Na začátku padesátých let se v malé cele v Leopoldově potkali dvaašedesátiletý biskup Pavel Peter Gojdič a osmadvacetiletý klučina Ludvík Šmotek. Oba dostali v různých politických procesech za „velezradu“ doživotí. Povahově se lišili snad ve všem. Vzdělaný, starší biskup sdílel celu s přesvědčeným komunistou a ateistou Šmotkem. Příběh tohoto setkání, ale také Šmotkovy lásky, vysílaly na Českém rozhlase Plus Příběhy 20. století.

Je pravděpodobné, že tento kněz zachránil život beznadějně zamilovanému spoluvězni, který se chystal spáchat sebevraždu. Po čtrnácti letech věznění vyšel Ludvík Šmotek na svobodu jako křesťan a antikomunista. Po celou dobu na něj věrně čekala jeho snoubenka Alice. Vyprávěl jí, že potkal svatého muže.

Biskupa umučili, zemřel ve svatosti

Začněme podrobněji vyprávět příběh biskupa Gojdiče, který se na svobodu už nedostal. Umučili ho právě v Leopoldově, zemřel ve vězení v den svých dvaasedmdesátin v roce 1960. Za války se na Slovensku jako jeden z mála řeckokatolických kněží zastal Židů. Napsal papeži, ať zastaví Tisa v jeho řádění. Tajně instruoval kněze, aby Židům pomáhali. Gojdič sám zachránil přinejmenším sedmadvacet lidí, ukrýval je v klášteře.

Po válce se dostal do sporu s komunisty, odmítal připojení řeckokatolíků k pravoslavné církvi. Komunisté ho v roce 1950 na oplátku v rámci „Akce P“ poslali do vězení na doživotí. Když tohoto vznešeného řeckokatolického biskupa soudruzi mlátili do bezvědomí, bylo mu dvaašedesát let:

„Gojdič byl ryzí duchovní člověk, velmi tichý, skromný, s pevnou vírou. Když jsme přišli do Leopoldova, dali nám umývat záchody po bachařích a Gojdič to dělal bez nadávání a s úžasnou pokorou. Už ve vězení byl ohromný světec a vynikal svou vzdělaností,“ cituje wikipedie Bohumila Víta Tajovského, opata Želivského kláštera, který strávil ve vězení 11 roků.

Biskup Gojdič prošel beatifikačním procesem a v roce 2001 ho papež Jan Pavel II. prohlásil za blahoslaveného, v roce 2008 mu komise při Jad Vašem přiznala titul Spravedlivý mezi národy.

Podle Alice Šmotkové, manželky jeho spoluvězně, dozorci ve vězení biskupa, i když byl starý, hodně trápili a ponižovali. Ke svému o mnoho let mladšímu spoluvězni se choval jako otec, říkal mu „synku“. Alice Šmotková vzpomíná: „Ludva se v kriminále hodně změnil. Z přesvědčeného ateisty se stal moudrý, věřící člověk. Vzpomínám si, jak s úctou a dojetím vyprávěl o panu biskupovi Gojdičovi, který mu dokonce nechával cigarety. Nevím, jestli to bylo v Leopoldově nebo v Hradišti, ale říkal, jak bachaři nesmírně ponižovali tenkrát už velmi starého pána. Myslím, že to bylo v Leopoldově, byli na něj velmi zlí. Však se také říká, že tam zemřel v pověsti svatosti,“ píše v pamětech Alice Šmotková.

Partyzáni pověsili kolaboranta, za kterého na kolenou prosila jeho manželka

Spoluvězeň biskupa Ludva Šmotek se vyznamenal už za 2. světové války. Bojoval v horách na Vsetínsku jako partyzán v oddíle generála Murzína. Jeho manželka Alice ve svých dosud nepublikovaných pamětech popisuje dramatické partyzánské příhody, které jí vyprávěl:

Dále čtěte

Petr Fiala: Vláda neumí nic řídit. Babiš o maturitách argumentuje jako v minulém století

Předseda ODS Petr Fiala se spolu s kolegy z koalice SPOLU rozhodl rozdat lidem třicet tisíc respirátorů. Pro deník FORUM…

