HISTORIE / Zatímco obyvatelé kolumbijského města Armero se třináctého listopadového večera roku 1985 ukládají k spánku, sopka Nevado del Ruiz, čilá už několik měsíců, začne chrlit popel a její ničivá síla záhy zasáhne životy desetitisíců lidí z okolí. Ztělesněním jejich utrpení se stane teprve třináctiletá dívka Omayra Sanchezová. Její pohled do objektivu fotoaparátu nedlouho před smrtí dojme a pobouří celý svět.

V pohoří And, asi 130 kilometrů západně od hlavního kolumbijského města Bogota, se pne k nebi do výšky více než pěti kilometrů sopka Nevado del Ruiz. Aktivní je už zhruba dva miliony let. Po celá staletí však spala, přikrytá silným ledovcem o průměrné tloušťce až padesáti metrů. V září roku 1985 se však Spící lev, jak místní lidé sopce přezdívají, otřásl.

Vědci začali bít na poplach, vláda přesto všeobecnou evakuaci nenařídila. Úřady sice místní obyvatele varovaly, ale jak později vyšlo najevo, zdaleka ne všichni doporučení k odchodu a mapy s únikovými trasami obdrželi. Jiní zase nevěřili, že by situace mohla být tak vážná, a nevěnovali výzvě patřičnou pozornost.

Lev se probouzí

Třináctiletá Omayra Sanchezová z města Armero, vzdáleného necelých padesát kilometrů od Nevado del Ruiz, prý byla veselá a zvídavá dívka, jíž bavilo učení. Většinu času trávila na rodinné farmě se svým bratrem, maminkou, tetou a tatínkem, pěstitelem rýže a čiroku.

Krátce před osudným dnem její matka odcestovala kvůli práci do Bogoty. V odpoledních hodinách 13. listopadu 1985 sopka ožila, zprvu drobné erupce však obyvatele nevyděsily natolik, aby opustili město, nedbali ani výzev policie, nebyli dostatečně informovaní. Málokdo z nich tak chápal, jak vážná situace je. Toho dne navíc zuřila bouře a silný vítr a déšť maskoval stále intenzivnější sopečné projevy.

Ve večerních hodinách došlo k větší erupci vulkánu. Žhavá láva z jeho útrob roztavila ledovou pokrývku na vrcholu o rozloze zhruba 25 kilometrů čtverečních a tuny roztátého sněhu, bahna, kamení a sopečného popela se vyřítily do údolí. Mohutný sopečný bahnotok, takzvaný lahar, nabral až šedesátikilometrovou rychlost a zničil vše, co mu přišlo do cesty. Až třicetimetrová smrtící vlna se hnala přímo na město.

Smrtící bahnotok

O deváté hodině večerní se Omayra probudila nenadálým hlukem. Rodina rychle vyběhla na ulici, když si dívka všimla, že malý bráška zůstal v domě. Otočila se a běžela pro něj zpátky. Více již nestačila. Ničivý proud v okamžiku smetl jejich dům a řítil se dál.

Hned čtyři laharové vlny za sebou smetly z povrchu zemského celé město i blízkých třináct vesnic. Za sebou nechaly jen obraz naprosté zkázy, krajinu plnou kamení, trosek někdejších domovů a mrtvol jejich obyvatel.

Omayra přežila, z bahna a trosek svého domu se však vymanit nedokázala, špinavá voda ji zahalila až po krk. Teprve po několika hodinách se jí podařilo vymanit ze sevření ruku a zdvihnout ji nad hladinu. Tehdy si jí všimli humanitární pracovníci, kteří na místě katastrofy pomáhali přeživším a odklízeli suť, ale ani oni ji nedokázali osvobodit z pevného sevření. Navíc po každém pokusu ji vytáhnout stoupla hladina té bahenní tůně, a tak místo marných snah jí okolo těla dali aspoň pneumatiku, aby se udržela nad vodou.

V objetí mrtvé tety

Potápěči zjistili, že dívčiny nohy uvízly pod troskami cihlových a betonových konstrukcí a navíc je pevně svíraly ruce její mrtvé tety. Humanitární pracovníci volali po nezbytné technice pro odsátí vody a nadzdvihnutí trosek, aby mohli dívku ze smrtelného objetí katastrofy vymanit. Marně. Politická situace byla neklidná, krátce před výbuchem levicoví partyzáni obsadili Justiční palác v Bogotě, země čelila problémům s korupcí a drogami, a postoj vlády k sopečné tragédii byl spíše liknavý.

Záchranáři zvažovali možnost amputace nohou, avšak nakonec ji zavrhli. Neměli k dispozici potřebné chirurgické vybavení a navíc v prostředí plném nečistot hrozila infekce, smrtelná by zřejmě byla i obrovská ztráta krve. Nakonec se rozhodli, že nejhumánnější bude nechat dívku zemřít.

