V dnešní složité době se v kulturně-politických debatách nezřídka otvírá otázka, nakolik je ruská kultura a myšlení jejích velikánů imperiální, či nikoliv. K těm, kdož bývají z imperiálního myšlení obviňováni, překvapivě patří i jedna z největších postav poezie 20. století, básník Josif Brodskij (1940–1996), hlasatel svobody, pěvec individualismu, sám částečně oběť represivní mašinérie sovětského režimu.

Konflikt s totalitní mocí, provázený násilnými internacemi v psychiatrických léčebnách, přiměl básníka, jenž se později stal nositelem Nobelovy ceny, že v polovině 70. let Rusko opustil a svůj život dožil jako americký občan. Přesto se nyní stal pro několik veršů, které napsal na počátku 90. let, po vyhlášení nezávislosti Ukrajiny, mediálně očerňovanou postavou ruské literatury. Dodejme, že báseň Na nezávislost Ukrajiny, v současné době vulgárně interpretovaná jako politický text, je známa pouze z tříminutového videozáznamu pořízeného 30. října 1992 v Židovském centru v kalifornském Palo Altu. Brodskij své vystoupení tenkrát uvedl slovy: „Je to riskantní, ale přesto to přečtu.“

Básníkovy verše, dramat plná historie vztahu mezi oběma zeměmi, se podobají řeči člověka, který se cítí zhrzen, protože ho jeho partner opustil. („Nač si dělat zlou krev / a na prsou trhat šat / láska skončila, byla-li nějaká“ apod.) Tomas Venclova, litevský básník a Brodského přítel, který poskytl médiím mnoho rozhovorů, řekl, že se Brodského snažil od jeho veřejného vystoupení odradit. Předjímal, že „nevhodný vtip, chuligánský žert, který si Brodskij občas dovolil“, nepřinese nic dobrého. Považuji za důležité zdůraznit, že Brodskij verše o nezávislosti Ukrajiny do žádné ze svých sbírek nezařadil. Podobných „chuligánských“ veršů bychom v jeho rukopisech našli celou řadu. Je však mimo jakoukoli pochybnost, že umělec Brodského formátu by si veřejná vystoupení s tak kontroverzními verši, dávajícími prostor k tolika protichůdným výkladům, měl rozmyslet.

V polovině 90. let začal být text básně Na nezávislost Ukrajiny publikován v neoficiálních přepisech pořízených z videozáznamů Brodského vystoupení. V roce 1996 vyšla báseň na stránkách kyjevských novin Stolitsa a Golos Hromadyanin a vzedmula vlnu negativních emocí. Zájem o báseň vzrostl v roce 2014 po anexi Krymu a vypuknutí války v Donbasu a samozřejmě po 24. únoru 2022. Někteří vnímali verše jako urážlivé pro Ukrajinu, jiní vinili básníka, že používá agresivní imperialistický tón.

Brodskij nikdy nebyl masovým básníkem. Byl a zůstává obtížně interpretovatelný. O to politováníhodnější jsou současné pokusy o černobílé hodnocení jeho díla a jeho životní filozofie na základě nepublikované básně Na nezávislost Ukrajiny. Na jedné straně se proputinovští „patrioti“ snaží učinit z Brodského „svého“ básníka, jako kdyby byl jedním ze Z-kulturních lídrů. Výmluvně o tom svědčí propagandistický televizní kanál RT, který odvysílal filmový snímek nacionalisty Jegora Cholmogorova Brodskij. Básník impéria. Na druhé straně „barikády“ stojí liberální sociální sítě, které se rozbouřily po komentáři Jekatěriny Margolisové v listu Novaja gazeta Jevropa. Mimo jiné v něm čteme: „Banální velkonárodní mužský šovinismus přirozeně vede k šovinismu národně-jazykovému a posléze k imperialismu, kolonialismu a dalším zastávkám. A na konečné se naráz ukáže, že je připraven sloužit jako kulturní opora fašismu, i když to autor na nástupní stanici nepředpokládal.“

Zajímavé je, že oba ideologické tábory shodně činí Brodského odpovědným za současnou situaci na Ukrajině. Jen závěry z toho vyvozují s diametrálně odlišnými znaménky. Jestliže liberálové dávají Brodskému záporné znaménko a píší o něm jako o imperialistovi a stoupenci války, proputinovští „vlastenci“ posledního velkého ruského básníka a nositele Nobelovy ceny prezentují jako „svého“. Že je básník po smrti, se jim obzvlášť hodí – nemůže to popřít.

Vyšlo na webu Pravý břeh.