Raketový útok USA na Sýrii a ostrá slova prezidenta Trumpa mohou být součástí dobře připravené strategie, která povede k ukončení občanské války v Sýrii.
Veřejnou debatou častěji zmítají emoce než hodnotné argumenty. Nejinak tomu je v případě pátečního útoku na syrskou leteckou základnu, který USA prezentují jako odvetu za použití chemických zbraní syrskou vládou. Ano, dost možná to byla dobře využitá záminka. I tak je třeba podívat se střízlivě na šest let probíhající válku v Sýrii a pokusit se porozumět kroku, který americký prezident Donald Trump učinil a kterým šokoval mnohé, kteří jej považovali za izolacionistu. Přitom by stačilo přečíst si před rokem vydanou knihu (v českém překladu) „Vraťme Americe její velikost“ – program, se kterým šel Trump do voleb. Jednat z pozice síly – to je jeden ze základních prvků Trumpovy osobnosti, který užíval v byznysu, který hodlal používat i v politice a který právě teď mnozí nechápou. Někomu to může připadat jako „agresivní“ nebo „imperialistická“ pozice.
V důsledcích je však užití principu „peace through strenght“ (mír skrze sílu) nejefektivnějším řešením konfliktních situací. V této souvislosti můžeme připomenout třeba Ronalda Reagana a jeho cestu k ukončení studené války. Začalo to osočováním tehdejšího prezidenta z nerozvážnosti a ohrožování národní bezpečnosti. Jenže nebýt zvyšování výdajů na zbrojení a prvotní eskalace napětí, Gorbačov by zřejmě s Reaganem nikdy neusedl k jednomu stolu a studená válka by neskončila, minimálně ne tak hladce a navenek poklidně, jak se v závěru osmdesátých let minulého století stalo.
Vraťme se nyní k Sýrii. Od vypuknutí občanské války zde proti sobě stojí čtyři strany:
1) vláda – šíité (náboženská menšina), ke které náleží prezident Asad, podporovaný libanonskou šíitskou teroristickou organizací Hizballáh, která vede permanentní válku proti Izraeli, našemu významnému spojenci v boji proti islámskému teroru a jedinému demokratickému státu v regionu
2) opozice – sunnité (většina obyvatelstva), krom dílčích ozbrojených skupin zde vojensky působí i sunnitská teroristická organizace al-Káida,
3) Islámský stát – samostatně fungující islámská teroristická organizace,
4) „Syrské demokratické síly“ – Kurdové, válčící jak s vládními jednotkami, tak s teroristy.
Rusko stojí od začátku konfliktu za Asadovou vládou a zaměřuje se na boj s Islámským státem i s teroristickými skupinami v rámci tzv. opozice. USA podporu směřují zejména ke kurdským skupinám a v minulosti z jejich strany několikrát zazněly výzvy k Asadově odstoupení. Takto probíhající konflikt je bez šance na ukončení a vyžaduje promyšlenou novou strategii. Zdánlivá eskalace střetu zájmů Ruska a USA v Sýrii může být dobrým začátkem pro nový postup a novou cestu k ukončení války. Kurdové jsou menšinou (cca 9 % obyvatelstva), a přestože jsou jedinou stranou zasluhující si v rámci této války podporu demokratického světa, nejsou schopni převzít moc nad celým státem.
Okolnosti amerického útoku na syrskou leteckou základnu naznačují, že je to tah, který v první řadě vysílá vzkaz „jsme připravení zasáhnout“ a „my budeme diktovat podmínky“. Rusko bylo informováno Pentagonem, předalo informaci Sýrii a páteční útok tak neměl téměř žádný reálný výsledek, pouze ten symbolický. Trump si napravil reputaci u americké veřejnosti a slovy konzervativních komentátorů „prokázal skutečné vůdcovské schopnosti“. Zároveň však vyslal vzkaz, že „civilizovaný svět se musí spojit, aby ukončil masakr a krveprolití v Sýrii a skoncoval s terorismem všeho druhu“. To jsou poměrně silná slova a u těch jistě nezůstane.
Věřím, že současný americký prezident bude v zahraniční politice více jako George W. Bush a méně jako Barack Obama. Proč? Protože zatímco Bushova válka v Iráku, ať ji hodnotíme kladně, nebo záporně, byla vedena profesionálně a po jejím skončení Američané dohlíželi na stabilizaci země a „předání moci“, zásahy vedené Obamovou administrativou (např. bombardování Libye a podpora tzv. arabského jara vůbec) skončily tragicky – rozvratem zemí a vzestupem islámských radikálů. Nehledě na to, že za velkého potlesku „liberálních světoobčanů“ a pacifistů Obama stáhl všechny jednotky z Iráku, načež tam znovu propukla občanská válka. Zkušenosti z historie tak ukazují zásadní rozdíl mezi nezodpovědnou zahraniční politikou demokratických vlád a dobře promyšlenou zahraniční politikou republikánských vlád, které dotahují akce do konce a sázejí více na pragmatismus než na lidskoprávní „zaklínadla“, tolik oblíbená u Clintona, Obamy a jeho někdejší ministryně zahraničí Clintonové.
Samotný Putin se k americkému zásahu nevyjádřil a dá se čekat, že Trump převezme iniciativu a bude chtít dovést konflikt v Sýrii ke konečnému řešení, jehož součástí bude zlikvidování teroristických organizací, což je v zájmu syrské vlády i Kurdů. Zároveň dává syrské vládě najevo, že on ústupky dělat nebude, zatímco od ní budou muset přijít, ať už se jedná o personální záležitosti, dlouholetou diskriminaci Kurdů, nebo ukončení „tažení“ proti Izraeli a spolupráce s Hizballáhem. Rusko možná nakonec sehraje roli „prostředníka“ (kterou si ostatně v pátek vyzkoušelo) a konflikt v Sýrii bude doveden ke konci, který zaručí bezpečnost nejen tamnímu obyvatelstvu, ale zejména Evropě, která je pod náporem masové imigrace a teroristických útoků. Pokud je cílem Trumpovy administrativy zahnat Asada do kouta, ukázat svou sílu a využít ji k obnovení míru a stability v regionu, ať s Asadem, nebo bez něj, je úkolem všech demokratických civilizovaných národů, aby tuto snahu podpořily, porazily islámský terorismus a zaručily bezpečnost svým občanům.
Autor je členem Občanské demokratické strany a olomouckého klubu Mladých konzervativců.
