ještě téhož roku se cesty sourozenců rozešly. Bratři se vydali do Prahy vstříc vzdělání na právě otevřené Strakově akademii, Sidonie zůstala s matkou doma. Ne proto, že by snad v inteligenci a nadáním za nimi zaostávala. Společenský status získala narozením a pro své budoucí úkoly zámecké paní žádné oficiální vzdělání nepotřebovala – takový názor alespoň zastávala matka i dívčin poručník, strýc Vilém. Po povýšení Amélie a jejích dětí do stavu svobodných pánů roku 1898 se cena Sidonie na „trhu nevěst“ ještě zvýšila.

Dívce ovšem vidina takové budoucnosti nestačila, každou volnou chvilku trávila nad knihami. Její studnicí vědomostí, poznatků a nejnovějších událostí se stal bratr Jan, jehož příjezd pokaždé nedočkavě vyhlížela. Celé hodiny pak spolu diskutovali o četbě, nořili se do světa filozofie a umění. „V osmnácti byla pro mne tím nejsvětějším věda a nejvyšší hodnotou vědění, umění pak tou nejsladší, nejsublimovanější esencí všeho kolem mne. Univerzita mi dopřána nebyla. A společenský život byl pro mě prázdný a tristní,“ přiznává deníku.

„Lesk, za nímž se skrývala jen prázdnota, to nebyl její svět, nudil ji,“ uvádí Wagnerová. „Velmi dobře věděla, že plesy, na které se horečně těšilo tolik mladých dam jejího stavu, nebyly ničím jiným než sňatkovými burzami.“ A k tomu se rozhodně propůjčit nechtěla. Raději četla knihy, chodila na koncerty, do divadel či cestovala s matkou. Právě cestování se později stalo její velkou vášní. 

Neuspokojený krasoduch

Nezájem o společenské akce jí vynesl nálepku „příliš emancipované“ a „excentrické“ dámy. Ji to nikterak netížilo, naopak těžkosti jí dělaly stále napjatější vztahy s matkou. Ta si v dopise roku 1908 Janovi stěžovala: „Sidie se jistě nerozhodne pro šťastný, spokojený, byť neromantický domov a bude jako neuspokojený krasoduch bloudit světem a nepozná to, co je nejkrásnější, nejideálnější a co dává bytí smysl: šťastný rodinný život!“

Sidonie však trpěla při jakékoliv myšlence na jakýkoliv rozkaz nebo nátlak. „Mnoho nocí jsem prokřičela, protože jsem věděla, čím jí jen mohu zlomit srdce,“ psala. Nakonec aspoň částečně dosáhla svého a vymanila se z vlivu matky i poručníka. „Byla mi přiznána roční apanáž a mohla jsem dělat, co jsem chtěla. Mamá to často zraňovalo…“

Smrt matky v roce 1910 čtyřiadvacetiletou Sidonii velmi zasáhla. „A nyní je pryč, navždy, už nikdy to nebudu moci napravit, nikdy poprosit za odpuštění, celý život v sobě budu muset nést, že jsem odstrčila a zarmoutila velkou lásku…“ 

Období smutku a nejistoty rozptýlila v srpnu roku 1910 návštěva Rainera Marii Rilkeho, s nímž se poprvé setkala ve Francii v ateliéru sochaře Augusta Rodina. Ženatý básník, duševně vyčerpaný, pobýval ve Vrchotových Janovicích celkem třikrát a perlu uprostřed krásné přírody si podle svých slov zamiloval jako domov, který nemohl nikde jinde nalézt.

Se Sidonií trávil většinu času, jejich společný čas plynul v rozhovorech, předčítání z knih, procházkách po okolí, jejich duše souzněly, přesto z nich nikdy nebyli milenci. Spojilo je nicméně silné přátelství a prostřednictvím četných dopisů vydrželo až do básníkovy smrti roku 1926.

„Vy jste měla onu spásnou víru toho, kdo ví: a proto jste byla mou nejmilejší posluchačkou, mou nejbystřejší, tou, kterou nikdo neviděl a kterou jsem přece přede všemi jinými cítil, že tam je a naslouchá,“ psal jí v jednom z dopisů.

