Ve svých 82 letech dokončuje režisér Jan Švankmajer v těchto dnech v soukromém ateliéru nedaleko Prahy svůj sedmý, prý již opravdu poslední celovečerní film − Hmyz.  Scénář vznikl už v sedmdesátých letech a stejně jako u filmů Něco z Alenky nebo Lekce Faust mu bylo předlohou literární dílo. Švankmajer však tentokrát lovil v místních literárních vodách. Svůj hold skládá především divadelní hře bratří Čapků  Ze života hmyzu, na které jak sám říká, vždy obdivoval právě ten kontrast mezi lidským chováním hmyzu a hmyzím chování lidí. Film bude o tom, jak vesničtí ochotníci zkoušejí hru Ze života hmyzu a postupně se hmyzem sami stávají, což evokuje zároveň slavné téma knihy Franze Kafky Proměna. Těšit se můžeme na herecké výkony Kamily Magálové, Jiřího Lábuse nebo Jaromíra Dulavy. Hlavní hrdiny nového filmu ale  hledal autor nejen v hereckých rejstřících , ale především na sběratelských burzách brouků.

Zajímavý na novém filmu je i způsob, jakým Jan Švankmajer získal finanční prostředky na jeho realizaci. Rozhodl se totiž část nákladů získat přímo od svých příznivců v rámci dnes velmi moderní a rozšířené crowdfundingové kampaně. A měl úspěch. Už během prvních dvou dnů získal více než milion korun. Crowdfunding je způsob financování, při kterém větší počet jednotlivců přispívá menším obnosem k cílové částce, většinou prostřednictvím internetových serverů. Autoři vytvoří prezentaci svého projektu a stanoví cílovou částku, které chtějí dosáhnout. Po stanovenou dobu mají potom příznivci daného projektu možnost přispět odstupňovanou částkou, za kterou získají určité výhody (např. podpis autora, možnost osobního setkání apod.). Odborníci říkají, že první crowdfoundingovou akcí  byla už  sbírka pro Národní divadlo. Roli vlasteneckého tisku dnes plní internet, sociální sítě, blogy, e-maily. Tento způsob financování otevírá možnosti tvořit i lidem, kteří se odmítají  zaprodat, obcházet investory, ponižovat se. Ideální prostor pro režiséra, který odmítl státní vyznamenání se slovy, že surrealista není slouhou žádného systému. Právě k surrealismu bývá většinou Švankmajerův umělecký styl nejčastěji přirovnáván.

Jan Švankmajer se narodil 4. září 1934 v Praze. Vystudoval na pražské VŠUP a loutkové katedře AMU, roce 1958 se poprvé podílel na filmu, šlo o Radokovu loutkovou inscenaci Johannes Doktor Faust. Poté pracoval v Černém divadle a Laterně Magice, roku 1960 se stal spoluzakladatelem scény Divadlo masek. V roce 1970 se pak setkává s Vratislavem Effenbergerem, tehdejším vůdcem Surrealistické skupiny, který ho ovlivňuje natolik, že do skupiny i se svou ženou vstupuje. Tvoří krátké animované filmy, ale také obrazy a instalace. Po nástupu normalizace je Švankmajerovi ztěžována tvůrčí práce a v letech 1972−1979 má zakázáno natáčet. Věnuje se scénografii a výtvarné spolupráci na filmech, např. Adéla ještě nevečeřela či Deváté srdce. V roce 1983 přichází úspěch. Krátkometrážní film Možnosti dialogu (1982) získává Velkou cenu a Cenu mezinárodní kritiky na Mezinárodním festivalu animovaného filmu v Annecy, kde zároveň proběhne přehlídka jeho filmů z šedesátých let.

První celovečerní film se datuje k roku 1988 a je jím Něco z Alenky, na motivy knihy Lewise Carrolla.  Roku 1994  natáčí svůj druhý celovečerní film pod názvem Lekce Faust, v hlavní roli s Petrem Čepkem, který za tento herecký výkon získal in memoriam Českého lva. Roku 1996 natočil Švankmajer film Spiklenci slasti, kde groteskním způsobem nahlíží na sexuální úchylky. Velkého úspěchu dosáhl s komedií Otesánek (2000), za něhož získal Českého lva za nejlepší film a za nejlepší výtvarný počin (společně se svou ženou Evou Švankmajerovou). V roce 2005 natáčí film Šílení, o pět let později potom autobiografickou filmovou koláž Přežít svůj život.

Jan Švankmajer se aktivně účastní seancí Surrealistické skupiny, je předsedou redakční rady revue Analogon, do něhož také přispívá.