Americký prezident Donald Trump v rozhovoru s mexickým lídrem Enriquem Peňou Nietem údajně uvedl, že by Mexiko mělo lépe zvládat boj se zločinci, nebo se o ně na mexickém území postarají americké ozbrojené síly. Většina médií toto prohlášení charakterizovala jako výhrůžku. Mohl by si takový zásah Donald Trump dovolit?

Ačkoli není zcela jasné, co prezident Trump ve skutečnosti řekl, je třeba uvést, že mezinárodní právo za určitých podmínek zásah ozbrojených sil proti zločincům v jiném státě povoluje a v mezinárodních vztazích se jedná o relativně standardní situaci.

Tato možnost je dokonce pro oblast mezinárodního námořního práva kodifikována. Problematiku zásahů ozbrojených sil proti zločincům jiného státu na souši pak upravuje mezinárodní obyčejové právo.

Právo na sebeobranu

Doktrína, na které je toto oprávnění založeno, vychází z názoru, že ten, kdo je podezřelý z trestné činnosti, nesmí těžit z pouhého aktu překročení hranic do jiného státu, i když je pronásledováním zločince narušena suverenita druhého státu.

Počátky uplatňování této doktríny spadají do třicátých let minulého století, ale po teroristických útocích z 11. září 2001 získala doktrína nový rozměr. Mezinárodní právo tehdy akceptovalo myšlenku, že právo státu na sebeobranu zakotvené v Chartě OSN je možno uplatit i proti nestátním entitám, a zároveň uznalo, že právo pronásledovat zločince na území jiného státu je výrazem práva na sebeobranu.

Na základě výše uvedených skutečností nebyly za porušování mezinárodního práva považovány keňské vojenské akce proti bojovníkům aš-Šabáb v Somálsku, vojenské akce Indie proti ozbrojencům v Myanmaru ani kolumbijské útoky proti táborům Revolučních ozbrojených sil Kolumbie umístěných v Ekvádoru.

Doktrína není přijímána bezvýhradně

Možnost zasáhnout proti zločincům na území jiného státu je však dána pouze v případě, že tito zločinci páchají trestnou činnost na území zasahujícího státu.

Přesně o to jde v případě mexických „bad hombres“, kteréžto označení Trump použil. Mexické gangy totiž do Spojených států amerických pašují drogy, zbraně a nelegální imigranty a páchají další trestnou činnost, po jejímž spáchání se uchylují zpět do Mexika.

Tak jako téměř nic v mezinárodním právu, ani popsaná doktrína není přijímána bezvýhradně. Někteří právní teoretici ji považují pouze za pokus přeměnit jeden z principů mezinárodního námořního práva za jeden z aspektů práva na sebeobranu.

Další komplikací je, že tato doktrína nenarušuje právo suverénního státu poskytnout azyl pronásledované osobě, jak se to stalo například v případech Juliana Assange a Edwarda Snowdena.

Po vzoru Pancho Villy

Pronásledování mexických zločinů americkými ozbrojenými silami na území Mexika však není vůbec ničím novým. Když v roce 1915 začal José Doroteo Arango Arámbula alias Francisco „Pancho“ Villa vraždit americké občany v Texasu, Novém Mexiku a Arizoně s cílem vyprovokovat americkou intervenci do Mexika, nařídil prezident Wilson vyslání vojenských oddílů na mexické území.

Ačkoli byly vztahy mezi Pancho Villou a mexickou vládou napjaté, mexická vláda odmítla americkou expediční akci schválit. Ani tato skutečnost však nezpůsobila to, že by snaha americké vlády dopadnout vraha svých občanů, která narušila suverenitu druhého státu, byla považována za porušení mezinárodního práva.

Pokud by Donald Trump postupoval obdobně, nebylo by jeho krokům z hlediska práva možno nic vytknout.