Šéf gangu Noční vlci Alexandr Zaldostanov přebírá vyznamenání z rukou ruského diktátora Putina FOTO: Kremlin.ru / Wikimedia Commons / CC BY 4.0
FOTO: Kremlin.ru / Wikimedia Commons / CC BY 4.0
Od prvních měsíců roku 2014, na pozadí ukrajinské Revoluce důstojnosti a navazující silové ofenzivy Ruské federace, se světová veřejnost ocitá jakoby v roli žáka uvězněného ve třídě vyšinutým dějepisářem. V době ukolébané dozvuky postmoderny a fukuyamovské víry, že veškerá dramata historie byla jen růstovými bolestmi na cestě lidstva k sebenaplnění, se zásluhou sociálních sítí náhle probudily agresivní pseudohistorické soudy o roli Sovětského svazu a Ruska v nejnovějších dějinách světa – nyní navíc nově nasvícené brutální válkou Ruska proti Ukrajině, již Kreml prezentuje jako válku proti „nacismu“ podporovanému Západem.
V dalších letech obohatily ruský mobilizační instrumentář internetové memy typu dědy vojevali (dědové bojovali), guerillové happeningy zastoupené jízdami motorkářského gangu Noční vlci (vzhledem k vízovým těžkostem, s nimiž se potýkají v sousedních zemích, vystupují v České republice místo těchto „autentických“ návštěvníků zjevně falešné náhražky v podání místních Rusů a Slováků, aniž by to vzrušovalo kritickou pozornost médií).
Anebo nájezdy fotbalových hooligans, neméně „autentické“ pochody údajných veteránů Velké vlastenecké války, jejichž počet se rok od roku ze záhadné příčiny netenčí, nýbrž narůstá, a pochody hnutí Nesmrtelný pluk (Bessmertnyj polk), předvádějícího po celém světě spektakulární úctu k padlým rodilým příslušníkům, na Ukrajině však také k ruským ozbrojencům, kteří zahynuli v bojích s ukrajinskými silami v Donbasu. Jednoznačně provokativního rázu nabyly pochody „pluku“ od roku 2019 i v České republice.
Ofenzivní náboj byl vlastní už zakladatelské přehlídce květnového putinovského velikášství. Rusko si roku 2005 dávalo záležet, aby světu prodalo svůj vykupitelský primát. Zástupci pobaltských zemí se odmítli oslav zúčastnit ‒ s výjimkou lotyšské prezidentky, jež dala předtím najevo zdrženlivé stanovisko své země k oficiálnímu vyznění pompy a dočkala se v Moskvě zuřivých útoků ze strany fašizujícího hnutí putinovské mládeže Naši. Desítky tisíc jeho členů také od shromážděných veteránů slavnostně obdržely nábojnice s vyrytým nápisem Pamatujte na válku, braňte vlast.
O tři roky později se na přehlídce poprvé objevila těžká vojenská technika. Ačkoli Putin popřel, že by šlo o řinčení zbraněmi, za tři měsíce napadli Rusové Gruzii. Na přehlídce roku 2016 se již skvěly typy letadel nasazených nad Sýrií a modernizovaná verze protiletadlového systému Buk.
Obnovení kultu vítězství se agresivně projevuje i v zahraničněpolitické rovině. V roce 2007 byl v estonském Tallinu přesunut bronzový památník neznámého rudoarmějce z centra města na vojenský hřbitov. Hnutí Naši následně napadalo tentokrát estonské diplomaty v Rusku a v Estonsku samotném vypukly krvavé nepokoje doprovázené masivním útokem ruských hackerů na počítačové systémy v zemi. Vášnivé spory o výklad minulosti vstupují i do rusko-lotyšských, rusko-polských, a jak jsme viděli, nově i do rusko-českých vztahů. Putin hodnotí sovětsko-německý pakt i s jeho výsledky jako standardní diplomatický manévr vynucený kapitulací Západu v Mnichově; Polsku naopak předhazuje podílnictví na znásilnění Československa, které v jeho podání činilo vypuknutí světové války nevyhnutelným.
