Důchodová reforma je velké téma, o kterém se stále dokola hovoří, ale co si pod ní vlastně představit? Jak by taková důchodová reforma měla vypadat a kam v tomto ohledu dospěla Komise pro spravedlivé důchody, která měla s reformou našeho penzijního systému přijít? A na co se připravit, když se žádná reforma neudělá?

V programovém prohlášení současné vlády se píše: „Chceme důchodovou reformu.“ Už se z něj však nedozvíme, co přesně koaliční kabinet složený z hnutí ANO a ČSSD vlastně chce, a tomu nakonec odpovídá i to, čeho jsme se zatím v této oblasti od Babišovy vlády dočkali. Žádná reforma se zatím nekoná a do sněmovních voleb příští rok se už asi ani konat nebude. Jednak se to nestíhá a jednak všichni budou mít trochu jiné starosti.

Přesto je dobré si ujasnit, v čem celý problém našeho důchodového systému spočívá, a vědět, na co je třeba se do budoucna připravit. Ve zmíněném vládním programovém prohlášení se penzijní reforma popisuje takto: „Podstatou bude oddělení důchodového účtu od státního rozpočtu a stanovení jasných finančních vztahů mezi tímto účtem a státním rozpočtem, případně dalšími zdroji příjmů pro tento účet. Veřejnost bude vědět, kam její sociální odvody směřují a jak jsou využity.“

Dále se zde uvádí, že návrh řešení reformy by měl zachovávat stávající nároky, definovat standard plošného zabezpečení ve stáří na principu solidarity, posílit princip zásluhovosti a motivovat lidi v aktivním věku, aby využívali podporované formy individuálního zajištění na stáří.

Do jaké míry se dá v tomhle případě hovořit o reformě? A co se výše uvedeným vůbec říká? Lidé, kteří dnes pracují a odvádějí sociální pojištění, tím platí důchody současným penzistům, kteří zase v době, kdy pracovali oni, poskytovali prostředky na penze tehdejším důchodcům. Tenhle systém se nazývá průběžný a jeho výhodou je, že se o vybrané peníze není potřeba starat a investovat je, ale rovnou jsou vypláceny jako důchody.

Potíž je, když penzistů přibývá a lidí v produktivním věku naopak ubývá, a to se právě děje. Důchodový systém tak přestává být funkční, na sociálním pojištění se vybere méně peněz, než kolik je potřeba na penze, a rozdíl se musí dorovnat ze státního rozpočtu. To znamená, musí se to zaplatit z daní, případně si na to stát musí vypůjčit a zadlužit se.

Oddělení důchodového účtu od státního rozpočtu

Spolu s tím, jak se mění demografické složení obyvatel České republiky, se má poměr penzistů a pracujících během následujících 15, 20 let vychýlit směrem k těm prvním. Penzijní systém se dostane pod tlak, kdy v něm budou každý rok chybět desítky až stovky miliard korun. Tohle se už docela dlouho ví, proto se řeší penzijní reforma a již řadu let vznikají důchodové komise, které ji mají za úkol připravit. Přesto jsme se zatím nikam pořádně neposunuli.

Dále čtěte

Vláda hazarduje s mezigenerační solidaritou. Příkladem je jednorázový příspěvek 5000 korun důchodcům

Poslanecká sněmovna v pátek schválila jednorázový příspěvek 5000 korun pro důchodce. Návrh nyní putuje do horní komory parlamentu. Podle ministryně…

Oddělení důchodového účtu od státního rozpočtu a stanovení jasných finančních vztahů mezi tímto účtem a státním rozpočtem, případně dalšími zdroji příjmů pro tento účet, není reformou, ale pouze takovým zpřehledněním a ujasněním si toků peněz. Automaticky by se tedy ze státního rozpočtu nedorovnávalo to, co by v penzijním systému chybělo, ale předem by se určilo, jaké prostředky sem z rozpočtu či odjinud potečou.

V takovém případě jsou možné tři varianty: snížení penzí či zvyšování věku odchodu do důchodu, nalezení nových zdrojů financování penzijního systému (ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová mluví o dalších daňových příjmech), nebo masivní zvyšování státního dluhu. Nic z toho ovšem není důchodová reforma tak, jak se běžně chápe.

