Film Vlny FOTO: Bontonfilm / se souhlasem
FOTO: Bontonfilm / se souhlasem
KOMENTÁŘ / Na rozdíl od filmových kritiků se filmoví a televizní akademici nenechali zmást nepřejícími šťouraly, kteří upozorňovali na řadu historických faulů, a ocenili množstvím Českých lvů nejnavštěvovanější film loňského roku. Možná dospěli k podobnému názoru jako režisér filmu, že je dnes třeba jasně zobrazit zápas mezi „kultivovaným světem evropským“ – kam máme patřit i my – „a tím primitivním ruským“, abychom použili jeho vlastní slova. Je ovšem otázkou, zda takové schematické vidění světa, které si pomáhá ohýbáním historických faktů, je tou správnou terapií na nedostatečné národní sebevědomí.
Scenárista a režisér chtěl prý oslovit mladší publikum a rozhodl se natočit film o boji jasného nezpochybnitelného dobra s jasným a odpudivým zlem. K tomu použil jako kulisu jedno světlé období naší historie, na které jsme celkem oprávněně hrdi. Černobílé vidění příběhu ovšem vyžadovalo, aby si řadu faktů více či méně přizpůsobil. Jak už upozorňovala řada kritiků, skutečnost byla výrazně jiná a mnohem méně schematická, než jak nám ji předkládá film.
Začátek filmu – se záběry Stalina, Milady Horákové a dalších symbolů komunistického útlaku z 50. let spolu s komentářem o milionech zničených životů – shrne ve třiceti vteřinách totalitní minulost jako nějaký digest pro cizince, který o naší historii nic neví. Pak sice děj filmu skočí do konce 60. let, ale zůstává dojem, jako by se celý film odehrával v hrůzných 50. letech. Temné atmosféře odpovídá i všudypřítomnost Státní bezpečnosti, jejíž akce jsou však jako vystřižené z období normalizace.
Ve skutečnosti byla atmosféra konce 60. let daleko uvolněnější a svobodnější, než jak ji film líčí. Rozhlas také nebyl jediným zdrojem informací, jak nám předpokládá film, existovala řada dalších sdělovacích prostředků – Literární noviny, později Literární listy, časopis Reportér, Tvář – které byly v informování veřejnosti mnohem otevřenější než Československý rozhlas. Společnost byla rozhodně svobodnější a sebevědomější, než jak ji film zobrazuje.
Film se odehrává Československém rozhlase v redakci mezinárodního života, která se ovšem soustředila na zahraniční události, zatímco ve filmu vysílají její redaktoři zprávy jen o našich studentech. Všichni ve filmu glorifikovaní rozhlasoví redaktoři byli komunisté, navíc s často problematickou minulostí z 50. let.
Schematismus vyprávění vrcholí ve scénách z okupace, kde všechno zlo představují ruští vojáci, ačkoli třeba k rychlé rezignaci na ideály roku 68 dovedli společnost sami představitelé pražského jara po svém návratu z Moskvy. Například o tom, že je třeba umýt nápisy na zdech, přesvědčil studenty sám Dubček, takže to studenti rozhodně nedělali pod hlavněmi ruských samopalů, jako to líčí film. Velice nepřesvědčivý je i samotný děj, kdy jedna redaktorka celkem snadno přijme oznámení o spolupráci svého milence s StB i to, že redaktory vlastně udal. V atmosféře 60. let by byl takový člověk exkomunikován ze slušné společnosti a nikdo se s ním nebavil.
Jak je známo, existuje jedna minulost, ale mnoho historií. V každé době si o jedné a téže události z naší minulosti vyprávíme úplně jiný příběh. To lze dokumentovat na proměnách našeho vyprávění o husitech, o katolické církvi, o první republice a podobně. Nakonec i rok 1968 je našimi historiky jednou vyprávěn jako projev demokratických tradic a touhy českého národa po svobodě, jindy jako mocenský boj mezi dvěma frakcemi komunistické strany, jindy zase jako tragický pokus o reformu nereformovatelného.
Každý tvůrce má samozřejmě právo na jistou míru básnické licence, která mu umožňuje odchýlit se od faktů a dát prostor vlastní fantazii. Jiří Mádl chtěl zřejmě posílit naše národní sebevědomí a předvést české hrdinství a odhodlání bojovat i proti přesile mocného nepřítele. Po pravdě řečeno, pokud chtěl sáhnout do nedávné historie, tak mnoho možností neměl, pokud by nechtěl opakovat již několikrát vyprávěné příběhy. Tak si své neohrožené hrdiny prostě vymyslel. Jeho film je přímo ukázkovým příkladem – v současném jazyce bychom řekli „case study“ – platnosti teorie, podle které si minulost vždy rekonstruujeme vždy tak, aby odpovídala našim současným potřebám a našemu současnému chápání světa.
Problém ale není ani tak v tom, že z filmu doslova čiší potřeba přepsat historii tak, aby odpovídala našim aktuálním potřebám. Problémem je míra zjednodušení a schematizace boje dobra se zlem, která je na hraně kýče a která vytváří falešný obraz naší minulosti. Rekordní návštěvnost filmu s více než milionem diváků a jeho nadšené přijetí ukazuje, že ve společnosti skutečně existuje poptávka po chlácholivém ujišťování o hrdinství českého národa. Naskýtá se ale otázka, zda právě takové hlazení po srsti má být smyslem uměleckého díla. Neměli bychom spíše než takové laskavé utěšování ocenit dílo, které nás znepokojuje a které nahlíží na naši realitu nějakou novou optikou?
