Jsou to dva mladí evangeličtí faráři a také youtubeři. Jakub Malý a Karel Müller si říkají Pastoral Brothers a před třemi lety je napadlo vytvořit něco unikátního. Začali točit videa o Bohu, bibli a víře. Bourají stereotypy s humorem, sebeironií, srozumitelně a dobře. Strefují se přitom i do současné situace a politické scény. Za tu dobu je začaly sledovat desítky tisíc lidí. Cesta původních ateistů k víře v Boha přitom začala až na gymnáziu, kdy přišli do kontaktu s křesťanstvím a to se jim zalíbilo. V rozhovoru pro Revue FORUM (předplatné objednávejte zde) promluvili o aktuálním stavu společnosti, názorech na církev i o tom, jestli jsou Češi skutečně takoví bezvěrci a co je na křesťanství vlastně nejvíce láká.
Rok 2020 byla velká zatěžkávací zkouška celé společnosti, která, zdá se, jen tak neskončí. Na začátek proto těžká otázka – kde by lidé, z vašeho pohledu, měli hledat naději z této možná na první pohled bezvýchodné situace a neztratit víru?
Karel: Sami teď řešíme, jak neztrácet naději. Já tu víru mám, do kostela chodím už deset let a tu naději pro sebe taky stále hledám. Ale v posledních týdnech za mnou přišlo pár lidí s tím, že právě naopak tu víru objevili. Řeší, co s tím a jak to uchopit. Někteří lidé, kteří jsou citlivější, teď podporu potřebují. Vnímám zvýšený zájem o naše křesťanská témata.
Jakub: Můžeme samozřejmě říkat ty otřepané fráze, jako že bychom měli hledat naději v maličkostech, radostech a starostech běžného dne a ne v těch velkých věcech, na které jsme byli donedávna zvyklí. Můžeme upínat jakési naděje k nadcházejícím volbám, ale zase to nechceme nějak přehánět, že budou spásné; spíš to brát jako takové poučení – volit lidi, kteří mají aspoň nějakou základní politickou odpovědnost. Karel řekl zajímavou věc. Spousty lidí, kteří víru předtím vůbec neřešili, ji najednou v covidové době nacházejí a naopak ti, kteří chodili do kostela běžně, mají krizi víry.
AKTUÁLNÍ ČÍSLO REVUE FORUM KUPUJTE ZDE
Já o vás vím, že když jste se učili farářskou praxi, tak vám bylo řečeno, abyste učili o víře tak, aby to hlavně bavilo vás. To se propisuje i do vašich videí. Je ale i přesto těžké oslovovat Čechy, kteří jsou jedni z nejateističtějších národů na světě?
Karel: Byť najdete pár zatvrzelých ateistů, tak i ten zájem o nás svědčí, že lidi jsou zvědaví, co jim církve mohou nabídnout. V médiích se často objevují rozhovory se zajímavými postavami církve, jako jsou Vácha nebo Halík… lidi to zajímá. A právě na nás pak leží důležitý úkol něco pořádně říct. A něco pořádného, nejenom fráze. Jen musíme najít cestu, jak s těmi lidmi komunikovat.
Jakub: Je to hodně o té formě. Jen tak najednou přijít s tímhle tématem třeba v běžném rozhovoru v hospodě, to se lidi spíš ošívají a tvrdí, že moc nevěří a s kostelem nechtějí mít nic společného. Ale pak brouzdají na internetu, pustí si video a najednou zjistí, že mluvíme normálně a že se mohou i něco dozvědět. Jsou k tomu přístupní, protože to dostali ve formě, která je pro ně teď momentálně stravitelná.
Takže to není tak, že by byli Češi neochotni přistoupit na víru, ale spíš hledají způsob, jak k ní přistupovat?
Karel: Myslím si, že lidé mají velkou nedůvěru k institucím, což se není čemu divit. Vidí kardinála Duku v nějakém hábitu, jak šíří fake news, a já se pak vlastně taky nedivím, že to ty lidi štve.
Jakub: Na jednu stranu mají někdy předsudky vůči církvi nebo farářovi, jak by měl vypadat a jak podle nich jedná. Já tu ale nejsem od odsuzování nebo abych zdvihal přísný otcovský prst. S Karlem se snažíme tyto bariéry mezi Bohem, faráři a lidmi bořit. Lidi nám pak často říkají, jak jsou překvapeni, že jsme vlastně fajn, což od nich bývá ta největší pochvala (smích).
