Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek (ČSSD) přirovnal schůzku ministra kultury Daniela Hermana (KDU-ČSL) s dalajlámou k hypotetickému setkání s hlavou sudetských Němců Konradem Henleinem za první republiky. Následně se za tento příměr omluvil.

Zaorálek prohlásil, že setkání s dalajlámou je to to samé, „jako kdyby se někdo setkával s Konradem Henleinem ze Sudetenlandu v minulosti za první republiky, když tu byla oficiální vláda. Asi by to nám, Čechům, taky vadilo.“

Kromě své nepatřičnosti neodpovídá jeho výrok ani historické realitě. Představitelé československé vlády se s Henleinem často stýkali, a to i bez formálního pověření vládou.

Od samého počátku byl přitom zřejmý nejen autonomistický, ale i separatistický směr jeho politiky. Demokratické struktury předválečného Československa ale Konrada Henleina neostrakizovaly a snažily se s ním vést dialog.

Beneš, Drtina a další

Dobře zdokumentovaná je například schůzka Henleina v bytě Václava Havla s tajemníkem Edvarda Beneše Prokopem Drtinou či s Dr. Hubertem Ripkou.

Edvard Beneš sám osobně jednal v roce 1935 s představiteli Henleinovy strany o své volbě prezidentem a dosáhl toho, že tito nakonec oznámili, že nebudou hlasovat ani pro jednoho prezidentského kandidáta, což umožnilo Benešovo zvolení.

Je ovšem pravda, že následně začal prezident Beneš doufat v rozpad Sudetoněmecké strany a odmítal s Henleinem jednat. Jednání tak probíhala na nižších úrovních.

Situace se však brzy změnila. Na přelomu března a dubna 1938 prezident Beneš na nátlak ministerského předsedy Milana Hodži přislíbil účast Sudetoněmecké strany, a tím zřejmě i samotného Henleina, ve vládě. Ke vstupu do vlády mělo dojít po komunálních volbách.

Prezident Beneš se také osobně účastnil jednání o Henleinově Karlovarském programu.

Hvězdná Henleinova chvíle

Konrad Henlein udržoval politické styky i s československými spojenci. Jeho hvězdný okamžik nastal v době Runcimanovy mise, o kterou sice formálně požádala československá strana, ale byla vynucena Velkou Británií.

Walter Runciman přijal pozvání Maxe Egona Hohenlohe k setkání s Henleinem na Červeném hrádku u Chomutova. Zde pak Henlein zakreslil na mapě ta území, kterých se Československo mělo vzdát. Jejich setkání se několikrát opakovalo.

Vřelé vztahy udržoval Henlein i s prominentním britským diplomatem Frankem Ashton-Gwatkinem, který byl druhým mužem mise, označoval Henleina za čestného muže a následně zastupoval Velkou Británii na Mnichovské konferenci.

Stejně tak se s Henleinem sešel i další významný britský diplomat Robert Gilbert Vansittart, který byl naopak ostře proti politice appeasementu a zastával silná protiněmecká stanoviska.

Z výše uvedeného je vidět, že českoslovenští představitelé se kontaktům s Henleinem až na výjimky nevyhýbali a bez problémů snášeli i jeho kontakty s představiteli spřátelených států.

Demokratický stát se totiž snaží své problémy vyřešit nikoli zákazy, ale diskuzí.

■ Autor je advokát. Přednáší právo na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a dalších vysokých školách.

Glosa vyšla na webu HlídacíPes.org.