Byl horký červencový večer a většina obyvatel Istanbulu vedla své každodenní životy. Byl mezi nimi i armádní veterán Sabri Ünal. Dnes je tomu rok, kdy tento muž učinil rozhodnutí, na které nikdy nezapomene.

Když se dozvěděl, že ve městě je vzbouřená část armády, vydal se do centra. Chtěl se dostat na most přes Bospor, aby se přidal k živému bloku proti postupu pučistů. Ale tam už nedošel.

Po cestě narazil na tanky vzbouřenců a udělal něco, co by běžného smrtelníka v danou chvíli nenapadlo – vrhl se pod pásy tanku. Vojáci už nestihli zastavit.

Ünal jako zázrakem zůstal ležet přesně mezi pásy a vyvázl bez zranění. To ale nebylo všechno, za chvíli se ulicí řítil druhý tank a Ünal se z nějakého důvodu rozhodl svůj riskantní kousek zopakovat, aby tanku zabránil v cestě.

Podruhé takové štěstí neměl a tank mu rozdrtil pravou ruku. Dramatickou situaci zachytily bezpečnostní kamery. Zranění bylo natolik vážné, že hrozila amputace. Doktoři ale Ünalovi ruku zachránili pomocí kožních štěpů. V nemocnicích strávil tři měsíce. Ošklivé jizvy mu budou navždy připomínat osudový červencový večer.

„Nebyl jsem vyděšený a nevyčítám si to. Ale jsem uvnitř stále naštvaný,“ řekl Ünal reportérovi BBC. „Někdy si říkám, že kdybych běžel víc doleva, možná bych neutrpěl takové zranění. Na mostě přes Bospor by se mi třeba nic nestalo, ale taky mě mohli zabít,“ dodal Ünal v narážce na střety obyvatel s vojáky na bosporském mostě. Lidé tam zabarikádovali valem těl cestu tankům a obrněným vozidlům. Ráno se vzbouřenci vzdali.

Prezident Erdoğan označil Ünala za „soudruha a přítele“. Turecká média ho považují za ztělesnění hrdinného odporu tureckých obyvatel. Mnoho z nich nemělo takové štěstí. Noční boje v Istanbulu a Ankaře nepřežilo nejméně 270 lidí, včetně 170 civilistů. Sám Ünal se za hrdinu nepovažuje a během bojů přišel o kamaráda. „Abych byl hrdinou, musel bych ty tanky zastavit. Mohl jsem udělat mnohem víc,“ vysvětluje.

Turecko si dnes připomíná výročí zmařeného pokusu o vojenský převrat, z něhož vláda prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana viní hnutí duchovního Fethullaha Gülena. Lidé se vydají mimo jiné na bosporský most. Sabri Ünal se tam tentokrát dostane bez problémů. Podle svých slov bude hrdě mávat tureckou vlajkou.

Pro oběti puče se do tureckého veřejného prostoru vžil výraz mučedník. Turecká města zaplnily poněkud kýčovité kresby odboje obyvatel proti pučistům pod názvem Legenda 15. července.

Dalším takovým hrdinou 15. července je Metin Dogan, který se svezl na Atatürkovo letiště s náhodným motocyklistou, aby vojákům bránil vlastním tělem v obsazení letiště. Rodina se mu snažila zabránit, ale on neposlechl. „Řekl jsem mu, hele, možná mě dneska zabijí, tady máš nějaké peníze na benzin. Já je nepotřebuju,“ vzpomíná Dogan na konverzaci s řidičem motocyklu.

Podle svých slov počítal Dogan s jistou smrtí, když si na letišti lehal pod pásy tanku. „Několikrát mě varovali, že pokud neuhnu, zastřelí mě. Tušil jsem, že toho večera zemřu,“ popsal Dogan. Nakonec ale vyvázl jen s lehkým zraněním. Fotografie učitele matematiky ležícího před tankem obletěly celý svět. Podobné příběhy plní Turky pocitem národní hrdosti.

Jenže reakce turecké vlády jejich osudy zastiňuje. Následující čistky přinesly zemi atmosféru strachu, zatýkání a věznění lidí, kteří byli (byť domněle) napojení na gülenovce. Masivní čistky začaly už druhý den, což nasvědčuje tomu, že vláda měla seznamy nepohodlných osob. Od té doby nechala pozatýkat nejméně 15 tisíc lidí a další desítky tisíc přišly o práci.

Podle některých konspiračních teoretiků to dokonce ukazuje, že pokus o převrat zinscenoval za cenu mnoha obětí prezident Erdoğan, který získal dokonalou záminku k eliminaci opozice a utužení své autoritářské vlády. Sám Erdoğan tomu zrovna nepomohl, když o puči hovořil jako o daru od boha. Podobným teoriím lidé jako Ünal nevěří. A pokud se o převrat ještě někdo pokusí, klidně se prý znovu vrhne pod pásy tanků.

Mnoho Turků ale dnešní výročí prožije v duchu zmaru a strachu o své blízké. Jako Emine Ozbenová, jejíhož manžela Mustafu unesli krátce po zmařeném puči maskovaní muži. Od té doby o něm nikdo neslyšel. Mustafa Ozben učil na univerzitě napojené na gülenovské hnutí. A to v dnešním Turecku stačí na uvěznění či propuštění ze zaměstnání a další represe. Tato situace připomíná temnou dobu devadesátých let, kdy se v Turecku ztráceli Kurdové v době vrcholících bojů mezi vládou a kurdskými separatisty. Tureckem se šíří hrozivé zprávy o mučení stoupenců Gülenova hnutí z vězení, mnoho pozatýkaných vojáků si ve vězení vzalo život.

Turečtí představitelé kritiku za politické čistky odmítají. Vicepremiér Mehmet Simsek tvrdí, že spousta lidí byla omilostněná komisí, která posuzuje jejich zapojení do zmařeného puče. „Ve skutečnosti zachraňujeme tureckou demokracii, vládu práva a budoucnost od mocichtivé zločinecké organizace,“ řekl Simsek v narážce na Gülenovo hnutí, které jakoukoli vinu z organizace puče odmítá. „Pokuste se do Turecka vcítit, zažilo krušné časy. Nikdo nezpochybňoval Ameriku a její kroky po útocích z 11. září 2001. Velká Británie také zavedla kvůli terorismu určitá opatření,“ říká Simsek.

Turecko dnes oslaví své mučedníky a Erdoğan určitě promluví o záchraně demokracie před teroristy ve jménu Alláha. Brutální přístup jeho vlády ale vrhá na hrdinské konání Turků temný stín. A turecká demokracie je navzdory Erdoğanovým rozmáchlým proslovům v hluboké krizi, ze které se možná nikdy nevyhrabe.