Malíř ji zklamal

Zamilovala se do jiného, do malíře Maxe Švabinského, který se snažil na obraze zachytit její jemný šarm a noblesu. Umělcovo manželství té doby procházelo krizí a v mladé aristokratce našel novou múzu, tolik potřebnou pro své dílo. „Byl jí fascinován, ale důležitá pro něho byla především její tělesnost, nikoli její osobnost a vnitřní život,“ píše Wagnerová. Jakmile se inspirace v díle naplnila, konkrétně v její barevné litografii, zájem začal z jeho strany upadat a pozornost upřel k jiné ženě. Sidoniiny pozvánky k návštěvě Janovic odmítal, na dopisy odpovídal čím dál méně.

Pak přišla hrozná zpráva z Mnichova. Milovaný bratr Jan, stále více sužovaný syfilidou, se v květnu roku 1913 ze strachu z bolestivého konce zastřelil. S jeho smrtí se Sidonie smiřovala velmi těžko. „Bratra mi nemohl nahradit nikdo, naše sounáležitost byla jedinečná, mimořádná, patřil k mému naprosto nejvlastnějšímu světu,“ píše v březnu 1948.

Muž, od něhož utíkala a vracela se k němu

Téhož roku jí do života vstoupil další osudový muž – v září 1913 potkala ve vídeňské kavárně novináře Karla Krause, kritika rakouské společnosti. Připomínal jí bratra. Scházeli se a rozcházeli se až do Krausovy smrti v roce 1936. Váhala, jak s jeho i vlastními city naložit. „Ty jediná ženo, kterou i při hovoru o literatuře toužím obejmout, ty vzácná milenko, k níž lze hovořit, jako bych ji objímal,“ vyznával se jí, zatímco ona si zapsala: „ (…) Musí dojít k rozchodu. Stále méně mu dokážu odolávat; čím více roste jeho láska, tím méně jsem schopna se od něho odpoutat.“

Krátce od něj dokonce v roce 1920 unikla do sňatku s jiným mužem, vzdáleným příbuzným, excentrickým aristokratem Maxem Thun-Hohensteinem. Pořádal veřejná vystoupení, při nichž na čtyřech předváděl chůzi a běh zvířat, nebo třeba mluvil a stál na hlavě. Že šlo o předzvěst duševní nemoci, jež jej nakonec přivedla do ústavu pro duševně choré, kde roku 1935 zemřel, zatím nikdo netušil. Po pouhém půl roce od něj Sidonie se strachem prchla zpět do Krausovy náruče.

Po smrti bratra Charlieho  v roce 1931 převzala správu statků, po smrti Krause o pět let později už novou lásku nehledala. S loveckým klouboukem, cigaretou v ústech, jichž údajně vykouřila až sto denně, za deště v holínkách, v létě v lehkých a prostých šatech, klečela celé dny u záhonů či skupin rostlin a plela, sázela, okopávala, cit a něhu věnovala květinám, pocity osamělosti rozbíjela lopatou a hráběmi.

Skončila na statku

Brzy ale měla ztratit ještě mnohem víc. Za nacistického protektorátu se Vrchotovy Janovice ocitly v prostoru, kde se okupanti rozhodli zřídit cvičiště vojsk SS. „Žiji zde od narození a jsem tak srostlá s každým předmětem, s každým kamenem, že jakékoliv ohrožení ve mně vyvolává nesmírnou úzkost,“ zoufala si. Vůči „těm odporným Němčourům“, jak jim říkala, mobilizovala všechny své síly, aby svůj domov ochránila. Marně.

Nacisté na jaře 1944 zámek vyvlastnili a Sidonii donutili k odchodu. Zámecké prostory se proměnily v kanceláře, ubytovnu důstojníků a tankovou školu SS, zatímco Sidonie našla přístřeší na nedalekém statku, ve dvou místnostech, bez elektrického proudu, bez tekoucí vody. Ve skromných podmínkách se dočkala konce války, „na míle vzdálená od svých bytostných zájmů, ode všeho duchovního a krásného, pro co mi připadá hodno žít, naprosto vykořeněná“.

