Koho by ještě zajímaly zprávy z východní Ukrajiny? Koho by zvedla ze židle vzrušující zvěst o tom, že vísku Štěstí opět dobyla ta která strana, přičemž padl jistý počet ukrajinských vojáků nebo separatistů? Kdo je zvědav na láryfáry o nutnosti dodržování Minských dohod, zmínka o nichž se dávno stala zavádějící, neboť se tím rozumí pouhé zastavení palby? Ke stahování těžkých zbraní z pomyslné frontové čáry může v pravidelných intervalech docházet či nedocházet, ale nikdy se nepřikročilo k naplňování dalších bodů dohody stvrzené podpisy veledůležitých činitelů – vždyť celé ujednání končí nevyhnutelným návratem sporného území pod svrchovanost Ukrajiny. Ani místní volby podložené ústavními změnami nejsou proveditelné, neboť by měly proběhnout v režii ukrajinských úřadů po návratu všech původních obyvatel Doněcké a Luhanské oblasti. Je-li pro Rusko nepřijatelný konečný cíl dohody, nemůže přistoupit ani na první krok, který k takovému cíli vede. Proto se bude střílet dál a výsledné zprávy budou tak monotónně uspávající.

[ctete]111265[/ctete]

Takřka všichni, kdo navštívili povstalecká území, nabyli dojmu, že místní obyvatelstvo žije s pocitem totální beznaděje a vyhoření. Spolkli i s navijákem návnadu sloganu „Putin nám pomůže“ – jako, že přijde a připojí Donbas k Rusku, což samospádem povede k náhlému blahobytu. Místo blahobytu přišla nikdy nekončící válka, která dávno nedává žádný smysl, hospodářský rozvrat, chudoba a úplné bezpráví. Důmyslný projekt s názvem „Donbas“ spadl do jakési černé díry, na jejímž dně už se povalují jiné světoborné Putinovy vize, jako byly Eurasijský svaz, Ruský svět, Novorusko a další. Původní smysl projektu spočíval v tom, že z Donbasu se stane ohnisko trvalého napětí, jakési Pásmo Gazy, jehož obyvatelstvo nemá jinou možnost vydělávat si na živobytí než nekonečným válčením. Udělat z půldruhého milionu dospělých mužů džihádisty z Hamásu, pro něž jediným smyslem života zůstane Svatá válka proti odvěkému nepříteli. Cíl se zdál být na dosah ruky, leč dopadlo to jako vždy. Místní začali mít plné zuby nejistého života bez minulosti a budoucnosti. Část hlasovala nohama: region opustilo kolem dvou milionů lidí, většina odešla do ukrajinského vnitrozemí, kde třou bídu s nouzí. Stejně dopadli i zoufalci, co se uchýlili do Ruska. Ti, co zbyli, mají válčení po krk a do zbraně se nehrnou. Takové peníze nejsou, za které jsou lidé ochotni umírat, to mohou dokázat jenom ideje, a ty na skladě nebyly.

I v Česku je stále dost lidí, kteří chtějí věřit, že na východě Ukrajiny probíhá občanská válka. To je základní teze ruské propagandy – domobrana je přece přinejmenším ze dvou třetin složena z místních občanů, ruských vojenských „dovolenkářů“ není víc než třetina. Jakýsi pomyslný „donbaský národ“ vzdoruje kyjevské kolonizaci. Odmyslíme-li se od skutečnosti, že Rusko udržuje na ukrajinské hranici vojenské seskupení početnější než celá ukrajinská armáda, a to je schopno operativně zasáhnout na území souseda, což nejednou učinila v případech bojů kolem doněckého letiště, kolem Ilovajska a Debalceva, pomineme-li otevřený zábor Krymu celým světem pokládaný za okupaci cizího území, pořád nám zbývají otazníky kolem mýtického „donbaského národa“.

[ctete]117744[/ctete]

Není snadné v tomto případě definovat etnickou, kulturní nebo sociální skupinu, která by tvořila takový celek. Navíc domobrana samozvaných republik není dostatečně reprezentativní pro zastupování jejich obyvatelstva. Z 8 milionů obyvatel Donbaské a Luhanské oblasti je ve zbrani řádově 30 až 40 tisíc mužů, což je půl procenta obyvatel. Ale i v řadách domobranců je habaděj zástupců etnických menšin kontinentálního Ruska, od Burjatů po početné Čečence. Na občanskou válku je motivace konfliktu příliš chabá – není podložena ani sociálním, ani etnickým, ani náboženským pnutím. Problém není žádný hlavolam – válku rozpoutalo Rusko. To Rusko okupovalo třetinu dvou oblastí sousední země, to jeho záškodnické skupiny vyvolaly separatistické hnutí a brutální sílou nastolily nové instituce moci, to ono vyzbrojilo odpor, zajistilo štábní logistiku a rozhodování, řídilo vojenské operace. To Rusko dodnes dodává stejnokroje, proviant, techniku, palivo, lékařskou péči, žold a munici. Ruské jsou dokonce vojenské hodnosti a jejich rozlišení na výložkách.

Vladimír Putin nemůže připustit dojem, že nechal region na holičkách poté, co ho přivedl na pokraj existenční propasti. Ruský prezident dobře vládne uměním zasazování významných symbolů, které si nevyžadují žádné finanční investice. To je pravý smysl letošního výnosu o uznání osobních dokladů – cestovních pasů a středoškolských a univerzitních diplomů – vystavených samozvanými republikami. Tento symbolický krok skýtá kremelskému režimu celou řadu nových možností, vedle pochopitelného psychologického nátlaku na kyjevskou moc. Je zde možnost jít cestou, která se osvědčila ve vztazích se stejně pofiderní republikou Podněstří: již 25 let Rusko uznává doklady o vzdělání vystavené na tomto území, řidičská oprávnění, státní poznávací značky a průkazy totožnosti. Možný je také scénář použitý v Jižní Osetii, tzn. podepsání smlouvy o vzájemné obraně, umístění vojenských kontingentů a uznání místních domobran coby součásti ozbrojených sil Ruské federace. Otevřena zůstává i možnost výpovědí Minských dohod kvůli jejich očividné neefektivitě.

