Spisovatel a cestovatel Fero Hrabal Krondak vykonal v letech 2011–2019 řadu asijských cest. Je autorem knihy Cesta na Tajmyr aneb „Po Jeniseji k Severnímu ledovému oceánu − krajem šamanů, starověrců, komunistických lágrů a morbidní postsovětské nostalgie“. Z této knihy, která čeká na své vydání, přinášíme charakteristické líčení návštěvy místa, kde se prolíná ruská současnost i minulost. Navštívil i malé město Igarka na břehu Jeniseje, které je svědectvím zašlé sovětské slávy i temného stalinského období.
Jelikož jen několik set metrů odtud se nacházela konečná stanice Stalinovy Transpolární železnice, dnes obecně známé jako Mrtvá trať, která měla propojit Vorkutu, Jamal a Tajmyr, je součástí muzejního areálu též expozice věnovaná historii Gulagu. Konkrétně nedalekým lágrům a smutně proslulé Stavbě č. 503, tedy východní části železniční trati Čum−Salechard−Igarka, z níž se počátkem 50. let podařilo zprovoznit jen třicetikilometrový úsek mezi Igarkou a řekou Sucharicha pro soupravy se stavebním materiálem.
Přestože při stavbě Stalinovy Transpolární magistrály zemřely tisíce trestanců, její označení Mrtvá trať vychází ze skutečnosti, že po ní nikdy neprojel jediný vlak a dnes z většiny trati (kromě nedávno zrekonstruovaného třistakilometrového úseku Nadym−Urengoj) nezbylo nic než zborcené mosty a torza náspů ztrácející se v bažinaté tajze a lesotundře mezi Obem a Jenisejem.
V okamžiku Stalinovy smrti sice zbývalo fakticky dokončit „jen“ posledních zhruba 120 km trati mezi Urengojem a osadou Dolgij, tato skutečnost je ovšem relativní. Neznamená totiž, že po dokončení uvedeného úseku by se stala celá trať Salechard−Igarka automaticky provozuschopnou (a vlaky mohly od r. 1955 jezdit přes Salechard a Vorkutu až do Moskvy, jak bylo plánováno), neboť mezitím, co se nová část trati dokončovala, na předchozích již docházelo anebo se schylovalo k její destrukci v důsledku klimatických změn (periodickému tání permafrostu a záplavám). Vzhledem k okolnostem lze celkem oprávněně předpokládat, že během pár let z celého megalomanského projektu, na jehož budování se podílelo na 100 000 trestanců, zde nezbude ani stopy.
Součástí zdejší expozice jsou nejen stovky fotografií a kopií původních dokumentů, ale i řada originálních pracovních nástrojů, pomůcek a zařízení vězeňských baráků. Včetně palandy se jmenovkou vězně Fjodora Ivaniče Chuďjakova a svépomocí vyrobené primitivní vězeňské pračky. Děsivě působí na návštěvníky poznámka o výskytu kanibalismu v sovětských koncentrácích. Konkrétně o tom, jak během nepříliš častých (a vesměs k neúspěchu odsouzených) útěků zločinců parta vrahů přibírala do svých řad nic netušícího jelimánka, označovaného v jejich hantýrce „klobása“ či „konzerva“, neboť jeho posláním bylo posloužit svým komplicům jakožto zdroj obživy v případě, že se cestou nenajde jiný zdroj potravy. K tomu průvodkyně Ramilja poznamenává, že kanibalismus motivovaný nesnesitelným hladem nebyl ničím výjimečným ani v samotných lágrech.
