Hromadné pronásledování krymské Tatary žijící na Ruskem obsazeném Krymu sjednotilo. Vzájemně si pomáhají a vznikla i organizace Krymská solidarita, která podporuje rodiny pronásledovaných finančně nebo právně. V rozhovoru s ČTK to uvedl ruský novinář Anton Naumluk, který spolupracuje s Rádiem Svobodná Evropa/Rádiem Svoboda (RFE/RL) a nezávislým deníkem Novaja gazeta. V posledních měsících mapoval procesy s krymskými Tatary, ale i s Ukrajinci zadrženými v Rusku. Vzhledem ke své práci je zvyklý na výhrůžky, s novinařinou ale přestat nehodlá.

Rovnou z Krymu přijel Naumluk na začátku září do Prahy. „Téměř každý den jsem se setkával s rodinami krymských Tatarů, kteří jsou pronásledováni v rámci několika velkých trestních řízení. Jedno z nich se týká islámské organizace Hizb at-Tahrír, která je v Rusku považována za teroristickou organizaci, nicméně na Ukrajině a v zemích EU může normálně fungovat,“ popsal Naumluk, který pochází z ruského Saratova.

Nejen krymští Tataři, ale všichni muslimové žijící na Krymu podle něj považují toto řízení za politické, protože před anexí se mohli akcí této organizace svobodně účastnit a po změně vlády začali být pronásledováni.

Krymští Tataři, kterých je na poloostrově čtvrt milionu ze zhruba 2,3 milionu obyvatel, vždy zachovávali věrnost Ukrajině. Před přičleněním k Rusku opakovaně vyjadřovali obavy o svůj osud s odkazem na historické zkušenosti. Ještě během druhé světové války je sovětský vůdce Josif Stalin nechal kvůli obviněním z kolaborace deportovat, legálně se mohli vrátit až po několika desetiletích. Panislámská Strana osvobození (Hizb at-Tahrír) je organizací, která podle svých prohlášení usiluje o dosažení svých cílů pokojnými, nenásilnými prostředky. Chce sjednotit muslimské regiony v Rusku a v postsovětské Střední Asii v islámský chalífát.

„Druhé velké trestní řízení se týká událostí z 26. února 2014, kdy se skupina krymských Tatarů snažila protestovat proti separatistickým zákonům, které se snažil přijmout krymský parlament. Neuspěli a teď jsou obviněni z organizace masových nepokojů,“ uvedl Naumluk. Na Krymu se proto setkával buď s rodinami obviněných, nebo se samotnými účastníky těchto řízení nebo s jejich právníky a sbíral informace o procesech i věznění. V některých případech se zúčastnil i soudních zasedání.

V procesu s údajnými členy Hizb at-Tahrír bylo souzeno 14 osob, před několika dny padl první verdikt – domnělý organizátor složky této organizace na Krymu dostal sedm let vězení, tři její členové pak byli odsouzeni na pět let. V druhém řízení týkajícím se masových nepokojů bude souzeno sedm lidí.

„Na Krymu funguje pouze jedna cela předběžného zadržení, kde se podezřelí nacházejí. Je v Simferopolu a všichni říkají, že ty podmínky tam jsou neskutečné a nesnesitelné. Jen za prvního půl roku 2016 tam zemřelo deset lidí,“ říká novinář. „A neříkají to jen ti, kdo jsou souzeni z politických důvodů, ale také ti, kteří už tam byli, trest si odpykali a jsou na svobodě. Říkají, že stejné to bylo i za Ukrajiny,“ dodává.

Procesy se podle něj místní úřady snaží udělat stejné jako v samotném Rusku, obvinění jsou v soudní síni za mřížemi či ve skleněném akváriu. „Jsou to politické procesy, to znamená, že rozsudek již někde leží a to, co dělá obhajoba, proces žádným způsobem neovlivňuje,“ uvedl novinář. V procesu s údajnými členy Hizb at-Tahrír může odsouzeným hrozit až 15 let vězení či doživotí, za hromadné nepokoje mohou dostat pět až sedm let.

