Pokud naši politici, kteří nikdy žádnou střelbu nezažili, doporučují mladým syrským mužům, aby zůstali doma a vzali pušku do ruky a bránili své domovy, nabízí se otázka, na čí stranu se postavit.
Německý server spiegel.de přináší rozbor toho, jak to vypadá v jednom koutu Sýrie, totiž tam, kde se bojuje o provincii Aleppo.
V provincii se totiž objevují všechny významné linie války v Sýrii. Na severozápadě Sýrie se protínají čtyři fronty.
První je asadovského režimu proti povstalcům, který se pokouší povstalecké oddíly obklíčit a naložit s nimi tak, jako tomu bylo v Homsu. Aleppo je poslední důležité město v rukách opozice.
Druhá fronta je mezi Íránem a Saúdskou Arábií. Na straně syrského režimu bojují Íránské revoluční gardy a Íránem financované milice, jako například libanonský Hizballáh a bojovníci z Afghánistánu a Iráku Ti se pokoušejí odříznout zásobovací cesty povstalců. K rebelům patří i salafistická skupiny Ahrar al-Sham podporovaná Saúdskou Arábií.
Třetí fronta je Rusko proti Spojeným státům. Moskva útočí na americké spojence, ruská letadla bombardují povstalce podporované USA a navíc se uchází o přízeň syrských Kurdů, kteří dosud patřili také ke spojencům Spojených států.
Čtvrtá fronta jsou Kurdové PKK (Kurdská strana pracujících, tedy její oddíly YPG) kontra Turecko. Cílem YPG je spojit jimi kontrolovaný kanton Efrin (Afrin) v severozápadní Sýrii s kantonem Kobane. Tomu se Turci zřejmě snaží zabránit a střílí na Kurdy přes hranice dělostřelectvem.
Teoreticky by na konci týdne mohlo dojít k přestávce ve střelbě, tak, jak se to dohodlo na bezpečnostní konferenci v Mnichově. Prakticky se od toho nedá mnoho očekávat, protože Damašek a Moskva považují všechny opoziční oddíly za teroristy a ti jsou z příměří vyloučeni.
Kromě toho se stále zhoršuje vztah mezi Ruskem a Tureckem kvůli ruské podpoře Kurdů z YPG.
Ze všeho toho zmatku mají prospěch jen spojenecký trojúhelník Damašek-Moskva-Teherán a džihádisté. Islámský stát, který se dostal poslední dobou v Iráku a v Sýrii pod tlak, si může na chvíli oddechnout, píše Der Spiegel. Teď se bojuje proti rebelům, kteří předtím IS na severozápadě Sýrie zatlačovali. Špatně na tom budou civilisté, kterých je v provincii Aleppo ještě na dva miliony a možná budou muset vlast opustit. Poté, co byly zničeny i nemocnice, už nefunguje ani lékařská péče.
Co mají tedy (mladí) Syřané dělat? Postavit na stranu diktátora Asada? Před ním ale právě všichni utíkají. V zemi je sunnitská většina a jejich zájmy Asad, jako představitel značně menšinových alavitů, nepředstavuje. Kurdem se člověk nestane, Rusové jsou na straně Asadova režimu. Není jasné, proč by se měl někdo nechat zabít jen proto, že Rusové si chtějí v Latákiji a Tartúsu udržet své základny a Asad vládl své malé zbytkové Sýrii. To by udělal jen blázen.
Ještě jsou tu rebelové různého druhu, kteří ovládají menší území a sestávají ze skupin, s kterými nechce mít normální člověk často nic společného. Proč se někdo diví, že z oblasti všeobecného zmaru, kde se nic vyhrát nedá, lidé prchají a berou s sebou i rodiny? Skutečně by Miloš Zeman a další mudrci chtěli zakázat už i pud sebezáchovy?
Historické prameny zatím nezmiňují, že by se Miloš Zeman s puškou v ruce postavil proti sovětským okupantům po invazi v roce 1968. Vrcholem odboje bylo, že ho vyloučili z KSČ. Pak tento držitel modré knížky pracoval v tělovýchovném podniku Sportpropag a v podniku Agrodat. Tam se dle jeho životopisu „zabýval simulačními modely zemědělských systémů“.
Škoda, že u toho nezůstal.