Z emotivního způsobu jejího výkladu je zřejmé, že Ramilja nebere svou roli jenom jako odosobněné plnění pracovní náplně, ale že má k tématu osobní vztah. Tudíž obohacuje a doplňuje všeobecné informace z jednotlivých panelů vlastními komentáři, z nichž je naprosto zřejmý její postoj ke stalinským zločinům. To oceňuji již proto, že se dnes a denně v Rusku setkávám (a nejen u mladé, řekněme polovzdělané generace) s tendencemi zpochybňovat či bagatelizovat komunistické zločiny nebo dokonce glorifikovat vrahouna Džugašviliho. Mráz mi vždy přeběhne po zádech, když sleduji v ruské televizi třeba rozhovor s dvacetiletou komsomolkou, která v roce 2018 klidně a s jízlivým úsměvem prohlásí, že všechny informace o obrovském rozsahu stalinských represí a masových popravách jsou pouhou mystifikací. Že podmínky v lágrech a věznicích byly stejně humánní jako v evropských zemích; většina vězňů si uvěznění zasloužila, a pakliže byl už někdo uvězněn neprávem, pak se jednalo o pouhé nedopatření.
Na člověka padne hrůza, když si uvědomí, že tohle komsomolské jelito neprezentuje pouze vlastní hloupost, nýbrž mínění nemalé části dnešní ruské společnosti, onoho „Nového Ruska“. Podle nedávného průzkumu renomované ruské sociologické agentury Levada se totiž za posledních 5 let snížil počet Rusů, kteří represe považují za politický zločin, z 51 na 39 procent. Stejně tak se podstatně změnily názory lidí na to, zda by se o událostech 30. let 20. století mělo mluvit. Téměř polovina respondentů uvedla, že „není třeba vrtat se v minulosti“.
Je všeobecně známo, že v rámci masových deportací bylo v SSSR vyhnáno z domovů 8 milionů obyvatel, z nichž 1,5 milionu ve vyhnanství zemřelo. Na 20 milionů obyvatel Povolží, Ukrajiny, Kazachstánu a severního Kavkazu zemřelo během tří velkých hladomorů v důsledku bezohledné stalinské „agrární reformy“. Nejméně 10 milionů nevinných občanů prošlo stalinským věznicemi a lágry nucených prací.
Nejméně dva miliony občanů byly zavražděny anebo padly za oběť nelidským podmínkám sibiřských koncentráků. Celkový počet přímo i nepřímo perzekvovaných osob nelze ani přibližně určit, jelikož uvězněním rodinných příslušníků byla obvykle tak či onak postižena i řada příbuzných – děti, rodiče, prarodiče, sourozenci.
O tom, kolik z obětí druhé světové války lze přičíst rovněž na vrub komunistickému režimu, jenž byl jejím spoluviníkem, lze jen spekulovat. Však ruské úřady asi moc dobře vědí, proč dosud úzkostlivě chrání nejdůležitější sovětské archivní fondy před dotěrnými badateli. Především dokumenty o ekonomické a vojenské spolupráci SSSR a třetí říše (včetně spolupráce NKVD s abwehrem a gestapem), o transformaci NKVD v KGB, využívání kominterny jakožto mezinárodní páté kolony a vývozu revoluce, o podvratných a diverzních operacích KGB a GRU v zahraničí (včetně pro nás důležitých dokumentů o osudu tisíců našich krajanů-osídlenců a československých občanů zavlečených do SSSR; o pozadí února 1948, vraždy Jana Masaryka či okupace Československa v srpnu 1968 anebo o podílu KGB na listopadu 1989).
Pokud se ovšem s historií vlastního národa v průběhu posledních 25 let ani v nejmenším nevypořádala oficiální ruská historiografie, není sebemenší naděje, že by se během několika dalších generací obecné mínění či povědomí o reálné historii změnilo. I kdyby se hned zítra otevřely zamčené archivy a všichni autoři dostali možnost publikovat objektivní fakta. Vždyť co lze očekávat od „historiků“, kteří dokázali umně překovat leningradskou tragédii, odehrávající se ve znamení bezmezného zoufalství a lidského hyenismu, přerůstajícího nezřídka v kanibalismus, v heroický epos a zapomenutý houf zbytečně se obětujících zoufalců v „hrdinné obránce brestské pevnosti“? Kteří psychopatickému diletantovi, zodpovědnému za smrt milionů vojáků během nesmyslných a zpackaných válečných operací, vystavěli piedestal hodný Napoleona či Alexandra Makedonského?
(Autor plánuje postupně vydat řadu cestopisů pojednávajících o jeho cestách.)
