Bývaly to takzvané slavné májové dny, tedy Svátek práce, počátek Pražského povstání a příjezd rudoarmějců do Prahy. Říkalo se tomu svátky, ale byly to dny volna, které se musely, pokud připadly na pracovní dny, napracovat do počtu pracovními sobotami. Všichni tušili, že to nemá smysl, ani ekonomický, ani jiný, protože svátek buď je svátek, nebo není. Proč ho napracovávat.
V zásadě se jednalo o mrtvé rituály, které bral málokdo vážně, pokud šlo o jejich prolamovaný význam. Do příslušných průvodů se chodilo, protože za neúčast sice nehrozil trest smrti, ale to, čemu se říkalo kádrový škraloup. Nejlépe na tom byly takzvané protisocialistické živly, protože od nich nikdo nic nečekal. Živly také nemohly nic čekat, bylo to vzájemné. Rozdíl byl jen v tom, že „oni“ měli moc a živly ji neměly. Společnost byla totalitní, ale už poněkud unaveně totalitní, takže už nemohla zavírat tolik lidí jako dřív, ale pořád ještě mohla. Zavřít, zmlátit, vyhrožovat, to jim šlo až do samého konce. Někde ještě dezorientovaní soudruzi vyhrožovali i v prosinci, protože jim nedošlo, že už jsou jen klauni.
Změny budou…
Rok 1989, na jehož konci režim konečně splasknul, už v mnohém ukazoval, že nějaké změny budou, protože starci, kteří drželi moc, byli zjevně nervózní. Navenek ale stará rachotina jela jako vždycky. Hodně vrzající alegorický vůz. Setrvačnost, to je velká síla, jak víme z fyziky. Válec jede a válcuje, i když řidič už je úplně senilní a moc toho neřídí. I chcípající kobyla kope, což dává naivním divákům pořád ještě dojem síly, ale za rohem už se kalkuluje cena zlevněného koňského salámu.
Tak tomu bylo i na První máj roku 1989. Demonstrace zchátralé naftalínové moci, kterou už nebrali vážně ani ti bystřejší lidé od tajné policie.
Soudruh Miloš Jakeš pronesl dlouhý projev, kde se říkalo, že „jsme začali prakticky uskutečňovat dílo revoluční hospodářské a společenské přestavby, jejímž iniciátorem je Komunistická strana Československa“. Pak bylo ještě něco o podnikové sféře, účasti lidí na řízení, prosazení, naplňování, uplatňování a tak dále.
Národ hezky pochoduje
Na své druhé tiskové straně Rudé právo přináší ohlasy od zahraničních hostů. Tak třeba Lauro Casadio ze Společnosti italsko-československého přátelství řekl: „Cítíme se jako doma… Tady na mne velmi působí to velké množství lidí, to lidské moře. Jako by pochodoval celý národ. Myslím, že je to také důkaz, který vyvrací všechno, co část sdělovacích prostředků v zahraničí tvrdí o Československu. Svědčí o tom, že Václavské náměstí, srdce Prahy, patří československým pracujícím.“
No jistě, to už tak bývá, když jsou velké pochody, tak zahraniční hosté mívají někdy dojem, že je tam celý národ. Za Mussoliniho, to musely být pochody a lidská moře! Jenže „celý národ“ se za několik měsíců na revoluční přestavbu vykašlal a celé osazenstvo prvomájové tribuny poslal do důchodu. Pokud si někdo myslí, že celý národ byl zklamán, že si matku stranu tehdy omylem zbrkle svrhnul, tak ten národ asi moc zklamaný nebyl a není, protože z 99 procent spadla komunistická strana na svých maximálně 12 procent a přes všechnu nostalgii po ztraceném mládí to už lepší nebude.
Štěstí podle sekretariátů
Je to hezké počtení v tom Rudém právu. A v tiráži se skví jméno zástupce šéfredaktora s. Jaroslava Kojzara. Svět včerejška zmizel, ale soudruh Kojzar nikoli. Můžeme předpokládat, že bude věčný. Tak jako snaha zotročit lidi a něco jim nalhávat. Svátek práce, který by mohl být důstojný, protože je svátkem činnosti, kterou se člověk stává člověkem, bude i letos panoptikem, které už nikoho moc nezajímá. Anarchisté vytáhnou do boje proti kapitalismu, aniž by si toho kapitalismus nějak moc všimnul, komunisté budou vzpomínat na staré zlaté časy, když mohli lidem ničit život a mluvit o lepších zítřcích, katolíci si připomenou svátek svatého Josefa dělníka, mládež svátek lásky. Každý si najde to své.
Šťastní lidé, kteří na slavení nepotřebují pokyny sekretariátů.
