S mladými to nikdy nebylo lehké a vždycky s nimi byly nějaké potíže, za každého režimu a v každé době. V komunistických Haló novinách kvůli tomu dokonce nemůžou spát a kroutí hlavou nad tím, jak nám to ti mladí všem kazí, a hlavně se jim nezamlouvá, že nemají pochopení pro vládní epidemiology a ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha.
„Jistě, může dojít až ke zbytečnému strachu a z něj plynoucích nařízení, ale jde o strach o nás, občany republiky. Je přece lépe přijmout tvrdší opatření než méně tvrdá, jež mohou mít třeba velmi těžké důsledky, alespoň pro některé z nás,“ píše v článku s apelativním názvem Jde o nás všechny Milan Špás, který zjevně dává přednost zbytečnému strachu před kritikou vyhlašovaných opatření.
Samozřejmě jde o míru. Podle této logiky by bylo nejlepší přijmout ta nejtvrdší opatření z tvrdých, a to rovnou na několik let, ve jménu nás všech, a to čistě preventivně: Jde přece o nás všechny, jak tvrdí Špás. A čím tvrdší ta opatření budou, tím lépe.
I tváří v tvář opět stoupajícímu počtu případů nákazy je však dobré si udržet jistou racionalitu a s tvrdostí opatření to nepřehánět a především nestavět proti sobě jednotlivé generace přesně tak, jak to činí Špás na stránkách Haló novin. Největší problém totiž vidí v mladých, kteří nechápou vážnost situace, jsou nezodpovědní a vystavují nebezpečí své více ohrožené spoluobčany.
„Chápu, že mladá generace se chce bavit, myslí si, že jí »patří svět«, asi my starší jsme v mládí nebyli jiní. Mládež je vždy revoluční, v touze po pokroku, v nápadech, ale i v boření, a bořit se, jak známo, nechá všechno. A důsledky se nevnímají. To teprve později, když sama musí rozhodovat a zabezpečovat potřeby denního žití,“ vrší na sebe stereotypy přisuzované mladým autor článku a sám se pasuje do role moudrého starce, který má pro ně sice pochopení, následně je ale o to vehementněji odkáže do patřičných mezí.
Nezodpovědné „dvacítky“
Člověku jen trochu uniká, jak to celé souvisí s covidem, ale Milan Špás hned přispěchá s vysvětlením, jak to všechno myslí: „Proto mě nepřekvapil vznik ohniska nákazy v jednom pražském klubu, kde si účastníci »párty« dokonce provokativně přesunovali nápoje a pili údajně jedním brčkem. Stejně tak ani nové místo nákazy na Havlíčkobrodsku při jedné zdejší diskotéce. Dokonce ani jízda pražským metrem, jak mohli zaznamenat mí přátelé, kde »dvacítky« sundávají roušku a vyzývavě se dívají po druhých. Atd.“
Jo, jo „dvacítky“, ty jsou nejhorší, mohou hned lidé Špásova typu souhlasně přikykovat a dávat mu za pravdu. Přitom není nic jednoduššího než vybrat a názorně demonstrovat několik ohnisek nákazy souvisejících s mladými a na základě toho na ně výstražně ukázat a bezmála je začít pranýřovat. Milan Špás tak tímto způsobem neúprosně směřuje k tomu, aby mladé obvinil ze sobectví a nezodpovědného chování hraničícím s ohrožováním starších spoluobčanů.
„Vím, že se to, co píši, netýká všech náctiletých a jen málo přesahujících »náct«, ale zřejmě furiantství některých, pocit, že »jen oni mají pravdu a právo na život«, tu je. Je třeba však chránit všechny generace. Ti starší, nebo velmi staří, se s nemocí, pokud ji dostanou, vypořádávají hůře než mladí. Navíc boj s nemocí stojí nás všechny více prostředků,“ píše autor článku, který opomíjí to, že přijatá opatření nás stojí také nemalé množství vynaložených prostředků.
Špás tak ve výsledku hlásá maximální represi a v první řadě to, že na mladé musí být přísnost. Kritizuje jakékoli zpochybňování přijatých opatření a vůbec nebere v potaz to, že příliš tvrdá opatření mohou naopak uškodit. Přitom mnohem důležitější než jejich tvrdost je to, aby fungovalo všechno okolo – trasování, chytrá karanténa, hygienické stanice, rychlé testování atd., což zjevně zdaleka nefunguje, jak by mělo.