Chtěla limonádu a zpívala

Nezůstala sama. Chodili za ní dobrovolníci a novináři, povídali si s ní, hladili ji, utěšovali a plnili přání ve snaze, aby její odcházení nebylo provázeno jen samým utrpením. Novinář Germán Santa María Barragán později vzpomínal, jak si navzdory trápení dívka snažila uchovat dobrou náladu. Zpívala písničky, jindy zase prosila o limonádu a sladkosti či se modlila, chvílemi plakala. Souhlasila s každým rozhovorem, a dokonce posílala své pečovatele pryč, aby si mohli odpočinout.

Její osud neunikl ani pozornosti francouzského fotografa Franka Fourniera, který do země přijel celou katastrofu zdokumentovat. Když na Omyaru zaměřil svůj objektiv, trávila zraněná dívka v područí bahna a trosek už desítky hodin. Byla vyčerpaná, blouznila. „Ptala se mě, jestli bych ji nevzal do školy, bála se, že přijde pozdě,“ prozradil pro BBC.

„Když jsem fotil, cítil jsem se před touto malou dívkou, která čelila smrti s odvahou a důstojností, naprosto bezmocný. Cítila, že její život vyhasíná,“ uvedl. „Uvědomil jsem si, že jediné, co mohu udělat, je řádně podat zprávu o odvaze, utrpení a důstojnosti té malé holčičky a doufat, že to zmobilizuje lidi, aby pomohli těm, kteří byli zachráněni.“

Maminko, modli se za mě

„Chtěla bych něco říct, jestli můžu,“ zněla její poslední slova. „Maminko, jestli mě slyšíš, a já věřím, že ano, modli se za mě, abych zase mohla chodit a aby mi tito lidé dokázali pomoci.“

Ruce jí zbělaly, oči zčernaly krví, vysílené tělo zraněné dívky nejspíše nakonec přemohla gangrena či podchlazení. Zemřela tři hodiny poté, co Fournier pořídil snímek, který obletěl a zburcoval celý svět. Mnozí vinili kolumbijskou vládu za podcenění situace, jiní nadávali Fournierovi do supů, vyčítali mu, že se proslavil na utrpení nevinného člověka, ptali se, proč nepomohl. To však nebylo v jeho silách. „Jsem šťastný, že lidé na fotografii reagují, bylo by mnohem horší, kdyby se o to nezajímali. Věřím, že fotografie pomohla získat peníze z celého světa na pomoc Kolumbii,“ prohlásil.

Fotografie, považována za jednu z nejsmutnějších v historii, vyhrála v roce 1986 World Press Photo za „zachycení události největšího novinářského významu“ – blížící se, nesmyslná a krutá smrt jednoho člověka jako memento všech dalších tisíců bezejmenných obětí.

„Její tvář, slova a odvaha, které se v televizi šířily po celém světě a byly srdceryvným obrazem v největších novinách a časopisech ve Spojených státech a v Evropě, zůstaly důkazem pro obvinění těch, kteří mohli tyto tragické následky zredukovat,“ uvedl Barragán později.

Erupce sopky Nevado del Ruiz v roce 1985 vešla do dějin jako vůbec nejhorší přírodní katastrofa v Kolumbii, druhý nejsmrtelnější sopečný výbuch po erupci vulkánu Mount Pelée na Martiniku v roce 1902 a čtvrtý v zaznamenané lidské historii. Zahynulo více než 23 tisíc z přibližně 29 tisíc jeho obyvatel, další tisíce lidí byly zraněny nebo přišly o střechu nad hlavou.

Kromě Omayry a tety zemřel i její otec, bratr řádění živlu přežil. „Je to hrozné, ale musíme myslet na živé. Budu žít pro svého syna, který přišel pouze o prst,“ pronesla dívčina matka Maria Aleida.

V nebezpečí jsou lidé dodnes

„Nevado del Ruiz sehrála naprosto klíčovou událost pro moderní vulkanologii tím, že ukázala nebezpečí laharů ze sněhem a ledem pokrytých vulkánů,“ uvedl geolog Jeffrey Marso pro vědecký časopis Earth Magazine. „Nyní víme, že relativně malá erupce na vysoké sopce pokryté sněhem a ledem může vytvořit lahary, které ohrožují populaci mnoho desítek kilometrů daleko.“

Nebezpečí erupcí a následných laharů stále přetrvává, a to odhadem až pro půl milionu lidí žijících v blízkém údolí. Kolumbijská vláda proto spustila speciální program, aby se takovým obrovským tragédiím předcházelo. V jeho rámci je sopka bedlivě sledována a o případných hrozbách by prý byla veřejnost lépe, jasněji a důrazněji informována.

O tři roky později, tedy roku 1988, se Stanley Williams z Louisianské státní univerzity nechal slyšet, že „možná s výjimkou hory Svaté Heleny ve státě Washington není žádná sopka na západní polokouli sledována tak podrobně jako Nevado del Ruiz“.