Zcela samostatnou kapitolu pak představuje silová reakce Ruské federace na ukrajinskou Revoluci důstojnosti roku 2014. Ukrajina proti své vůli dokázala to, co žádná neklidná končina postsovětského prostoru. Odhalila iracionalitu ruského počínání v mezinárodní aréně a demaskovala skrytou kvalitu válečného kultu pěstovaného Moskvou.
Jak napsal politolog Sergej Medveděv, tento kult spočívá v permanentní hře na minulost, charakterizující tzv. imitační fázi ruských dějin. V ní se kroky, které Rusko podniká, odívají do dávných kostýmů, aktualizují slovník z dob druhé světové války a napodobují historické děje z období heroického boje s nacismem.
Vojenské akce proti Ukrajině i dalším mezinárodněprávním subjektům tak provázely aluze na druhou světovou válku, od nestoudného přirovnávání ukrajinských demokratů k neonacistům, antisemitům a ideovým následníkům Bandery, Hitlerova pohůnka, po osočování české strany z podobných tendencí v souvislosti s demontáží Koněvova pomníku v Praze.
Pakliže Moskva přisuzuje demokratickým revolucím v zahraničí nebo jen krokům lokálních samospráv, jako to bylo v českém případě, úmysl falšovat historickou pravdu o rozhodujícím přínosu Sovětského svazu při rozdrcení fašistických okupantů, vrací se tím oklikou k Brežněvovým či Gromykovým duševním pochodům. Divize v tomto prostoru již umístěny nemá, ale sociální sítě jej dokáží zasáhnout tzv. válkami paměti, namířenými proti občanskému historickému vědomí nepřátelských zemí. Veřejná rozprava v těchto státech je ve shodě s doporučeními analytiků ruského generálního štábu záměrně ovlivňována těmito výbušnými a společnost štěpícími tématy. A zde již se pohybujeme na poli tzv. hybridní války.
Agresivním exportem vlastní historické optiky si Kreml značkuje terén spadající kdysi do sovětské vlivové sféry. Opomíjenou okolností, v jejímž světle je též nutno hodnotit ruské války paměti, je antikomunistické probuzení v zemích bývalého východního bloku, kde na prahu 21. století nabral na intenzitě výzkum a diskuse nad bolestivými momenty národní historie uplynulého století.
To obnáší distanci vůči sovětskému dědictví a vyzdvižení národních antikomunistických odbojů stejně jako zřizování paměťových institucí. Byla to součást snahy dokončit v rovině historického vědomí zúčtování s „dědictvím Jalty“, v případě postsovětského prostoru propojená s úsilím skoncovat s postkomunismem na vlně tzv. barevných revolucí. Změny roku 1989 byly v mnoha postsovětských zemích odloženy o více než patnáct let, ale přesto se k nelibosti Moskvy hlásily se zpožděním ke slovu.
Tato éra byla v Rusku souběžná s opačným vnitropolitickým směřováním: ke společnosti uzavřené, podléhající zmiňované mocenské vertikále. Poté co ruská společnost poprvé reagovala na machinace tandemu Medveděv‒Putin výraznými masovými protesty, stal se nejvýraznějším syndromem Putinova tzv. třetího období (ve funkci prezidenta) agresivní důraz na návrat geopolitické hegemonie. Ten sloužil jako prostředek k mobilizaci společnosti, a oživení mýtu veliké „Pobědy“ mu dodávalo klíčovou legitimizační kvalitu. Současně identitárně znejistělá ruská společnost v tomto mýtu nalezla způsob, jak se zorientovat v nesrozumitelném světě: ztotožnila se s nadnárodní, sovětskou a velmocenskou vizí ruství.
Zde již jen opakujeme výše řečené: vektor rozvíjení národní ruské identity, slučitelnější s demokratickým modelem řízení společnosti dovnitř a konsensuálnějším vystupováním navenek, v devadesátých letech ztroskotal, aniž by se stačil rozvinout. Byl utopen v krvi Čečny, Gruzie, ukrajinského Donbasu, Krymu, Sýrie a jiných regionů v dosahu Moskvy a přehlušen dryáčnickými propagandistickými kampaněmi ve světě ‒ vše v zápalu oné „imitační fáze“ ruských dějin. Putinovská renesance naopak oprášila nenávist k Západu jak v geopolitickém, tak hodnotovém smyslu.