„Zdůrazňoval mi, že si nepotřísnil ruce krví nevinných lidí, i když to bylo někdy hodně složité. V horách se občas k partyzánům přidávali nasazení konfidenti, a proto se nevěřilo lidem, za které se nemohl nikdo zaručit. A tak se také jednou stalo, že se dva mladíci octli mezi hlídkou partyzánů a uvedli, že utíkají z Německa domů. Ale na nikoho se nemohli odvolat. A tak Ludva dostal rozkaz, aby je ‚vyprovodil na cestu‘ a pak zastřelil. Chlapci vyprávěli Ludvovi svůj osud a ten usoudil, že to nejsou zrádci, a tak je vyprovodil z hor a pustil. Samozřejmě nahlásil veliteli, co udělal. Rozkaz zněl: ‚Tři dny a noci [budete Šmotka] hlídat, a pokud se objeví Němci, okamžitě zastřelit‘.

Všechno dobře dopadlo a díky tomu, že se dostali do ‚péče‘ Ludvy, přežili. Jiní by bez milosti splnili rozkaz velitele. Mezi našimi lidmi bylo příliš mnoho zrady a konfidentů.

Vzpomínám také na smutný příběh konfidenta z hor, z pasek, kam si na osamělý dvorec unavení partyzáni přišli odpočinout a vyspat se. Přijetí bylo pohostinné, ale jen usnuli, tak hospodář, o kterém netušili, že je konfident gestapa, zavolal Němce.

A začal boj. Z obklíčení se jich prostřílelo do lesa jen pár. A pak se jednoho dne vrátili a potrestali tohoto zlého člověka. A smutný Ludva mi tehdy říkal: ‚Museli jsme mít před očima všechny ty postřílené chlapce, kteří tam zůstali, abychom byli schopni toho člověka pověsit. Jeho žena klečela a prosila, objímala nám kolena, že mají děti. Bylo to hrozné, ale nutné,‘“ píše v pamětech paní Šmotková.

Komunista, který vstoupil do protikomunistického odboje

Ludvík Šmotek se za války stal přesvědčeným komunistou. Představoval si, že komunismus je spásou lidstva, náboženstvím pohrdal. Poválečné události spojené s nástupem komunistické totality odmítal. Nelíbilo se mu, že se k partyzánům hlásí „kdekdo“, nesouhlasil s uzavřením západních hranic.

Když ho jeho přátelé z partyzánského odboje požádali, zda by s nimi nešel znovu do odboje, neváhal. Vstoupil do odbojové skupiny Světlana, největší ilegální organizace na Moravě. Tu ovšem už od počátku infiltrovali udavači StB. Ludvu zatkla Státní bezpečnost v roce 1949. Nestihl se ani rozloučit se svojí šestnáctiletou dívkou Alicí, do které se zamiloval. „Ludva byl strašně hezkej, chytrej kluk, pálily po něm všechny holky,“ vzpomínala pro Paměť národa Alice.

Její maminka ji nechtěla v patnácti letech pustit ani na skautský tábor. Měla prý strach, že by se tam této pohledné blond dívce obletované chlapci mohlo cosi předčasného přihodit. Tak ji na prázdniny odeslala za strýčkem do vesnice Hanušovice. Tady se seznámila s láskou svého života, s Ludvou.

Po prázdninách si psali láskyplné dopisy, ale pak se Ludva odmlčel. Zoufalá Alice měsíce plakala, psala dopisy, ale její miláček jí neodpovídal. Nemohl. Právě v té chvíli ho mučili ve věznici v Uherském Hradišti. Až od svého tatínka, který zkontaktoval Ludvíkovu rodinu, se Alice dozvěděla, že její milý sedí v cele smrti. Zhroutila se. Z mrákot se vzpamatovala, až když se dozvěděla, že mu trest snížili na doživotí, později na pětadvacet let.

