Jak uvedla ČTK, „bývalý šéf komunistů Milouš Jakeš a někdejší komunističtí premiéři Lubomír Štrougal a Peter Colotka patří mezi 67 českých a slovenských občanů, kteří čelí trestnímu oznámení kvůli zabití pěti německých občanů na československých hranicích v době komunismu. Oznámení podala Platforma evropské paměti a svědomí německému nejvyššímu státnímu zástupci, uvedla dnes ředitelka této organizace Neela Winkelmannová.
Platforma se podle ní obrátila 18. srpna s pomocí berlínské advokátní kanceláře na německého žalobce Petera Franka kvůli tomu, že v Česku vyjma čtyř spíše řadových pohraničníků nebyl nikdo za usmrcení emigrantů potrestán. Jakékoli snahy o potrestání odpovědných činitelů minulého režimu za zločiny proti lidskosti nebyly úspěšné, proto platforma podle Winkelmannové zvolila německou cestu a podala trestní oznámení pro vraždu – zabíjení z nízkých pohnutek.
Konrad Menz z advokátní kanceláře uvedl, že podle německé judikatury jde o nepromlčitelné trestné činy. Upozornil, že podle verdiktu Spolkového soudního dvora zodpovědnost za ně nesou všichni, kdo se na nich podíleli. Oznámení se vztahuje jen na žijící, mezi ně patří hlavně pohraničníci a jejich velitelé.
Oznámení se týká mimo jiné smrti východoněmeckého uprchlíka Hartmuta Tautze, který byl před 30 lety na hranici u Bratislavy roztrhán dvěma psy pohraničníků. Jeho matka Christa Bruniesová uvedla, že byl potrestán za svoji odvahu. ‚Přesto myslím, že jeho smrt nebyla zbytečná, svým činem přispěl ke znovusjednocení Německa,‘ uvedla. Za jeho smrt nebyl nikdo potrestán.
Další z obětí je Richard Schlenz, kterému se v roce 1967 povedlo přeplavat Dunaj u Děvína a byl českým pohraničníkem Josefem Mlčouškem zastřelen až na rakouském břehu. Mlčoušek byl brněnským krajským soudem před deseti lety odsouzen ke třem letům vězení s pětiletou podmínkou.“
Tolik ČTK, která uvádí ještě několik dalších případů zabíjení lidí, kteří se pokoušeli překročit hranici směrem na Západ. Za tyto zločiny nebyl nikdo nijak významně potrestán. Podmínky pro pár pohraničníků jsou směšným výsledkem. V případě Hartmuta Tautze šlo ještě navíc o neposkytnutí pomoci, jak dokazuje i tehdejší pitevní protokol. Kdyby mu pomoc byla poskytnuta, mohl přežít, jenže potřebnou pomoc nedostal.
Pohraničníci byli ale jen posledním článkem řetězu. Za zřízení železné opony a omezení svobody lidí volně cestovat, což odporovalo i lidským právům, které se zavázala dodržovat i tehdejší ČSSR, nesou plnou odpovědnost ti, kdo tehdejší režim vedli, tedy vysocí funkcionáři komunistické strany a vysocí velitelé armády.
Máme u nás zákon o protiprávnosti komunistického režimu, což je ze symbolického hlediska jistě dobře, jen se pořád nějak nepovedlo najít žádné zločince. Popravy, vraždy, věznění, mučení, zničené životy, plošné krádeže majetku – a nic. To všechno navíc neprobíhalo až po komunistickém převratu v roce 1948. Jakousi nechutnou předehrou byl už Zákon č. 115/1946 Sb., kde se říká: „Jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné.“ Vztahoval se i na násilí, které páchali pomstychtiví občané na Němcích, včetně vražd. Tím se vysvětluje, proč období sahá až do 28. října, když přitom válka skončila v květnu, takže jaksi nešlo o žádný „boj o znovunabytí svobody“.
Všelijací bývalí šéfové pohraničníků se dnes vymlouvají, že se tehdy postupovalo „podle platných zákonů“. To je argument, který by od dob norimberského procesu s nacistickými válečnými zločinci už nikdy neměl vážně zaznít. Pro každý režim je snadné vytvořit si své zákony a pak tvrdit, že nikdo nic neporušil.
Má cenu ještě dnes stíhat devadesátníky Jakeše, Štrougala a Colotku? Všichni zřejmě tuší, že už je dost pozdě. Než by nějaký soud k něčemu dospěl, budou se ze svých životů už dávno zodpovídat jinde, tam, kde se nic nepromlčí ani za tisíc let. To je ale individuální spravedlnost, my jsme jako občané potřebovali společenskou katarzi a té se nám nedostalo. Spíš musíme v době pokročilého zemanismu přihlížet, jak rozličné příšery minulosti a jejich dorost ožívá a dere se na světlo. Chtělo by to přiklopit víko od rakvičky, aby zombíci nenatropili moc škody. Už to toho všeho snad bylo dost.