Pokus Moskvy o vybudování eurasijského integračního modelu v odpovědi na Východní partnerství EU byl jednou z významných roznětek ukrajinského povstání koncem roku 2013 a následujících bouřlivých událostí. Neslučitelnost tohoto programu se směřováním postkomunistických zemí do euroatlantických struktur je nabíledni a v rovině války o paměť plodí repetitivní nutkání cejchovat vše, co se k ruské hegemonii otáčí zády, po sovětském způsobu jako „fašistické“.
Sakralizace tzv. Velké vlastenecké války se tedy stává principiální překážkou jakéhokoli smírného dialogu s národními příběhy někdejších držav. Ruská federace dává celou řadou kroků najevo, že vděk za „osvobození“, jakého se domáhá, má pro ni povahu politického zisku, ať jde o iniciativu ruského zastoupení v OSN definovat památku Velké vlastenecké války jako světové dědictví, odpor proti „rozšiřování NATO na východ“ (ve skutečnosti svobodnou alianční volbu malých národů) i za cenu odzbrojené agrese nebo snahu diktovat České republice pomníkovou kulturu.
Komemorace vítězství v aktuálním ruském podání nemá s porážkou nacismu nic společného. Současné Německo je sice terčem ruských subverzivních aktivit a ekonomického nátlaku, „antinacistická“ rétorika Kremlu je však pozoruhodně opomíjí. „Fašisty“ zato Kreml odhaluje v širokém pásmu zemí, na něž chce mít vliv ‒ mezi národy, jež byly kdysi samy Hitlerovými oběťmi a jež se podílely na jeho porážce nemenší měrou než samotní Rusové.
Výkony Rudé armády zjednaly každopádně Sovětskému svazu, státu s pochybnou pověstí, místo u společného stolu vedle hlavních aktérů mezinárodní politiky. Vytrhly Rusko z věkovité izolace, zato znemožnily vlastní civilizační volbu milionům „osvobozených“ na východ od padající železné opony.
Ruská optika dnes upírá těmto státům jejich subjektivitu tak jako v roce 1945 a vyhrazuje jim roli pouhých kostek ve velké hře velmocí, kde není místo pro polovičatá řešení. Proto dnes také v podání dezinformačních kanálů tvoří spiknutí NATO a EU proti Rusku jakousi neodlučnou nadstavbu „neonacistického“ řádění Ukrajinců, Estonců a dalších; je jeho inspirátorem a sponzorem.
Jak rostly rozpory v antihitlerovské koalici, přecházela tzv. Velká vlastenecká válka ponenáhlu ve válku studenou dlouho před ukončením válečných operací. Rusko dnes po vzoru Sovětského svazu mezi oběma „válkami“ nerozlišuje a pozorovatelé v dnešním svobodném světě nedokáží dostatečně reflektovat základní psychologický motiv ruské zahraniční politiky: pocit, že Rusko navzdory vší své každoroční pompě Dne vítězství Velkou vlasteneckou válku v roce 1991 prohrálo. Toto zjištění by mělo znepokojovat všechny, jejichž dávné osvobození Rusko nedokáže pustit z hlavy.
David Svoboda, Ph.D. je historik a ukrajinista, působí v Ústavu pro studium totalitních režimů a Muzeu paměti XX. století. Nakladatelství Academia minulý rok vydalo jeho knihu Jablko z oceli. Zrod, vývoj a činnost ukrajinského radikálního nacionalismu v letech 1920–1939.
Studie vyšla i s poznámkovým aparátem v XX. – revue Muzea paměti XX. století (I/2021) pod názvem „Fanfáry ze záhrobí. Mýtus tzv. Velké vlastenecké války, jeho vývoj a role v politice Putinova Ruska“ – zde ji přetiskujeme na pokračování se svolením redakce a autora.
