Boris Johnson a Volodymyr Zelenskyj v Kyjevě 9. dubna 2022 FOTO: President of Ukraine / Wikimedia Commons / CC BY-SA 1.0
FOTO: President of Ukraine / Wikimedia Commons / CC BY-SA 1.0
KOMENTÁŘ / Ta zpráva kdysi proběhla médii jako blesk. Pouhé dva měsíce po napadení Ukrajiny Ruskem byla prý téměř hotová mírová smlouva, která mohla konflikt ukončit. Padla kvůli odhalení ruských zvěrstev v Buči a z důvodu tlaku britského premiéra Borise Johnsona na prezidenta Zelenského. Deník New York Times teď zveřejnil znění dokumentu, o kterém se tehdy jednalo. Z něj celkem jednoznačně vyplývá, že i když v mnohých otázkách ke kompromisu došlo, v hlavním bodě rozhodně ne. Ukrajina by takový „mír“ mohla přijmout jedině v případě, že by byla poražena.
Proruská část mediální a politické scény u nás se původní zprávy o už téměř dojednaném míru chytila a vydávala ji za důkaz, že Ukrajina krvácí za cizí, rozuměj západní, zájmy. I mnozí z těch, kteří Rusku nefandí, mohli nabýt dojmu, že Ukrajina tehdy mohla uzavřít mír za relativně přijatelných podmínek. Text návrhu dohody ukazuje pravý opak.
Kompromisy, ale bez shody
Mír, nebo přesněji řečeno zastavení bojů, předpokládalo v podstatě zmrazení konfliktu s tím, že postavení Ruskem okupovaných území včetně Krymu bude vyřešeno až v budoucnosti. Ukrajina se měla pouze zavázat, že se je nepokusí získat zpět silou, na což má jinak z pohledu mezinárodního práva nezpochybnitelný nárok. Moskva se pak vzdala požadavku, aby Kyjev tato území uznal jako ruská.
Podobně panovala rámcová shoda na tom, že ukrajinské ozbrojené síly budou početně omezené. Ovšem obě dvě strany se nadále rozcházely v tom, kolik lidí v uniformě by měl takový strop být. Kyjev se také měl vzdát naděje na vstup do NATO. Dá se říci, že Ukrajina byla ochotná ustoupit v lecčems. Rusko se jen vzdalo maximálních cílů své agrese, ale tehdy už bylo zjevné, že ty stejně naplní jen těžko.
Příměří jako oddechový čas pro Rusko
Když uvážíme výše popsané body, je zjevné, že smlouva nebyla v pravém slova smyslu mírovou smlouvou. Ta by totiž musela přinést trvalé řešení sporných otázek, což dokument nepředpokládal. O to důležitější byly bezpečnostní záruky pro Ukrajinu, aby se ruská agrese nemohla opakovat v případě, že se postavení Krymu a Donbasu nevyřeší diplomaticky. To přitom nebylo a není realistické očekávání.
Jelikož se Kyjev vzdal aspirací na vstup do NATO, měly mu bezpečnost garantovat další země včetně Ruska, USA, Číny, Francie a Velké Británie. Ty se měly zavázat, že v případě napadení přijdou zemi na pomoc. Ponechme stranou, jak realistické by bylo přimět všechny výše uvedené země k podpisu. Moskva si totiž vymínila, že případnou intervenci by musely schválit všechny signatářské země. Mohla by ji tedy klidně zablokovat.
Jednání o míru není totéž co mír
Faktem je, že oficiálně se od té doby žádná další jednání o míru nevedou. Zároveň ale samotný fakt, že na jaře 2022 probíhala, neznamená, že byl mír nutně nějak blízko. Podle textu zveřejněného NY Times, jehož autenticitu prý potvrdilo nezávisle na sobě několik účastníků jednání, to tak rozhodně nevypadá. Poslední verze dokumentu v podstatě Ukrajině negarantovala vůbec nic, ale zároveň oslabovala její schopnost čelit případné další agresi.
I když Moskva postupně i pod tlakem reality na bojišti upouštěla od maximálních cílů své agrese, tak v zásadní otázce vlastně k žádnému posunu nedošlo. Rusko by po pár letech s odkazem na nedořešené územní otázky mohlo zaútočit znovu a blokovat jakoukoliv intervenci. Rusko se přitom garantem ukrajinské teritoriální integrity stalo už v roce 1994 podpisem Budapešťského memoranda. Agresi to nezabránilo.
Moskva příběh o tom, jak už byl mír na dosah, ráda a hojně využívá. Ruský diktátor dokonce označil ústup ruských sil od Kyjeva a Charkova za gesto dobré vůle provedené v očekávání brzkého podpisu mírové smlouvy. Jenže žádný mír na dosah skutečně nebyl. Dokument je maximálně příměřím, a to ještě s podmínkami, které by Kyjev mohl přijmout jen jako de facto poražená strana.