Chodbár mu zachránil život kouskem chleba

„Tehdy můj muž po delším pobytu v korekci tak zeslábl, že při své výšce přes 180 cm a váze už jen 48 kg přestával vidět. Při změně polohy, když měl vstát a hlásit se, musel se zachytávat stěny a přidržet se, aby vůbec vstal. Tehdy, jak vyprávěl, se už loučil se životem. Náhle se otevřelo okénko a v něm se objevil obličej hocha ‚chodbára‘, mukla, který byl kdysi s Ludvou na cele v Uherském Hradišti.

Ludva vzpomínal, jak ho biskup Gojdič, zmláceného po výsleších, ošetřoval a dodával mu sílu vydržet. Zavolal na něj jménem, ale on jej nepoznal. Na jeho otázku ‚který ty jsi?‘ můj muž odpověděl ‚Ludva Šmotek – vzpomeň – Uherské Hradiště‘. Okénko se zavřelo, ale za chvíli se opět otevřelo s darem, který zachránil mému muži život – s kusem chleba. A tak tento hoch, jehož jméno bohužel nikdo nevíme, zachránil tehdy Ludvovi život,“ píše v pamětech Alice Šmotková.

V roce 1950 napsal Ludvík Šmotek v korekci věznice v Uherském Hradišti báseň, do které vtiskl své zoufalství:

Poslední bolest

Ve svých 28 prožil jsem život celý
Žil jsem tak rychle snad?
Jiný i v 60 říká si, že je mlád.
Snad sám již nevím, kolik je mi.
Pod tíží života sehnut jsem k zemi,
jak stařec, jenž chystá se poslední vůli vykonat.
Bolavou myslí obklopen čtyřmi holými zdmi,
srdce krvácí z jitřených ran.
Mříže, jak vykřičník života němý,
řežou mi do očí ostřím svých hran, jak ostré meče bolestí kalenými čepelemi…

Alice se do věznice dobývala, žádala o návštěvu, psala prezidentovi o milost. Marně.

Pět let se neviděli. Po dvou letech věznění jí Ludva z Leopoldova poslal přes civilního zaměstnance věznice malou sošku – z chleba vytvarovanou hlavu umučeného Ježíše Krista – obrázek a milostný moták. To ji utvrdilo v tom, že svého milého neopustí a počká na něj. Nápadníky razantně odmítala.

Komunismus poražen láskou

Alice na svého milence čekala čtrnáct let. Během vězení se s ním zasnoubila a vdala se za něj v tzv. zastoupení, přijala jméno Alice Šmotková. Když ho po čtrnácti letech pustili, vzali se ještě jednou v kostele. Dne 15. srpna 1963 na svátek Panny Marie ve tři odpoledne se u sv. Prokopa na Žižkově konala velká muklovská svatba.

Sjely se stovky někdejších politických vězňů. Dostavil se i kdysi vysoký státní úředník, sekretář někdejšího ministra zahraničí Jana Masaryka Antonín Sum, také bývalý mukl. Přišel na svatbu překvapivě v kominickém, nestihl se převléci ze zaměstnání: „To byla legrace. Sahali jsme na něj pro štěstí. Jeden mukl tam vystoupil a řekl, že toto není vítězství jen naše, ale i jejich. Že nad tím zlým komunismem zvítězila láska,“ vypráví pro Paměť národa dojatá Alice Šmotková.

Narodily se jim tři děti. Její muž rodinu živil z nízkého platu dělnických povolání, pracoval jako elektrikář. Alice dlouhá léta pracovala jako zdravotní sestra na infekčním oddělení na Bulovce, později ve školce. Ludva Šmotek zemřel v roce 2002.

Příběhy 20. století vysílá Český rozhlas Plus v premiéře každou neděli od 20:05 hodin, poslechnout si je můžete i v aplikaci Můj Rozhlas. Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Dokumentování vzpomínek můžete podpořit vstupem do Klubu přátel Paměti národa nebo jinak zde.

Máte děti ve věku 12–18 let? Přihlaste je do divadelních kroužků Paměti národa. Zde. Zkušení lektoři se s dětmi věnují tvorbě podcastů a rozhlasovým hrám. Kroužky kvůli covidu probíhají online. Příležitost tak mají děti z celé republiky.

Otevřít galerii (5)