„Pokud jde o paralelu s rokem 1944, kdy byli z Krymu deportováni, jestliže používáme pro válku na Ukrajině termín hybridní válka, krymští Tataři hovoří o hybridní deportaci. To znamená, že fyzicky je nemohou všechny zase naložit do vagonů a odvézt na Sibiř nebo do Střední Asie, jako tomu bylo tehdy, ale mohou vytvořit takové podmínky, aby odešli sami, což se děje,“ uvedl ruský novinář. Někteří členové krymsko-tatarské komunity kvůli dění posledních měsíců odjeli na pevninskou Ukrajinu, většina z nich ale na poloostrově stále zůstává. „Považují ho za svou vlast, bylo pro ně těžké se tam vrátit a už nemají kam jít,“ dodal.

Pokud jde o Ukrajince souzené v Rusku, Naumluk měl možnost sledovat procesy hned několika z nich. Například loni v srpnu byl v Rusku odsouzen na 20 let za údajné teroristické akce na Krymu ukrajinský režisér Oleh Sencov, letkyně Nadija Savčenková zase dostala 22 let za údajný podíl na smrti dvou ruských novinářů. Savčenková se letos v květnu v rámci výměny vězňů vrátila na Ukrajinu.

Co mají podle něj všechny procesy společného? „Každý z nich se zprostředkovaně týkal někoho z představitelů ukrajinské vlády nebo byznysu. Sice nebyli přímo obviněni, ale v procesu figurovali,“ popsal ruský novinář. Toho podle něj hojně využívala ruská provládní média, která ve „svých propagandistických reportážích věnovala málo prostoru samotné Savčenkové či Sencovovi, ale věnovala se spíše tomu člověku, který byl v řízení zmíněn.“ V případě Savčenkové šlo o ukrajinského ministra obrany, jindy to byl zase ministr vnitra. „Cílem bylo ukázat, že lidé, kteří Ukrajinu řídí, jsou schopni teroristických útoků a genocidy ruskojazyčného obyvatelstva v Luhanské a Doněcké oblasti,“ dodal Naumluk.

Ruským médiím se podle něj tímto způsobem daří ovlivňovat ruskou společnost. „Pro tu část ruské společnosti, která se dívá na televizi, podporuje anexi Krymu nebo považuje válku na Donbase za spravedlivou, jde o další potvrzení, že prezident Putin dělá všechno správně,“ říká. Ruská vláda hovoří o tom, že prezidenta podporuje 86 procent obyvatel, žádné statistiky pro to neexistují, nicméně podle Naumluka tomu tak nejspíš bude.

„Obávám se, že jejich počet za poslední dva roky ještě vzrostl, protože kromě války na Donbasu je tu ještě válka v Sýrii, která je v ruských médiích vykreslována jako docela úspěšná. A bohužel v ruské společnosti vnější politika nahradila tu vnitřní a lidé už se nezajímají o zdravotnictví, vzdělávání, sociální systém nebo silnice a dálnice, oni se zajímají jen o velká vítězství,“ dodává Naumluk.

Nemá v této souvislosti pocit beznaděje, že jeho práce nikam nevede? Takové pocity se podle něj vyskytují u každého nezávislého ruského novináře, zvláště u těch, kteří se zabývají nejrůznějšími soudními procesy. „Co mi dává sílu to nevzdat? V první řadě fakt, že to někdy skončí. Sovětský svaz se také v určitou chvíli rozpadl. Zadruhé i mé materiály mají své publikum, existuje tu pět či deset procent lidí, kteří potřebují nezávislou informaci,“ vysvětluje. Navíc další velkou skupinou jsou Ukrajinci a také Rusové, kteří emigrovali. Pro Ukrajince je podle něj velmi důležité dostávat i nezávislé informace, aby věděli a chápali, že „Rusko nejsou jen zelení mužíčci na Krymu nebo ozbrojenci na Donbase, ale že to jsou i lidé, které je možné mít za sousedy a žít s nimi ve společném prostoru“.