Tisková konference vlády FOTO: Úřad vlády ČR
FOTO: Úřad vlády ČR
Velkým tématem, o kterém se v posledních dnech často mluví, je, do jaké míry současné zdražování a inflace dopadá na střední třídu a jak moc by jí vláda měla pomoci. Andrej Babiš a jeho hnutí navrhují velké množství plošných opatření a kritizují Fialovu vládu za to, že občanům nepomáhá. Premiér Fiala naproti tomu plošnou pomoc odmítá s tím, že kdyby se realizovaly nápady opozice, budeme za chvíli chudí všichni, a říká, že jeho kabinet zvyšuje sociální dávky tak, abychom zachytili i ty, kteří padají ze spodního okraje střední třídy. Nakolik by se střední třídě mělo pomáhat a kdo to vlastně je?
Předseda vlády Petr Fiala mimo jiné argumentuje tím, že kdyby stát pomáhal plošně všem, například zastropováním cen, vedlo by to k dalšímu zadlužení státu, které by stejně nakonec ve výsledku ze svých daní zaplatila především střední třída, která táhne ekonomiku.
V rozhovoru pro Deník tento týden ohledně opatření, která navrhuje opoziční ANO, a kolik by to státní rozpočet stálo, prohlásil: „Nám propočty vycházejí na dvě stě miliard. Znamená to, že by nestačilo ani to, co by stát vybral od lidí na daních, ale ještě bychom si museli odněkud půjčit. A čím víc si půjčujete, tím je to dražší. Obrovské peníze stojí obsluha dluhu a splácení úroků. To nám radí jako řešení v době inflace? Jediné, co by se stalo, je, že by všichni zbankrotovali a zaplatila by to střední třída. Touto cestou se nedá jít.“
Problém spočívá v tom, že střední třída samozřejmě není homogenní skupina. Patří do ní jak relativně chudí lidé, tak i ti relativně bohatí a sociální dávky mohou sice pomoci těm, kteří jsou na tom nejhůře, ale určitá skupina lidí může mít nemalý blok si o ně zažádat, nemluvě o tom, že přístup k nim není úplně jednoduchý. A ne všechno lze řešit touto cestou.
Petr Fiala má pravdu v tom, že vyšší státní zadlužení by stejně nakonec na střední třídu dopadlo. Stát by ovšem tenhle tlak na ni mohl rozložit v čase a upravit tak, aby v žádný moment nebyl úplně drtivý, což v nadcházejících měsících dost možná bude. Na druhou stranu, kdyby ho dnes vzal na sebe zcela, k čemuž směřují Babišovy návrhy, a následně ho nezvládl řešit a pouze by ho tlačil před sebou, jistě by se mohlo stát, že jednoho dne by na střední třídu dolehl ještě více zdrcujícím způsobem. Tato obava je namístě, je však třeba si dát pozor i na opačný extrém.
Preventivní opatření proti chudnutí střední třídy
Hledat tu hranici je obtížné. Politický analytik Lukáš Jelínek tento týden v deníku Právo napsal: „Premiér Fiala by se měl konečně vydat na špacír mezi lidi. Zjistil by, jak moc se mýlí, když neochotu k plošným opatřením ve prospěch občanů sužovaných inflací, dražšími energiemi, pohonnými hmotami atd. odmítá s vysvětlením, že by vše zaplatila střední třída. Právě o ni tu totiž začíná jít. O učitele, lékaře, drobné podnikatele, zaměstnance s lepší kvalifikací, úředníky, jedince převážně ve státních službách.“
Jelínek dále upozorňuje: „Střední třída je pilířem společnosti, byť je u nás historicky podfinancována, takže ji snáz definujeme podle statusu než výdělku. Když se chudne, chudne v Česku i střední třída – a vzhlíží k pomocné ruce státu. To si Fiala na rozdíl od opozičního lídra Babiše neuvědomuje.“
Opět se tak dostáváme k tomu, jestli je úkolem státu bránit chudnutí společnosti, respektive střední třídy. Jedna věc je nastavovat podmínky k tomu, aby společnost bohatla, a druhá brát chudnutí na sebe. Tím, že ho stát na sebe vezme, samozřejmě nezabrání tomu, aby časem stejně na společnost dopadlo. I když tak lze získat dobu potřebnou na to, aby se podnikly kroky (například směřující k většímu ekonomickému růstu), které mu zabrání. Ani v takovém případě by se to však s rychlostí zadlužování státu nemělo přehánět.
Zároveň, jak poukazuje ekonom Daniel Münich na svém facebookovém profilu, se již jedno preventivní opatření proti chudnutí střední třídy učinilo: „Ve společnosti rostou obavy a roztrpčení, že se vláda spíše než o pomoc střední třídě před dopady inflace (nezaměstnanost zůstává extrémně nízká) stará více o pomoc uprchlíkům. Je asi dobré chatrné paměti připomenout, že střední třídě dopady současné inflace více méně kompenzuje velké snížení daně z příjmů díky způsobu zrušení superhrubé mzdy od roku 2021. Když se to tehdy schvalovalo, tak se nezamýšlelo, ale dnes to tak v podstatě je. Lze si to snadno spočítat na základě vyčíslených dopadů ve studii IDEA,“ zdůraznil Münich.
A dodal: „Mimochodem se to daňové snížení tehdy plánovalo jen na dva roky. Teď ale už vypadá napořád. Ne že bych střední třídě včetně sebe více peněz nepřál. Ale jsem soudný a vím, že co by vláda střední třídě na jedné straně teď blahosklonně dala, jinde a jindy by si tato či příští vláda vzaly zase zpět i s úroky.“
Takhle jednoduché to nakonec je. Jistě, oddalování nepříjemných věcí v čase může mít kromě nevýhod i své výhody, pokud jsme schopni získaný čas nějak využít a své problémy pouze nehrneme před sebou. Nejrozumnější je asi ten přístup, kdy se všechny potíže řeší postupně a po částech, a nikoli tak, že se bezezbytku odkládají do budoucnosti, ze které na nás dříve si později vypadnou.