„Sotva SS opustilo zámek, vtrhlo do něj obyvatelstvo, aby jej vyrabovalo. Nadarmo jsem uzamkla brány, násilím je vždycky znovu otevřou, včera tam byli i Rusové, každý si vezme, co chce,“ líčila chvíle po konci války. Ani ty jí nepřinesly kýžený klid. Nehlídaná zámecká brána se lidem stala vstupenkou do světa, který jim byl doposud zapovězen. Se sovětskými vojáky zažila i další nehezké okamžiky: „Jeden důstojník mi ukradl zlaté hodinky, které ležely na nočním stolku, přijeli potají v noci a sebrali mi mé nové auto, z chléva vzali mladou krávu a porazili ji…“ 

Po odchodu sovětských vojáků se do zámku v létě roku 1945 nastěhovala jednotka československé zahraniční armády a pobývala zde až do listopadu roku 1946. „V jídelně postele vojáků, záhony rozšlapané vojenskými botami – muset se na něco takového dívat jsou pro mě pekelná muka – tisícero smrtí…“

Každá drahá bytost mi byla předčasně vyrvána

S odhodláním sobě vlastním se rozhodla zámek a park bránit, uchovat jeho existenci. Přes den se věnovala obnově a péči o svůj poničený domov, po večerech trávila čas korespondencí s historikem umění Václavem Wagnerem a americkým malířem Albertem Blochem. „Osud – nebo vyšší moc – chtěl tomu, že mi každou drahou bytost, ať už to byl člověk nebo nebo pes, předčasně vyrvala smrt. Nezbylo nic, nezbyl nikdo. Jen touha,“ svěřovala se mu. Jindy zase psala: „Jsou dny, kdy – a právě i teď v této dlouhé, temné noci – se musím soužit sama až do rána tak, že svou osamělost stěží dokážu snést.“

Počátek února roku 1948 jí přinesl další ránu. Nový zákon omezil výměru zemědělských usedlostí na 50 hektarů, což pro Sidonii znamenalo konec – z výtěžků okleštěného hospodářství nebylo možné finančně utáhnout provoz zámku a parku. Navíc na ni obec podala žalobu pro „aktivní podporu okupační moci“, šetření bylo zastaveno až v září téhož roku s tím, že obvinění bylo lživé. Pachuť z nových časů přetrvávala dál.

„Je to hrůza, co oni dělají, člověk se musí za vlastní národ stydět,“ píše v únoru 1948. Po komunistickém převzetí moci v zemi se jí zhroutil svět, v její zemi už pro ni náhle nebylo místo. Věděla, že o domov znovu přijde, že musí odejít. Cenné předměty se snažila poschovávat u přátel v Praze, vízum nedostala, zvolila útěk s pomocí rodinného přítele Maxe Lobkowicze. 

S pouhým malým kufříkem odjela v září roku 1949 z Prahy do Chebu a po několika dnech již kráčela po boku převaděče přes hranice. „Ještě nikdy nebyla měsíční noc tak omamná jako před týdnem, kdy jsem uháněla přes pole a brambořiště, pohraničníci za mými zády volali: ‚Stůj!‘, a pak jsem se konečně ocitla v první německé vesnici,“ popisovala. Tabuli s německým názvem vesnice prý chtěla samou radostí obejmout. Byla na svobodě. 

Opuštěnost až do hrobu

Usadila se v Londýně. Aby měla prostředky na živobytí, prodala svou korespondenci s Rilkem za 450 liber. Nadechla se k novému životu. Naposledy a bohužel ne na dlouho. Už příštího května jí lékaři oznámili, že trpí rakovinou plic. Podlehla jí ještě téhož roku, posledního zářijového dne roku 1950. 

Na Sidonin náhrobek v Denhamu nechali její blízcí vyrýt: „Kde domov můj, kde vlast má?“ Do svého drahého domova se vrátila až téměř po padesáti letech od své smrti. Teprve roku 1999 byly její ostatky uloženy na malém rodinném hřbitově, rozkládajícím se v zámeckém parku.

Svůj nekrolog napsala dva roky před smrtí v jednom z dopisů Albertu Blochovi. Končí slovy: „Byla ale ještě jiná doba, mnohem, mnohem pozdější, kdy ji stihla s ničím nesrovnatelná pohroma a konec jejího života zalila náhlou, nepochopitelnou temnotou. (…) A ona věděla, že jí v té tak propastné, nepředstavitelné opuštěnosti nebude žádné pomoci a že potrvá až do hrobu.“