V Českobratrské církvi evangelické, kde působíte, není klasický institut zpovědi. Do jaké míry je součástí vaší práce jakási terapeutická činnost?
Karel: Nejsme terapeuti a je potřeba znát tu mez. Naším úkolem je rozpoznat, co je ještě naše kompetence a co můžeme s lidmi dělat – jako třeba podpůrné rozhovory, probrat jejich situaci, a kdy máme mít na vědomí, že některé věci musí řešit jejich terapeuti.
Jakub: Pastorační práce spočívá v tom, že ti lidé vědí: „Tady jsem a ty se mi můžeš vypovídat – nikoli vyzpovídat.“ Je to strašně důležité, že se mohou někomu nestrannému svěřit. Občas se nás ptají lidi, „co si o tom myslí Bůh“. To zase musíme znát nějakou svoji hranici. Do Boží hlavy nevidíme, nemůžeme vědět, co si aktuálně myslí, a tak sáhneme po bibli, jestli tam nejde najít nějaká myšlenka, která se blíží těm daným problémům člověka. Má to být vždycky radostná věc, povzbuzující.
Je vůbec těžké takhle naslouchat lidem? Popřípadě bylo těžké se naučit naslouchat lidem?
Karel: Nás to nikdo moc neučil. Já jsem se to musel naučit v rámci krizové intervence během ročního výcviku. Dal jsem si zadání na začátku, že nechci žádným lidem ublížit. Když se mi pak začali svěřovat, těžko jsem hledal hranici mezi tím, co prožívám já, a tím, co prožívají oni. Musel jsem se vnitřně zpevnit a být dobře nápomocen, protože ze začátku mě to bylo schopno spláchnout s nimi.
Jakub: Pro mě nebyl problém naslouchat, ale odstranit tu potřebu lidem radit a nebo to za ně vyřešit. Opora – to jo, ale rozhodně není možné řešit samotné problémy.
Karel: Ono je trochu umění si zvyknout na tu bezmoc, že stejně to nevyřešíte vy a že je maximálně můžeme podpořit a být tam s nimi. A musíte si zvyknout, že to může dopadnout někdy třeba i špatně.
V rámci vaší pastorační práce se setkáváte s mladšími lidmi. Jaké problémy, v obecnosti, mladší generace Čechů řeší v současné covidové době?
Karel: Já mám ve své gesci studenty a ti jsou hodně nervózní z výuky. Bojí se, že se toho moc nenaučí, že jim chybí kontakt se spolužáky. Že si nejsou jistí, jak zvládnou zkoušky. Jsou uvržení do nejistoty. Maturanti na škole, kde učím, jsou z toho úplně hotoví. Do toho se brutálně rozevírají nůžky mezi dětmi, jejichž rodiče mají čas se zajímat o jejich studium, a rodiči, kteří nezvládají třeba ani sami sebe, natož své děti. A to ne jejich vinou.
Jakub: Kdo ví, co řeší děcka, která to měla těžké v rodinách už předtím, natož teď, když jsou s rodiči pořád. To musí být tvrdé.
Já přemýšlím nad tím, kam vlastně takovéto uzavírání se do izolace povede dál. Jakým způsobem to podle vás změní společnost?
Karel: Já doufám a věřím, že jakmile se opatření zvolní, tak se zase zvedne zájem o setkávání. Ale nechci tím říct, že se to všechno hned vrátí. To, co bylo normální ještě loni, už nebude. Tato roční situace je tak velký zářez, že si možná budeme muset zvykat na nový normál. A teprve uvidíme, co přesně to bude. Trochu se bojím, že kromě té vlny covidové přijde jiná vlna, a to budou psychické trable. Spousta lidí tomuto tlaku horko těžko odolává. Bojím se, že se zvednou počty lidí s úzkostmi, že stoupne počet sebevražd. Myslím si, že nastane fáze nového budování – jak fyzického, tak duchovního.
Jakub: Četl jsem, že po listopadu 1989 byl enormní zájem o křesťanství, o mše a bohoslužby. A pak to postupem času utichlo. Částečně si za to mohly církve tenkrát samy, ale částečně je to přirozený lidský běh, že co jsme nemohli, tak můžeme, přejíme se a pak už nás to nezajímá.
Celý rozhovor najdete v Revue FORUM. Objednávejte ZDE nebo kupujte v trafikách a na čerpacích stanicích OMV.