Ta ovšem vyžaduje mnohem větší zásah do celého systému a podstatně razantnější změnu, a do toho se nikomu nechce. Proto se celá věc neustále odkládá. Takže nakonec může nastat to, že se samospádem dopracujeme k nějaké kombinaci výše uvedených tří variant podle toho, jak se to v rychlosti a pod tlakem hrozícího průšvihu v situaci, kdy už nebude zbytí, zpytlíkuje, a také podle toho, jaké vlády zrovna budou u moci.

Tak zní i odpověď na otázku, co nám reálně hrozí, když se v následujících letech nebude dělat vůbec nic a současný stav nečinnosti potrvá. Ono se nakonec asi něco udělá, ale důchodová reforma to nebude, spíš nějaká taková splácanina uvedených prvků, která nás bude docela bolet a která bude mít nemalé důsledky.

A pokud se někdo ptá, co přesně se stane, když nebude na důchody, nebo jak se to pozná, že není na důchody, lze na to odpovědět tak, že nějaké důchody asi budou. Záleží ale, jak budou velké, v kolika letech půjdeme do penze a jak vysoké budeme současně platit daně, jaké daně to budou a koho zatíží především. A zároveň jak velké bude státní zadlužení, zda bude udržitelné, nebo jestli bude směřovat k nějaké podobě bankrotu.

Místo reformy kontinuální adaptace systému

Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová přitom už v březnu loňského roku na sjezdu úřednických odborů prohlásila: „Velkou reformu, která ze dne na den změní celý systém, nepotřebujeme. Také to v ČR neumíme dělat – koneckonců historie to potvrzuje. Co ale potřebujeme, je průběžná, kontinuální adaptace celého systému, protože naše společnost se mění. My bychom na to měli být schopni reagovat průběžně, nikoliv jednou za dlouhý časový úsek.“

Již tehdy se tak dalo domyslet, že žádná důchodová reforma v tomto volebním období nebude, protože navzdory slibu z programového prohlášení vlády k ní není dostatečná vůle. To se od té doby jen dále potvrzuje. Důchodová reforma, jak se o ní většinou hovoří, by přitom znamenala zrušení nebo výrazné oslabení současného průběžného systému, kdy by z něj alespoň část peněz bylo vyvedeno na individuální účty.

Zmenšilo by se tak přerozdělování prostředků od lidí s vyššími mzdami k lidem s nižšími, které v rámci současného systému probíhá. Občané by věděli, že dostanou nějaké minimum, a zbytek by závisel na tom, kolik do systému odvedou. Zároveň by byli motivováni spořit si ještě bokem, protože by v každém okamžiku věděli, jak vysoký důchod budou mít, takže v případě nízké penze by se na to mohli dopředu připravit.

I tak by ale stoupl počet lidí, kteří by na tom ve stáří byli dost špatně, protože míra přerozdělování by byla nižší a oni by kvůli nízkým mzdám měli potíž si na penzi sami více našetřit. Kromě toho stále zůstává problém přechodu z jednoho systému na druhý a otázka, z čeho zaplatit důchody stávajících penzistů.

Předsedkyně Komise pro spravedlivé důchody Danuše Nerudová místo toho ještě v září hovořila o tom, že v říjnu (dosud se tak nestalo) předloží návrh změny důchodového systému. V něm se má od prvního průběžného pilíře penzijního systému oddělit nultý pilíř obsahující minimální důchod, který by měl být postupně placený z daňových příjmů. S tím, že první pilíř by dále tvořilo pojistné. Podle Nerudové by to vedlo k tomu, že by lidé věděli, jak velký důchod budou jednou mít.

Potíž je v tom, že tahle změna si jednak žádá daňovou reformu, o které zatím nic nevíme a v tuhle chvíli ji nikdo ani nepřipravuje, a jednak je závislá na nových daňových příjmech, a s tím je spojená spousta otázek a problémů. Platí tedy, že už teď existuje jedna jediná jistota pro ty, kteří se nechtějí spoléhat na to, že jejich důchod bude nízký, případně na něj budou mít nárok až v 70 či 75 letech: spořte si.