[ctete]117612[/ctete]

Důležitým rysem strategie hybridní války je navození chaosu v oblasti právních předpisů, kdy přestávají platit normy a pravidla. Zrušení víz pro majitele dokumentů samozvaných republik záměrně přehlíží fakt, že mezi Ruskem a Ukrajinou již dlouho existuje bezvízový režim. Každý, kdo má v kapse průkaz totožnosti vystavený ukrajinským státem pro vstup do Ruska, zvláštní povolení nepotřebuje, také ostatní doklady jsou způsobilé k nostrifikaci. Nyní v případě obnovení vízového styku s Ukrajinou lidé z Doněcka a Luhanska zůstanou jedinými Ukrajinci, kteří budou moci nerušeně překračovat hranici. To vytváří u četných ukrajinských gastarbeiterů novou zajímavou opci – vyměnit kyjevské doklady za pasy DLR nebo LLR.

Zcela v rozporu se záměrem výnos svým způsobem znehodnocuje předchozí úsilí a potvrzuje původní status těchto území. Černé na bílém v něm stojí, že se jedná pouze o území „jednotlivých regionů Doněcké a Luhanské oblastí Ukrajiny“. Paradoxně tato definice je ještě jednoznačnější než formulace z ukrajinského zákona, v němž se mluví o „jednotlivých regionech se zvláštním režimem místní samosprávy“. Místní obyvatelstvo je v Putinově výnosu definováno jako „občané Ukrajiny a osoby bez občanství trvale pobývající na území jednotlivých regionů Luhanské a Doněcké oblasti Ukrajiny“. Podle stávajících zákonů držitelé takových dokladů musí být ruskými úřady zapsáni jako Ukrajinci nebo lidé bez občanství.

Vzniká důvodné podezření, že poslední Putinův krok je určen spíše Západu než těm, kdo stále ještě obývají území pod kontrolou ruských záškodníků. Smysl gesta je v tom, aby Západ zatlačil na ukrajinského prezidenta a ponoukl ho k rychlému uznání autonomního postavení regionu a ke konání místních voleb, jinak bude zle. Poukazuje na to věta o „dočasné povaze“ výnosu až do definitivního urovnání.

[ctete]116813[/ctete]

Veškerá zahraniční politika Moskvy se točí kolem Washingtonu, tak jako Země se točí kolem Slunce. Dokonce i ruský postup v Sýrii je pouhou odvozeninou této motivace a je prováděn s trvalým ohledem na americkou reakci. Také na poslední Putinův výnos je třeba nahlížet jako na „zkušební balónek“: Kreml chce vyzkoušet reakci Bílého domu a Bruselu, zejména po nástupu Donalda Trumpa. Zatím reakce byla veškerá žádná a Kreml může rozvinout ofenzívu, třeba navrhnout adaptaci minského formátu k novým podmínkám. Zároveň je to demonstrace toho, jak bude vypadat prezidentská volební kampaň v roce 2018. Bezpochyby bude probíhat pod nacionalistickými apely, i když bez excesů z doby Ruského světa v roce 2014. Pokud se za zbylé měsíce Porošenka nepodaří zlomit, nelze vyloučit, že Kreml zváží uznání samozvaných republik, nebo dokonce jejich „dobrovolné připojení“ k Rusku – v rámci gradace volební kampaně.

Na východě Ukrajiny máme co dělat s typickým „zmraženým“ konfliktem. Čas od času ho Rusko bude přihřívat k bodu varu, aby tím mohlo udržovat destabilizující napětí na Ukrajině. Dobře použitelné jsou speciální příležitosti: výroční dny, mezinárodní jednání, celostátní volby, státní svátky. Lidé, kteří ještě neopustili bohem zapomenutá území, budou nadále žít v zavěšeném kočkopsím stavu, jakoby v černé díře mezinárodních vztahů. Nebudou mít práci ani peníze, Rusko bude přiživovat svou propagandu srdcervoucími zprávami z války, což vyžaduje pokračování občasného ostřelování přes čáru. Samotná dělicí čára se stala zákopovou linií posetou betonovými opevněními, stala se de facto novou hranicí. Pokusů o její masivní protržení se obě strany nejspíš vyvarují. To by vyžadovalo plnoformátový vojenský úder s použitím těžkých zbraní, tanků, letectva atd. Pro Putina usilujícího o jakousi normalizaci vztahů se Západem, ale také pro Porošenka odkázaného na hospodářskou pomoc Západu podmíněnou věrohodným hledáním míru, by taková ofenzíva znamenala velké materiální ztráty a poškození pověsti.

Takový vývoj by donutil současné povstalecké lídry Zacharčenka a Plotnického chovat se zcela nevyzpytatelně. Zůstat na Donbasu v případě jeho návratu pod ukrajinskou svrchovanost nemohou, i kdyby dostali ujištění o amnestii. Zůstávají posledními z místních velitelů, kteří ještě nebyli zabiti vlastními druhy, leč pár atentátů již zažili. Válka je totiž jejich jedinou existenční jistotou. Každá naděje na mír je donutí k okamžitému úprku. Avšak také pro Vladimíra Putina by byl mír uznáním další porážky. Proto je logické předpokládat, že konflikt na východě Ukrajiny bude zmražen na další léta – nejspíše až do střídání stráží v Kremlu.